Quo vadis (Kam kráčíš) Země Česká?

NEJPRVE  MALÁ  POVÍDKA  "Bulíček"

Alois Bulíček byl dobrák od kosti, nikdy nic ošklivého neudělal, nikdy nic neukradnul, měl všechny lidi rád a úplně nejvíc miloval své děti, za které by položil život, ale nikoliv svoji funkci, tu by nikdy, nikdy, nikdy nepoložil! Samozřejmě, že zlé lidské hyeny, co sami neustále kradnů, mu už od dětství záviděly jeho nastřádané groše, za sbírání míčků na tenise. Měl rád motýle a přesto zlí lidé ho pronásledovali, napadali a lživě osočovali. Jeden jeho známý psychiatr mu vysvětlil, že trpí stihomamem, je schizofrenní a je možné, že tuto chorobu zdědí i jeho děti. To se také časem potvrdilo, leč chytrý Bulíček-Schizofreníček tuto neblahou skutečnost obrátil ve svůj prospěch! Jmění, které nějak pochybně získal, převáděl na své nemocné děti v podobě bezejmenných akcií, takže tím bylo právnicky zaručeno, že se Nikdo, Nikdy,  Nic, Nedoví... (!)
Když jednou omylem nechtěně ukradl v akci "Zaječí pacička" jenom padesát miliónků na dotacích z EU, což jsou pro miliardáře jen tzv. "pea-nuts", (burské oříšky), nechal to rovněž převést na své nemocné děti, což byla, podle jeho právnické skvadry podmínka, aby se mohl celý skandál v tichosti promlčet - až do totálního ztracena. Jenže ouha, EU nespala, jenom dřímala...!

Potom udělal milý Bulíček jednu osudovou chybu a to tak, že vstoupil do politiky s tím, že bude republiku řídit tak, jako svoji firmu "BAGROČERT". Už-už se zdálo, že mu jeho hnutí NE-NE přineslo tolik slávy, že se mu nemůže nic stát, vždyť i sám pan prezident si ho zamiloval, jako to míšeňské jablíčko, když vtom šťouralové, jako třeba pan Rambousek a další, ho vytočili natolik, že se podřekl ve sněmovně a prozradil to, co vlastně měl, dle svých právníků, tutlat...

Tím celý jeho dotační podvod vešel v notorickou známost a on v obavách, aby jeho 35-letý syn, povoláním pilot, přece jen něco nevykecal, tak ho chytře poslal se svým šoférem z "Bagročertu" na Rusy okupovaný Krym, údajně jako na zdravotní dovolenou. Žádný příčetný rodič by své děti na toto místo sváru dvou států určitě neposlal. Ovšem ruský šofér Protoplazmov ho tam přes úřední pasové a kontrolní překážky, jak Rusů tak i Ukrajinců, nějak podivuhodně dopravil, načež se sám vrátil do Česka a nemocného synka tam zanechal v péči jakési neznámé ruské báryšni, do které se (prý) Bulíčkův syn okamžitě zamiloval... No, řekněte, není to krásný happyend?

....................................................................«ooOoo»..................................................

Jako občan této země se bohužel nemohu spokojit s dosavadním vysvětlením pana Babiše, coby jediného premiéra na celé zeměkouli, který tvrdí, že nikdy, nikdy, neodstoupí!   Mám k němu 5 otázek:

1) Je faktem, že jste poslal svého nemocného syna s ruským šoférem na Krym, abyste si mohl být na  100% jistý, že ho česká policie nikdy nevypátrá, protože se na Krym vůbec nedostane?
2) Je faktem, že Vašeho syna označila jako vyšetřování neschopného, právě jenom jediná osoba a tou je čistě náhodou manželka onoho ruského šoféra i opatrovníka, paní Dr. Protoplazmová?
3) Je faktem, že Protoplazmov, dal syna do péče neznámé ruské ženě a sám se vrátil do Česka?
4) Je faktem, že Vaše dcera o níž se vůbec nikdy nikde nemluví, je také nemocná podobně jako Váš syn  a proto také nemůže být vyšetřována policií v kauze Čapí Hnízdo?
5) Je faktem, že bratr Vaší manželky, o němž se také nemluví je rovněž zapleten do této kauzy? Je snad také schizofrenní?

