Snad je to tím, že jsme na naší poslední štaci v Německu, bydleli šestnáct let v blízkosti města Wiesbadenu, a já si tak zvykl na atmosféru města, které mi vždycky trochu připomínalo Prahu, takže se tam dodnes rád vracím, i když teď bydlíme už stejnou dobu v Praze. Tam jsme měli s mojí dcerou Brigitou svá stálá zamilovaná místa, kam jsme jezdili průměrně jednou týdně, ať už kvůli nákupům, nebo prostě na oběd, když se mi nechtělo vařit, nebo za zábavou do kina či na minigolf. Naším občasným cílem byla rybářská restaurace v hausbotu Arche Noah ( Noemova Archa)
Na tu jsme prvně narazili někdy v roce 1980, když jsme si vyšli na procházku do „Háfnu“, což je malebný záliv v řece Rýnu, kde jsou zaparkovány různé lodě a jachty, nikterak chudých lidí. Mimo lodí tam byla taky zaparkována spousta kačenek a labutí, které jsme při té příležitosti krmili suchým chlebem a houskami. Tyto jsme proto nikdy nevyhazovali do kontejneru, ale sušili je na ústředním topení v papírovém pytlíku. Nic to nestálo a kačenky i labutě si medily.
Jednou, když jsme tam zase přišli krmit kačenky a dcerka si hrdě nesla pytlík s houskami, zjistil jsem, že je pytlík, až na půlku žemle, prázdný. Brigitka to cestou v autě schroupala sama. Usoudil jsem, že dítě má asi velký hlad, a tak jsem se trochu dále porozhlédl po hospodě a objevil onu Noemovu archu. A jak tak léta plynula, chodili jsme tam čím dál raději. Od určitého věku Brigity, kdy se ona začala fintit a dbát na svůj vzhled i oblečení, já upadl v nemilost u pubertálních mladíků. Náhodně jsem zaslechl, jak si o nás říkají: „Koukni, se ty starý páprdové mají vždycky ty nejhezčí holky! No, je todlencto vůbec možný?“
Později, to je když jsem se pak znovu oženil, jsme s mojí ženou i s dcerkou dále navštěvovali tatáž oblíbená místa v městě. Někdy ve třech i s dcerou, někdy už jen ve dvou. To potom, co už byla dcera plnoletá a nechtěla nadále chodit s rodičovským sdružením za ruku. Tak to fungovalo až do roku 1995, kdy jsme se přesunuli do Prahy. Ale i pak jsme tam aspoň jednou za rok zajeli. Mimo této Archy jsme měli ve Wiesbadenu i další význačné body, jako přírodní park s bublajícím potůčkem v Nerotalu, Kurpark s kasinem, minigolfové hřiště, a celou škálu našich oblíbených restaurací, jako: anglický Pub: „Winston Churchill“, argentinskou „Churasco“, česko-rakouskou „Alt Prag“, řeckou „Lukullus“, iItalskou „Rialto“, německo-českou „Zum Schwejk“ a čínskou „Lotos“.
Později, když zaniklo DDR a začalo se solidárně doplácet na východní Němce, (nárůst daně z platu o 7,5%), začal se ztrácet blahobyt a začaly se postupně ztrácet i námi preferované jednotlivé nostalgické body. Každým rokem ubyla nějaká „naše“ restaurace, zhruba v tom pořadí, jak jsem je vyjmenoval, potom zmizelo i minigolfové hřiště a nakonec i archa Noemova. Už jsem začal vyhrožovat tím, že jezdit do Wiesbadenu jen kvůli kasinu nehodlám a hledat si nové hospody nebudu.
Od perzonálu jsme se dozvěděli, že ta původní archa se při povodních utopila a toto je fungl nová, ovšem naprosto věrně kráčející ve šlépějích té staré Archy, ze které zde zůstal na střeše vzadu i původní štít! Repertoár našich nostalgických bodů se sice značně zúžil, ale zůstal Kurpark s kasinem, Nerotal s potůčkem bublavým a nově vybudovaná Arche Noah. Takže se nám návštěva Wiesbadenu opět vydařila...
https://youtu.be/19hRpiKsTPE ZPĚT DO HOVORY
https://youtu.be/19hRpiKsTPE ZPĚT DO HOVORY
Žádné komentáře:
Okomentovat