Tři mušketýři po 50 letech

Osmá B chlapeckého gymnázia v Praze 2 pořádala, tak jako většina jiných, na kulatá výročí maturity, třídní srazy. Ty se konaly se stále ubývající klientelou, až dodnes t.j. padesátého výročí. Z celé třídy se sešli jen 3 mušketýři: Kája, Honza a Franta. To zapůsobilo na tyto tři pohrobky dosti nepříznivě, takže zábava navzdory přípitkům vázla...

Tato pánská jízda by patrně brzy skončila z důvodu zcela protichůdných názorů na všechno, ať už se mluvilo o nemocech, o penězích, o politice či o ženách. Franta, typický hypochondr si naříkal na virózu a na bolení zad a na kritický nedostatek peněz z důvodu své mizivé penze, Kája se chlubil svými úspěchy u žen a zdálo se, že i Casanova by vedle něj bledl závistí. Honza zase kritizoval vládu a šmahem nadával na všechny politiky.

Naštěstí pro ně byli náhle přerušeni ve při a v dohadování, vstupem tři elegantních, nikoliv již nejmladších dam s dotazem, jsou-li zde správně na srazu osmé bé reálného gymnázia. 

„Milé dámy," řekl Honza zdvořile, „vzhledem k tomu, že jsme zbytková množina studentů chlapeckého gymnázia, nemůžete bohužel být našimi spolužačkami, nehledě na to, že jste už na první pohled výrazně mladší než my."

Madam s lila přelivem na melírovaných vlasech se zeptala: „Patřili do vaší třídy také Weber, Švarc a Bučinský?" Franta zapomněl na svá bolavá záda a řekl: „Samozřejmě, že patřili! Fajn kluci to jsou, vy je znáte?"

"Ano, pak jsme zde správně! Doufáme, vážení pánové, že nás nevyhodíte", ozvala se ode dveří peroxydově plavá boubelka s balkonovitě vyklenutým hrudníkem: "My tři jsme jejich ženy, lépe řečeno: jejich vdovy!" Bělovlasá pípla: „Já jsem Kamila Weberová, tohleto lila je Zuzana Švarcová a to nejlepší je Zlatovláska Anita Bučinská."

To byla vzpružující injekce pro všechny tři mušketýry, takže se rychle také představili a bujará zábava i s tancem u rádia se velmi rychle rozjela.
Při večeři spadla jedna oliva Anně do dekoltu a ochotný Kája jí pomohl tu mršku vylovit. Franta si zas ukápl trochu vína, naštěstí bílého, na kalhoty, čímž vznikl podivný vlhký flek na exponovaném místě. Pozorná Kamila mu hned začala svým kapesníčkem tu skvrnu čistit a vysoušet.
Ani Zuzana nechtěla zůstat pozadu a požádala Honzu, zda by jí pomohl vylovit řasu z pravého oka. Ten se měl pochopitelně ihned k činu, čímž se nepřímo vyjádřily nové vzájemné sympatie a jenom oboustrannou zdrženlivostí nedošlo ke splynutí rtů...

V půl dvanácté rozjařené dámy naznačily, že budou muset končit, aby chytly poslední metro. Všechny tři bydlely v jednom panelovém domě. Pánové se galantně nabídli doprovodit je domů, tedy až kamsi do horoucího Zapadákova, sídliště v Hájích. Při odchodu z restaurace chtěl Honza zaplatiit všechno dohromady, že si to pak muži mezi sebou vyrovnají. Franta okamžitě protestoval, že bude nejlepší, když si každý jednotlivec zaplatí rovnou za sebe a Karel ho doplnil vysvětlením: "Chápejte dámy, gentlemani sice nevymřeli, jenom bohužel trochu zchudli."

Už cestou v metru bylo všem jasné, že o přízeň lady Kamily se nebezpečně ‚futýruje‘ slaměný vdovec Franta. Boubelatou Anitu suverénně okouzloval starý mládenec Karel a na Honzu vyšla ta nejhezčí plnoštíhlá Zuzana. Když dorazili před jejich panelák, který byl vyklonován jako ostatně celé sídliště podle jednoho mustru, bylo s podivem, že se dámy trefily hned napoprvé do správného vchodu. Nastalo trapné přešlapování u domovních dveří: Pozvou je vdovy ještě ‚na skok‘ nahoru? Dámy si začaly něco šuškat a pánové odstoupili o pár kroků, aby se rovněž poradili.

