čtvrtek 2. července 2015

DOKTOR GUMA - soudruh vedoucí

Dne 1.dubna 1960, tedy právě na apríla jsem nastoupil do jedné pražské firmy, řekněme ALSET n.p., abych se nedotkl pravého jména firmy dosud existující a od prvního dne jsem se nepostačil divit. Projekční oddělení, kam jsem byl zařazen bylo před několika týdny pro nedostatek místa v hlavním závodě detašováno do jakési ratejny v prvním patře nad hospodou IV. cenové skupiny. 
V místnosti bylo asi deset rýsovacích prken a všude vládla pevná a neochvějná ruka plešatého soudruha Gustava Proseckého, kterému se tajně říkalo Dr. Guma. Na můj dotaz proč, mi bylo vysvětleno, že mu jednou přišel dopis z ministerstva na jméno soudruh Dr. G.Prasecký a jelikož se tomu všichni chechtali, snažil se to "a" vygumovat a nahradit ho písmenem "o", což bylo ještě víc do očí bijící. Načež každý dostal jím určené místo a nový stůl, na který jsme si nesměli dávat lahve s pitím ani hrnky s kávou, protože by to mohlo zanechat kruhové otisky na stolní desce. 

Již za měsíc mi bylo jasné, že v tomto podniku dlouho nevydržím, protože doktor Guma práci znormoval tak, že na každý výkres přiděloval svým rajbovníkům počet hodin, do kdy to muselo být nakresleno, a sice podle formátu výkresu. To znamenalo, že na formát A0, kde byla sestava, byl určen jeho odhadem nějaký počet hodin, bez ohledu na komplikovanost, na formát A1 byl tím pádem poloviční čas, na A2 čtvrtina času, na A3 osmina a na nejmenší detailní výkresy A4 byla jen jedna šestnáctina času. To logicky vedlo k tomu, že i malá součástka se kreslila ve zvětšeném měřítku na co možná velký formát, aby se tak získalo více času. Ti, kteří přesto zůstali pozadu za plánem, odpíchli si na konci pracovní doby jakoby odchod domů, načež se vrátili zpět k prknu a dodělávali tajně svůj úkol, aby nesplněním svého termínu neohrozili výplatu prémií celému oddělení.

„Tady je to jako u blbejch!", komentoval jsem tento způsob, ale to jsem ještě netušil co si Dr. Guma vymyslí v červnu. Toho dne bylo vedro 28°C a já jsem přišel do práce až ve 12 hodin, byl jsem předem omluven, dělal jsem zkoušku na řidičák. Když jsem vešel do kanceláře, měl jsem dojem, že se mi to jen zdá, že mám snad z toho vedra halucinace. Všecha 4 okna byla hermeticky uzavřena, ve vysokých nasypných kamnech se topilo o stošest, takže byla rozžhavená do červena, v místnosti bylo aspoň 40°C, kolegové i kresličky byli spaření jak špenát a lilo z nich tak, že se lepili na na své výkresy jak na mucholapky. Starším kolegům se už dělalo špatně, kresličky se odvážně odstrojily a střikaly na sebe vodu a tři nejotrlejší prý už seděli dole v hospodě u piva.

„Co se to tu proboha děje?", zařval jsem a chtěl jsem otevřít okna. Dívali se na mně s divným výrazem v orosených obličejích a jeden disciplinovaný soudruh mi řekl: „Teď se nesmí větrat, soudruh Prosecký měří o kolik se dá zvýšit teplota v této místnosti oproti venkovnímu okolí!"
„A k čemu potřebuje tohleto debilní zjištění?", nechápal jsem.
„No, přece, aby mohl vypočítat, jestli se to tady pak dá v zimě vůbec vytopit!"
„Tak tedy na této slabomyslnosti já nejsem ochoten spolupracovat!", a začal jsem otvírat okna.
Do toho vešel sám velký Dr.Guma, který musel zaslechnout moje poslední slova a nejdříve se trochu zarazil, načež řekl: „Dobrý to stačí, otevřte okna a dveře a přestaňte topit. Zjistil jsem, že se to tu vytopit nedá a na podzim, že se stejně budeme stěhovat do jiných prostorů."
„Ale to už já tady nebudu!" dodal jsem důrazně.




Žádné komentáře: