pátek 24. července 2015

MINSK

Byl duben roku 1966 a já jel služebně do Minsku, hlavního to města Běloruské republiky. U nás bylo už krásné jarní počasí, takže jsem si na sebe vzal lehký jarní svrchník, leč když jsem vystoupil z vlaku v Minsku, byl mráz, vichřice a chumelilo. „To jsem teda blbec“, řekl jsem nahlas, a ohrnul si zimomřivě límec u kabátu. Hotel jménem „Minsk“, jak jinak, určený výhradně jen pro cizince, vypadal sice z venku jako moderní desetipatrová budova, ale jinak byl pro mne noční můrou. Můj pokoj měl vlastní koupelnu, takzvaný luxus, ale veškeré rozvody proudu, vody i odpadu vedly povrchem po zdích. Horší bylo to, že na WC byla tabulka: „Jest zakázáno vhazovat použitý papír do záchodu, potrubí by se ucpalo! Používejte pro odpad výhradně jen železný koš vedle mísy!“

Moje postel byla jako „Záhořovo lože“, 175 x 70 cm, po celé délce s válcovitě vypouklou matrací, takže člověk v leže musel neustále balancovat jakoby spal na rouře. Miniaturní polštářek pod hlavu 30x30 cm byl vycpán do takřka kulovitého tvaru, a udržet na něm hlavu se mi nedařilo. Stěžoval jsem si u lepé dívky v kanceláři, že ta postel je mi krátká, na povrchu válcovité matrace neudržím balanc a místo polštáře mám něco jako dětský kopací balon. Dívka byla dosti nemile překvapena a šla se se mnou podívat, na co že si stěžuji, protože normované postele jsou v celém hotelu stejně veliké a všichni jsou spokojeni. Polštář je proto tak kulatý, neboť si jeden host stěžoval, že má málo pod hlavou a proto byla všude zdvojena vycpávka, Takže tím bylo vše vysvětleno a dívka vznešeně odkráčela. Poznal jsem, že jsem v jejích očích vyložený potížista a zastyděl jsem se. Načež jsem rozepnul povlak polštářku, vyndal jednu vycpávku a pak už se mi dařilo udržet hlavu na polštáři celou noc. Matrace se změnit nedala, pomohl jsem si tím, že jsem se raději kulil ke zdi, což bylo výhodnější než padat na podlahu. Příští den jsem se na chodbě potkal s hostem bydlícím vedle mne. Byl to Polák o hlavu větší než já a tak jsem se ho ihned zeptal jak mu vyhovuje ta malá postel. "Pojďte se podívat, jak jsem to vyřešil", řekl s úsměvem a ukázal mi svoji postel prodlouženou o přistavenou židli pro nohy.
Ale abych stále jenom nekritizoval, v tomto hotelu, na rozdíl od všech ostatních, nebyly štěnice!

Nevím jak je to dnes, ale město Minsk tehdy, bylo takzvanou běloruskou Cambridge, prostě městem universit a studentů, kteří byli jako posedlí po bílých košilích. Tenkrát byly velkým hitem křečovitě bílé košile, takzvané nylonky, umělohmotné pánské košile, které se vyznačovaly tím, že se nemusely žehlit a praní bylo jednoduché. Ale protože nesály pot, byly nepříjemné na tělo a hlavně, se v nich od límce tvořily na krku různé ekzémové obrazce. Nylonové košile (USA) byly, jako vše ze západu, kvalitnější a u nás k dostání jen v Tuzexu za devizy. Silonky (ČSR) či dederonky (NDR) byly k dostání běžně za 70,- Kčs. Já jsem si je bral vlastně jen na služební cesty, abych je nemusel žehlit, ale doma jsem je kvůli ekzémovým mapám na krku, absolutně odmítal nosit. 
Tady, jakmile jsem vyšel před hotel, se na mne hned sesypali zde číhající studenti s prosbou, jestli bych jim neprodal košili. Oni nerozlišovali nylon nebo silon, hlavně musí svítit jak u Karla Gotta. Ty ani nezajímalo číslo límce okolo krku, oni byli posedlí po této módní novince a nabízeli mi až 250 rublů za jednu. Já jsem začal počítat, u nás stojí rubl 10 Kčs, to je tedy 2500 korun za košili, která mně stojí v Praze 70 Kčs! Tomu se říká kšeft! Oni chtěli, abych si ji hned sundal tady na ulici, což jsem odmítl a slíbil jim, že dojdu do hotelu pro jinou a přinesu ji sem. Chtěli abych jich přinesl víc, jenže já jsem měl sebou na cestu jen tři, takže jsem jim prodal dvě a sám musel vystačit s jednou. Ještě, že stačilo ji večer vyprat, pověsit na ramínko a do rána byla zase jako nová.