„Hele, kluci", světák Karel se zatvářil proutnicky, „jestli nás ty ženský pozvou nahoru, tak tam zůstanem až do rána, a sice každej u jiný, jasan? Já už to mám s tou Anitou prakticky hotový."

„Já jsem pro", kývnul Franta, „manželka je v lázních, takže o nic nejde. A co ty, Honzo, seš už roky rozvedenej, vypadáš vodpočatej, tak snad tu krásku Zuzanu taky uřídíš, ne?"

„Pánové, nemysleme hned na nějaké prasečinky", mínil Honza, „zatím nevíme na čem se dámy usnesou, třeba navrhnou, aby se hrála kanasta, nebo člověče nezlob se..."

„Mluvíš jako intelektuál", přerušil ho Karel, „to jest člověk, který si myslí, že existuje něco lepšího než je sex!"

Nakonec se dohodlo, že půjdou do bytu k Zuzaně na skleničku něčeho dobrého. Tam pod vlivem vína a Metaxy se zakrátko začaly Anita i Kamila velmi rozpustile chichotat i sebehůř vyprávěným anekdotám Franty a Karla, kteří se tak předháněli v košilatém bavičství. Honza si brzy všiml, že se Zuzana očividně nudí a zoufalými pohledy ho prosí o pomoc.
Rozhodl se tedy přerušit proud otřepaných fórů svými provokativními narážkami na adresu kolegů. Anita se právě věšela na Karla, což se Honzovi hodilo k jeho záměru: „Anito, máte absolutně mé požehnání, správně, držte se Karla, je to prachař! Kromě té své nemalé penze, tyje totiž z výnosné půjčovny jízdních kol, a to je fakt něco jako tiskárna na peníze! Doslovně, jak my jazykoví puristé říkáme: Švajcký rito! "

„Jakýpak rito, dyk to je svrab a neštovice", prskal vztekle Karel.

„Dámy, tohle mu nevěřte, spočítal jsem si to: Půjčuje dvacet kol, bere čtyřicet korun za hodinu, a má otevřeno až deset hodin denně. To máme, to máme: 20 x 40 x 10 = 8000 Kč za den, za rok krát 365 to už hodí skoro tři miliony, a za deset let... pchá" a mávl rukou.

„To je blbec!" vypěnil vztekle Karel, „copak jsou ty všechny kola pořád pronajatý? Co v zimě a vůbec při blbým počasí, za celej den ani ťuk! A co opravy, a co krádeže kol!"  Tentokrát se rozesmála i Zuzanka, což Honzu povzbudilo do další nadsázky.

„Kamilko, vy jste taková lady-like, jakoby z horních deseti tisíc, nemáte dokonce modrou krev?" 

„To bohužel ne, ale moje babička sloužila u hraběte na zámku v Mělníku."

„No, a vidíte, tady Franta, ten brzy dostane od anglické královny řád zlatých podvazků!"

„Ten Honza je zas nametenej, že neví co pindá", kroutil hlavou Franta.

„Omyl, Franto, sám ses mi kdysi svěřil, že máš králičí farmu někde u Jinců. Víte, Kamilko, on dokonce exportuje ty své králíky až do Anglie. Jeho firma Ferry Rabbits International Limited je dodává jako specialitu přímo pro Buckinghamský palác!"

"To je krásná ukázka toho", kontroval Franta, „co udělá jeden tlučhuba z faktu, že moji rodičové měli kdysi králíkárnu se čtyřmi angoráky! Sám se ovšem nepochlubí, že maluje obrazy, zúčastňuje se všech možnejch aukcí a vernisáží, vydělává na tom majland a jeden jeho obraz dokonce visí v Louvru hned vedle Mony Lízy."

"Pánové, vidím, že jste skutečně gentlemani a že jste až tak zas moc nezchudli, jak jste prve tvrdili", rozesmála se od srdce Zuzana.