https://youtu.be/tGloNIXBG8U

MINSK

Byl duben roku 1966 a já jel služebně do Minsku, hlavního to města Běloruské republiky. U nás bylo už krásné jarní počasí, takže jsem si na sebe vzal lehký jarní svrchník, leč když jsem vystoupil z vlaku v Minsku, byl mráz, vichřice a chumelilo. „To jsem teda blbec“, řekl jsem nahlas, a ohrnul si zimomřivě límec u kabátu. Hotel jménem „Minsk“, jak jinak, určený výhradně jen pro cizince, vypadal sice z venku jako moderní desetipatrová budova, ale jinak byl pro mne noční můrou. Můj pokoj měl vlastní koupelnu, takzvaný luxus, ale veškeré rozvody proudu, vody i odpadu vedly povrchem po zdích. Horší bylo to, že na WC byla tabulka: „Jest zakázáno vhazovat použitý papír do záchodu, potrubí by se ucpalo! Používejte pro odpad výhradně jen železný koš vedle mísy!“

Moje postel byla jako „Záhořovo lože“, 175 x 70 cm, po celé délce s válcovitě vypouklou matrací, takže člověk v leže musel neustále balancovat jakoby spal na rouře. Miniaturní polštářek pod hlavu 30x30 cm byl vycpán do takřka kulovitého tvaru, a udržet na něm hlavu se mi nedařilo. Stěžoval jsem si u lepé dívky v kanceláři, že ta postel je mi krátká, na povrchu válcovité matrace neudržím balanc a místo polštáře mám něco jako dětský kopací balon. Dívka byla dosti nemile překvapena a šla se se mnou podívat, na co že si stěžuji, protože normované postele jsou v celém hotelu stejně veliké a všichni jsou spokojeni. Polštář je proto tak kulatý, neboť si jeden host stěžoval, že má málo pod hlavou a proto byla všude zdvojena vycpávka, Takže tím bylo vše vysvětleno a dívka vznešeně odkráčela. Poznal jsem, že jsem v jejích očích vyložený potížista a zastyděl jsem se. Načež jsem rozepnul povlak polštářku, vyndal jednu vycpávku a pak už se mi dařilo udržet hlavu na polštáři celou noc. Matrace se změnit nedala, pomohl jsem si tím, že jsem se raději kulil ke zdi, což bylo výhodnější než padat na podlahu. Příští den jsem se na chodbě potkal s hostem bydlícím vedle mne. Byl to Polák o hlavu větší než já a tak jsem se ho ihned zeptal jak mu vyhovuje ta malá postel. "Pojďte se podívat, jak jsem to vyřešil", řekl s úsměvem a ukázal mi svoji postel prodlouženou o přistavenou židli pro nohy.
Ale abych stále jenom nekritizoval, v tomto hotelu, na rozdíl od všech ostatních, nebyly štěnice!

Nevím jak je to dnes, ale město Minsk tehdy, bylo takzvanou běloruskou Cambridge, prostě městem universit a studentů, kteří byli jako posedlí po bílých košilích. Tenkrát byly velkým hitem křečovitě bílé košile, takzvané nylonky, umělohmotné pánské košile, které se vyznačovaly tím, že se nemusely žehlit a praní bylo jednoduché. Ale protože nesály pot, byly nepříjemné na tělo a hlavně, se v nich od límce tvořily na krku různé ekzémové obrazce. Nylonové košile (USA) byly, jako vše ze západu, kvalitnější a u nás k dostání jen v Tuzexu za devizy. Silonky (ČSR) či dederonky (NDR) byly k dostání běžně za 70,- Kčs. Já jsem si je bral vlastně jen na služební cesty, abych je nemusel žehlit, ale doma jsem je kvůli ekzémovým mapám na krku, absolutně odmítal nosit. 

Tady, jakmile jsem vyšel před hotel, se na mne hned sesypali zde číhající studenti s prosbou, jestli bych jim neprodal košili. Oni nerozlišovali nylon nebo silon, hlavně musí svítit jak u Karla Gotta. Ty ani nezajímalo číslo límce okolo krku, oni byli posedlí po této módní novince a nabízeli mi až 250 rublů za jednu. Já jsem začal počítat, u nás stojí rubl 10 Kčs, to je tedy 2500 korun za košili, která mně stojí v Praze 70 Kčs! Tomu se říká kšeft! Oni chtěli, abych si ji hned sundal tady na ulici, což jsem odmítl a slíbil jim, že dojdu do hotelu pro jinou a přinesu ji sem. Chtěli abych jich přinesl víc, jenže já jsem měl sebou na cestu jen tři, takže jsem jim prodal dvě a sám musel vystačit s jednou. Ještě, že stačilo ji večer vyprat, pověsit na ramínko a do rána byla zase jako nová.

Jako největší turistickou zajímavostí Minsku byla pro mne skutečnost, že tam nebyly skoro vůbec žádné obchody, žádná zaparkovaná auta v ulicích a žádné restaurace. To jsem zjistil, jednou v poledne, když jsem odmítl jíst k obědu opětovně kuře v bistru. Chtěl jsem normální, dobrý oběd v restauraci s polévkou a v sedě. Bloudil jsem celkem dvě hodiny po městě a nikde žádná hospoda. Najednou jsem se octl v nekonečně dlouhé, fádní, šedé ulici, která svojí geometrií dokazovala, že rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Oba chodníky i budovy s okny po obou stranách se perspektivně sbíhaly do jednoho bodu, který však díky zakřivení kulového tvaru zeměkoule, byl ukryt pod obzorem. Už, už jsem si myslel, že v dálce vidím nápis hospody, když jsem však přišel blíže, byl to fotoateliér. To se mi stalo dvakrát. Pak jsem potkal jakéhosi plakátového dělníka v montérkách, ale bez kladiva v ruce.

  Na můj dotaz ohledně restaurace mi podrobně vysvětlil, (byl jsem pro něj zřejmě exotickým inostráncem), abych šel tímto směrem dál a asi po 400 metrech abych zahnul do ulice vpravo, kde je zastávka autobusu číslo 212. Pátou stanici potom vystoupím na náměstí Michaila Lomonosova a tam konečně je ta kýžená restaurace, nesoucí jméno Komsomolskaja.
Šel jsem tedy odhodlaně dál a když už mě bolely nohy zeptal jsem se na tu hospodu jedné báryšni, vypadající jako z kolchozu, ale bez srpu a nesoucí prapor patrně někam na aktiv. Doufal jsem, že se třeba dozvím o nějaké bližší hospodě, jenže ona mi řekla přesně totéž: Abych šel tam doprava na autobus č. 212 a jel 5 stanic na plóščaď Lomonosova a tam je restaurace Komsomolskaja. Takže už jen ze zvědavosti jsem se vydal za touto fata morganou...

Dodnes jsem přesvědčen, že tehdy byla v celém Minsku je jen jedna restaurace. Můj hlad stoupal a kručení v žaludku bylo neutišitelné. Počkal jsem si na autobus 212 a konečně dorazil do té vytoužené restaurace. Vlezl jsem dovnitř, tam byla předsíň se šatnou, ale já chtěl jít dál do lokálu, jenže šatnář mně zatarasil vstup, že si nejprve musím u něj odložit kabát a klobouk, jinak se do restaurace nesmí. Už jsem se ničemu nedivil. Ve vlastním sále se mne ujala číšnice, která mi určila, kam si mám sednout, na stůl mi postavila karafu s vodkou a donesla jídelní lístek. Vybral jsem si bujón s vejcem, a jakousi kubánskou kotletu, jedno pivo a jako dezert zmrzlinu. Pak jsem jen dlouho, předlouho, asi 40 minut čekal a pozvolna ucucával vodku. Konečně mi ta dobrá duše donesla oběd, ale všechno najednou. Bujón byl kostkou do hněda obarvená horká voda v níž plavalo jedno celé vejce natvrdo. Než jsem tuto vařící krmi snědl, vystydla mi kotleta, zteplalo pivo a roztála zmrzlina. 

Pak už jsem se nikdy nesnažil hledat v Minsku hospodu jako špendlík v kupě sena, ale radši až do odjezdu, jsem chodil denně na obligátní kuře do bistra...

https://youtu.be/z9WGnCjpBGM

DOKTOR GUMA - soudruh vedoucí

Dne 1.dubna 1960, tedy právě na apríla jsem nastoupil do jedné pražské firmy, řekněme ALSET n.p., abych se nedotkl pravého jména firmy dosud existující a od prvního dne jsem se nepostačil divit. Projekční oddělení, kam jsem byl zařazen bylo před několika týdny pro nedostatek místa v hlavním závodě detašováno do jakési ratejny v prvním patře nad hospodou IV. cenové skupiny. 

V místnosti bylo asi deset rýsovacích prken a všude vládla pevná a neochvějná ruka plešatého soudruha Gustava Proseckého, kterému se tajně říkalo Dr. Guma. Na můj dotaz proč, mi bylo vysvětleno, že mu jednou přišel dopis z ministerstva na jméno soudruh Dr. G.Prasecký a jelikož se tomu všichni chechtali, snažil se to "a" vygumovat a nahradit ho písmenem "o", což bylo ještě víc do očí bijící. Načež každý dostal jím určené místo a nový stůl, na který jsme si nesměli dávat lahve s pitím ani hrnky s kávou, protože by to mohlo zanechat kruhové otisky na stolní desce. 

Již za měsíc mi bylo jasné, že v tomto podniku dlouho nevydržím, protože doktor Guma práci znormoval tak, že na každý výkres přiděloval svým rajbovníkům počet hodin, do kdy to muselo být nakresleno, a sice podle formátu výkresu. To znamenalo, že na formát A0, kde byla sestava, byl určen jeho odhadem nějaký počet hodin, bez ohledu na komplikovanost, na formát A1 byl tím pádem poloviční čas, na A2 čtvrtina času, na A3 osmina a na nejmenší detailní výkresy A4 byla jen jedna šestnáctina času. To logicky vedlo k tomu, že i malá součástka se kreslila ve zvětšeném měřítku na co možná velký formát, aby se tak získalo více času. Ti, kteří přesto zůstali pozadu za plánem, odpíchli si na konci pracovní doby jakoby odchod domů, načež se vrátili zpět k prknu a dodělávali tajně svůj úkol, aby nesplněním svého termínu neohrozili výplatu prémií celému oddělení.

„Tady je to jako u blbejch!", komentoval jsem tento způsob, ale to jsem ještě netušil co si Dr. Guma vymyslí v červnu. Toho dne bylo vedro 28°C a já jsem přišel do práce až ve 12 hodin, byl jsem předem omluven, dělal jsem zkoušku na řidičák. Když jsem vešel do kanceláře, měl jsem dojem, že se mi to jen zdá, že mám snad z toho vedra halucinace. Všecha 4 okna byla hermeticky uzavřena, ve vysokých nasypných kamnech se topilo o stošest, takže byla rozžhavená do červena, v místnosti bylo aspoň 40°C, kolegové i kresličky byli spaření jak špenát a lilo z nich tak, že se lepili na na své výkresy jak na mucholapky. Starším kolegům se už dělalo špatně, kresličky se odvážně odstrojily a střikaly na sebe vodu a tři nejotrlejší prý už seděli dole v hospodě u piva.

„Co se to tu proboha děje?", zařval jsem a chtěl jsem otevřít okna. Dívali se na mně s divným výrazem v orosených obličejích a jeden disciplinovaný soudruh mi řekl: „Teď se nesmí větrat, soudruh Prosecký měří o kolik se dá zvýšit teplota v této místnosti oproti venkovnímu okolí!"

„A k čemu potřebuje tohleto debilní zjištění?", nechápal jsem.

„No, přece, aby mohl vypočítat, jestli se to tady pak dá v zimě vůbec vytopit!"

„Tak tedy na této slabomyslnosti já nejsem ochoten spolupracovat!", a začal jsem otvírat okna.

Do toho vešel sám velký Dr.Guma, který musel zaslechnout moje poslední slova a nejdříve se trochu zarazil, načež řekl: „Dobrý to stačí, otevřte okna a dveře a přestaňte topit. Zjistil jsem, že se to tu vytopit nedá a na podzim, že se stejně budeme stěhovat do jiných prostorů."

„Ale to už já tady nebudu!" dodal jsem důrazně.

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

Archa Noemova

Snad je to tím, že jsme na naší poslední štaci v Německu, bydleli šestnáct let v blízkosti města Wiesbadenu, a já si tak zvykl na atmosféru města, které mi vždycky trochu připomínalo Prahu, takže se tam dodnes rád vracím, i když teď bydlíme už stejnou dobu v Praze. Tam jsme měli s mojí dcerou Brigitou svá stálá zamilovaná místa, kam jsme jezdili průměrně jednou týdně, ať už kvůli nákupům, nebo prostě na oběd, když se mi nechtělo vařit, nebo za zábavou do kina či na minigolf. Naším občasným cílem byla rybářská restaurace v hausbotu Arche Noah  ( Noemova Archa)

Na tu jsme prvně narazili někdy v roce 1980, když jsme si vyšli na procházku do „Háfnu“, což je malebný záliv v řece Rýnu, kde jsou zaparkovány různé lodě a jachty, nikterak chudých lidí. Mimo lodí tam byla taky zaparkována spousta kačenek a labutí, které jsme při té příležitosti krmili suchým chlebem a houskami. Tyto jsme proto nikdy nevyhazovali do kontejneru, ale sušili je na ústředním topení v papírovém pytlíku. Nic to nestálo a kačenky i labutě si medily.

Jednou, když jsme tam zase přišli krmit kačenky a dcerka si hrdě nesla pytlík s houskami, zjistil jsem, že je pytlík, až na půlku žemle, prázdný. Brigitka to cestou v autě schroupala sama. Usoudil jsem, že dítě má asi velký hlad, a tak jsem se trochu dále porozhlédl po hospodě a objevil onu Noemovu archu. A jak tak léta plynula, chodili jsme tam čím dál raději. Od určitého věku Brigity, kdy se ona začala fintit a dbát na svůj vzhled i oblečení, já upadl v nemilost u pubertálních mladíků. Náhodně jsem zaslechl, jak si o nás říkají: „Koukni, se ty starý páprdové mají vždycky ty nejhezčí holky! No, je todlencto vůbec možný?“

Později, to je když jsem se pak znovu oženil, jsme s mojí ženou i s dcerkou dále navštěvovali  tatáž oblíbená místa v městě. Někdy ve třech i s dcerou, někdy už jen ve dvou. To potom, co už byla dcera plnoletá a nechtěla  nadále chodit  s rodičovským sdružením za ruku. Tak to fungovalo až do roku 1995, kdy jsme se  přesunuli do Prahy. Ale i pak jsme tam aspoň jednou za rok zajeli. Mimo této Archy jsme měli ve Wiesbadenu i další význačné body, jako přírodní park s bublajícím potůčkem v Nerotalu, Kurpark s kasinem, minigolfové hřiště, a celou škálu našich oblíbených restaurací, jako: anglický Pub: „Winston Churchill“, argentinskou „Churasco“, česko-rakouskou „Alt Prag“, řeckou „Lukullus“, iItalskou „Rialto“, německo-českou „Zum Schwejk“ a čínskou „Lotos“. 

Později, když zaniklo DDR a začalo se solidárně doplácet na východní Němce, (nárůst daně z platu o 7,5%), začal se ztrácet blahobyt a začaly se postupně ztrácet i námi preferované jednotlivé nostalgické body. Každým rokem ubyla nějaká „naše“ restaurace, zhruba v tom pořadí, jak jsem je vyjmenoval, potom zmizelo i minigolfové hřiště a nakonec i archa Noemova. Už jsem začal vyhrožovat tím, že jezdit do Wiesbadenu jen kvůli kasinu nehodlám a hledat si nové hospody nebudu.

Až teprve vloni, když jsme si, právě tak jako ze zvyku, zajeli na procházku k Rýnu do Háfnu i s manželčinou sestrou a její dcerou Karlou a já jsem jim vyprávěl, jak jsme zde před 34 roky s Brigitkou objevili archu Noemovu, která už zmizela z povrchu zemského, zvolala náhle Karla: „Vždyť ta Noemova archa tady je, podívejte se, já ji vidím, tamhle kotví!“ Ihned bylo rozhodnuto: Jde se tam na oběd!

Od perzonálu jsme se dozvěděli, že ta původní archa se při povodních utopila a toto je fungl nová, ovšem naprosto věrně kráčející ve šlépějích té staré Archy, ze které zde zůstal na střeše vzadu i původní štít! Repertoár našich nostalgických bodů se sice značně zúžil, ale zůstal Kurpark s kasinem, Nerotal s potůčkem bublavým a nově vybudovaná Arche Noah. Takže se nám návštěva Wiesbadenu opět vydařila...

https://youtu.be/19hRpiKsTPE                                          ZPĚT DO HOVORY