Jako největší turistickou zajímavostí Minsku byla pro mne skutečnost, že tam nebyly skoro vůbec žádné obchody, žádná zaparkovaná auta v ulicích a žádné restaurace. To jsem zjistil, jednou v poledne, když jsem odmítl jíst k obědu opětovně kuře v bistru. Chtěl jsem normální, dobrý oběd v restauraci s polévkou a v sedě. Bloudil jsem celkem dvě hodiny po městě a nikde žádná hospoda. Najednou jsem se octl v nekonečně dlouhé, fádní, šedé ulici, která svojí geometrií dokazovala, že rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Oba chodníky i budovy s okny po obou stranách se perspektivně sbíhaly do jednoho bodu, který však díky zakřivení kulového tvaru zeměkoule, byl ukryt pod obzorem. Už, už jsem si myslel, že v dálce vidím nápis hospody, když jsem však přišel blíže, byl to fotoateliér. To se mi stalo dvakrát. Pak jsem potkal jakéhosi plakátového dělníka v montérkách, ale bez kladiva v ruce.

  Na můj dotaz ohledně restaurace mi podrobně vysvětlil, (byl jsem pro něj zřejmě exotickým inostráncem), abych šel tímto směrem dál a asi po 400 metrech abych zahnul do ulice vpravo, kde je zastávka autobusu číslo 212. Pátou stanici potom vystoupím na náměstí Michaila Lomonosova a tam konečně je ta kýžená restaurace, nesoucí jméno Komsomolskaja.
Šel jsem tedy odhodlaně dál a když už mě bolely nohy zeptal jsem se na tu hospodu jedné báryšni, vypadající jako z kolchozu, ale bez srpu a nesoucí prapor patrně někam na aktiv. Doufal jsem, že se třeba dozvím o nějaké bližší hospodě, jenže ona mi řekla přesně totéž: Abych šel tam doprava na autobus č. 212 a jel 5 stanic na plóščaď Lomonosova a tam je restaurace Komsomolskaja. Takže už jen ze zvědavosti jsem se vydal za touto fata morganou...

Dodnes jsem přesvědčen, že tehdy byla v celém Minsku je jen jedna restaurace. Můj hlad stoupal a kručení v žaludku bylo neutišitelné. Počkal jsem si na autobus 212 a konečně dorazil do té vytoužené restaurace. Vlezl jsem dovnitř, tam byla předsíň se šatnou, ale já chtěl jít dál do lokálu, jenže šatnář mně zatarasil vstup, že si nejprve musím u něj odložit kabát a klobouk, jinak se do restaurace nesmí. Už jsem se ničemu nedivil. Ve vlastním sále se mne ujala číšnice, která mi určila, kam si mám sednout, na stůl mi postavila karafu s vodkou a donesla jídelní lístek. Vybral jsem si bujón s vejcem, a jakousi kubánskou kotletu, jedno pivo a jako dezert zmrzlinu. Pak jsem jen dlouho, předlouho, asi 40 minut čekal a pozvolna ucucával vodku. Konečně mi ta dobrá duše donesla oběd, ale všechno najednou. Bujón byl kostkou do hněda obarvená horká voda v níž plavalo jedno celé vejce natvrdo. Než jsem tuto vařící krmi snědl, vystydla mi kotleta, zteplalo pivo a roztála zmrzlina. 

Pak už jsem se nikdy nesnažil hledat v Minsku hospodu jako špendlík v kupě sena, ale radši až do odjezdu, jsem chodil denně na kuře do bistra...

https://youtu.be/z9WGnCjpBGM

2 komentáře:

NULI řekl(a)...

Myslím, že jsem Tvé zajímavé povídání o Minsku již četla, ale rozhodně jsem si nepustila píseň (ke své škodě). Objevila jsem dobrou zpěvačku, pustila jsem si i jiné písně a jdu gůglit něco o ní ...

Mirek Toms řekl(a)...

NULI, tuhle zpěvačku jsem dosud také neznal, zdá se že je dobrá...