Když ve dvě hodiny došlo ke krizi z únavy, zeptala se Zuzana mírně alkoholizovaným hlasem: „Vážení, pozór, komu se chce spát, ať -é- zvedne ruku."

„Já", hlásila se Kamila, „a jedno spací místo mohu pronajmout na gauči dole u mně, pro toho, kdo to má nejdál domu." Franta se ihned hlásil: „To beru okamžitě, bydlim moc daleko, až v Li-libni!"

„A já nabízím jedno kanape u mně, škyt - pardon", pronesla hrdě Barbie-Anita.

„Souhlas!", zaburácel Karel, „žbožňuju spaní na kanapi!"

Zuzana se obrátila na Honzu: „Jendo, a ty nejsi ospalý?"

„Já vůbec spát nemusím", řekl suverénně, „spočítal jsem si, že za celý život jsem už naspal dvě stě tisíc hodin, to je cirka osm tisíc dní, což v přepočtu odpovídá zhruba dvaadvaceti rokům!

„Ale my s Kájou už dem do hajan", řekla netrpělivě Anita a přimkla se ke své oběti.

„Tak dobře", kývla Zuzanka, „ale zítra ráno v deset hodin bude zde společná snídaně u mně, souhlasíte?" „Ano, takže, dobrou noc", ozval se Franta a zamířil s Kamilou ke dveřím.

„Éště m-moment, pánové", Karlovi se už leskly oči jako skleněnky, a-éé- teďka nevím co jsem to chtěl říct..." „Určitě nějakou pitomost", doplnil ho pohotově Honza.

„Jóó, už vím, já zase zvu nás tři, tedy vás dva a mně, společně na WC, kde slavnostně zkřížíme své kordy -é totiž proudy a prohlásíme, že tento večírek byl neobly-čejně, díky dámám, vydařenej. Přesně tak, jak by to udělali ty tři, nebo štyři, já teď nevim, mu-mušketýři..."

 Na WC Aramis-Karel spustil: „Kluci, já doufám, že se za vás nebudu muset štydět, a že štatečně obhájíte čest naší školy. Berme to jako pietní vzpomínku, a vlastně i povinnost vůči našim zeš-snulým karamádům. Pro mně neni eště problém za jedinou noc třeba i... " a třikrát bouchl pěstí na vanu. 

„T-to je toho," huhňal Franta „t-to já jsem jednou dokonce..."

„Pánové", přerušil je Honza, „odmítám takto licitovat. Gentlemani si užívají a mlčí!"

„Nóó, dyk to je právě to, co chci říct", Karel se rozohnil, „my se přece nebudeme u snídaně před dámama chlubit, kdo kolikrát! My, jako inteligenti, si to řeknem jináč: kolik kostek cukru do kafe, tolikrát to bylo, ale přísa-hejme si, že budeme absolutně pravdom-mluvný!"

„Ano, to je gentlemen agreement - tak přísaháme!" zvolali pateticky a zkřížili své proudy.

Za dveřmi koupelny zvědavě připoslouchávající dámy na sebe významně mrkaly a jen stěží zadržovaly deroucí se smích. 

Příští den dopoledne v deset zasedlo všech šest do šedozelena vyspalých osob ke slavnostní snídani. Dle tajné dámské dohody se Zuzana při nalévání kávy nevinným hlasem zeptala: „Pánové, kolik si kdo dáváte cukru?" 

„Já, jako vždy, prosím, jen jednu kostku", řekl Honza tiše.

„Já prosím jen o půlku kostky", špitl Franta a podíval se provinile na druhé dva muže.

Nastalo napjaté očekávání co řekne Karel. Ten se chvíli rozmýšlel a pak se líně protáhl v záklonu na židli a řekl zcela sebejistě: „Dnes výjimečně mám chuť na docela hořkou mocca.

https://youtu.be/NwWAk_U9DQI

Řekni mi, táto

Tento článek píši pro svou dceru Brigitu. a tak prosím mé čtenáře o shovívavost. Pokud snad hledají napínavou, či humorně vyfabulovanou četbu s vyvrcholením a překvapivou pointou, aby článek raději přeskočili a pokud možno nenadávali, že to je nudné čtení atd...

Když jsem vzal svoji dceru Brigitu prvně do náruče a ona se na mne podívala těma svýma kulatýma, šmolkově modrýma očičkama, zdálo se mi, že se mě chce zeptat: „Řekni mi táto, jak vypadá čas?“ Zřejmě jsem byl ovlivněn písní, která se tenkrát hodně hrála: Řekni mi mámo...

 https://youtu.be/1QZY81dduq0

Byl jsem své dcerušce otcem i od 5 let matkou, samozřejmě se střídavými úspěchy, ale byli jsme taková harmonická dvojice, já jsem ji toleroval veškeré dětské prohřešky a vždycky to skončilo jen domluvou, nikdy jsem ji neuhodil a ona mi zas tolerovala pár mých kamarádek, které k nám přicházely a zase odcházely...

 A jak vypadá čas je zřejmé z této foto-koláže, kde jsem udělal časový střih a skok o osmatřicet let, čímž jsem docílil toho, že jsme oba, já i Brigita, stejně staří. Papír snese všechno, realita je ovšem něco jiného. Podoba tady však je zcela evidentní, obě kulaté, plešaté hlavičky i podobný kukuč, takže nemusím nikoho podezírat, dceruška je určitě moje!

Později, když Brigit trošku povyrostla, jsme spolu chodili krmit kačenky k řece a jindy zase sbírat houby do lesa. Protože ona nacházela samé prašivky jedovaté, ty byly totiž barevně hezčí, Vymyslel jsem rafinovaný způsob hledání tak, aby našla houby jedlé. Hledal jsem o kousek dál a když jsem spatřil krásného hříbka, zavolal jsem: "Brigitko, pojď mi pomoct hledat, já tady někde cítím vonět hřiba, ale nevidím ho, nechal jsem si doma brýle!" A tak ona nacházela jedlé houby a já jsem je pouze vyčmuchával.

Ovšem nejčastěji a nejraději jsme si chodili zahrát golf na minigolfové hřiště a Brigitka mě občas benevolentně nechávala vyhrát. A ještě později, když jí bylo dvanáct, jsme šli spolu prvně na dětský karneval a dcerka si usmyslela, že by chtěla jít za vílu máje. Protestoval jsem, že takový kostým na jedno použití stojí moc peněz a ona ve skříni objevila starou bílou noční košili a matčin letní slamák, že by to stačilo jenom různě kytičkami ozdobit. Inu, pustili jsme se do toho, ona nějak připevnila umělé květinky na klobouk a já pomaloval tu košili vodovkami spoustou květů všeho druhu a výsledek byl skvost! Jenom jsem se modlil, aby nezapršelo a celá ta nádhera se nerozmočila jako ten hliněný Golem.

 No, a potom se nám ty roky dlouhými kroky rozběhly závratnou rychlostí, najednou jí bylo čtyřiadvacet a vdávala se a potom vzápětí, hned nato v devětadvaceti byla sama matkou holčičky Franky, která taky stárne šíleně rychle. Dnes už je jí sedmnáct let! Já nevím, co to je u těch dětí za fenomén, že tak rychle stárnou? Asi, že se ten čas stále zrychluje, takže můj den už nemá čtyřiadvacet hodin, ale sotva šest, čímž se smrskl i rok na dva měsíce, zimní a letní. Ale ten zimní je vždycky delší!

Nakonec bych chtěl říct, že jsem šťasten, že se mi podařilo z dcery vychovat zdravou, inteligentní a charakterní, půvabnou ženu, která nikdy nefetovala, takřka nekouřila ani neholdovala alkoholu, takže si snad ani moc nefandím, když řeknu, že jsem ji vychoval dobře. A možná právě proto, že se narodila na první jarní den, převzala i moje životní krédo: „Vnímej růže a vyhýbej se bahnu!“

http://www.youtube.com/watch?v=pbdTNAP8BPk

Sada Koh-i-noorských výher

Bylo to v zimě nějak po Vánocích, ve vzduchu tiše poletovaly první vločky sněhu, když dva stěžejní kamarádi Milana, tedy Vláďa zvaný Vyžva a Honza zvaný Janýd se za jeho zády domluvili, že ho musí nějak dostat z jeho splínu, po rozchodu s dívkou jménem Adéla. Tato mu byla s jakýmsi blbečkem nevěrná a on, který ji prý miloval víc než bylo zdrávo, z toho byl už nějakou dobu takzvaně na větvi, takže s ním nebyla vůbec žádná sranda. "Hele, Vyžvo", stěžoval si mu Janýd, "s tím Milanem to není k vydržení, von ten blbec pořád ještě truchlí pro tu Adélu, nikam nechce jít ani tancovat, ani balit kusy a furt jen sedí, pálí bidla a vzpomíná na tu nemožnou babu Adélu." 

"No, já už jsem se mu taky snažil dohodit pár kusů u nás v práci, ale von nemá zájem o nic, jen bručí, že žádná není taková jako ta jeho Adélka. Dáša prej nemá jen krásný nohy, Hanka zas nemá jen krásný ruce, Milena, ta je vůbec škeble a Eva je sice hezká, ale blbá jako pucštok", doplnil celý výčet Vyžva.

"Pozor, já mám nápad", Vyžva se praštil do čela, "u nás v práci je jedna perfektní sexbomba, jmenuje se Jarmila, ale já bych ji naved', aby se Milanovi představila jako Adéla. Prej chodí s nějakým fotbalistou, ale když jí řeknu, že Milan je třeba hokejistou v národním manšaftu, tak se vod něj nechá určitě sbalit. Vona je švihlá do sportovců!" Janýd namítl: "Nojo, ale jak to chceš naaranžovat, aby to vypadalo jako náhoda?" Vyžva mávl rukou: "Nic není snadnější, v sobotu se koná v naší firmě takzvaný Výroční večírek Koh-i-nooru s tancem a tombolou, ta Jarmila tam určitě bude a Milana tam holt musíme nějak dokopat!"

To se jim taky nakonec podařilo, ani ne tak kvůli té tancovačce, kde prý bude spousta krásných žen, ale spíše kvůli té tombole. Vybrali si tam stůl blízko u parketu a vzápětí nato jim horlivý číšník postavil na stůl láhev Veltlínského ryzlinku a hodlal kasírovat. Milan ho sice upozornil,  že si nikdo z nich dosud nic neobjednal, ať to zase odnese, na to číšník opáčil, že si každý musí něco objednat. Tak fajn, a objednali si jedno pivo dohromady... 

Pak přišla hezká dívka s krabicí plnou obálek, v nichž byly losy na tombolu s tím, že si každý musí vytáhnout minimálně jednu obálku za korunu. Už zase něco socialisticky museli. V Milanově i Janýdově obálce byl lístek se slovy "Děkujeme Vám!" Zato dítě Štěstěny Vyžva  našel v obálce los s číslem 56.

Mezitím je už třikrát  otravoval ten neodbytný číšník s otázkou co budou pít? Opakovali mu, že se zatím ještě nedohodli na značce vína ani na ročníku. Odešel vždy vrcholně zhnusen. Vtom se na jevišti objevil pan konferenciér Trapný a oznámil, že začíná tombola a vnořil svoji ruku do osudí. Slavnostním hlasem pak ohlásil, že los číslo 56 vyhrává láhev vína Veltlínský ryzlink! Vláďa zajásal a došel si pro výhru, postavil ji na stůl a zavolal našeho milého číšníka: "Pane vrchní, tři sklenky a jednu vývrtku!"

Po následujícím přípitku vínem zdarma, Vyžva spiklenecky mrkl na Janýda a řekl: "Pánové, vidíte tam na tý druhý straně sálu tu nádhernou blondýnu v černejch šatech? To je největší sexbomba v celý naší  firmě! Moment, já ji půjdu pozdravit a pokecám s ní." Když se vrátil, řekl: "Chlape špatná, Milane, ty se máš, jak jsem tý Adéle ukázal kde sedíme, ihned projevila eminentní zájem, ale právě jen vo tebe!" "A vona se jmenuje Adéla? To je teda terno, Vyžvo, seznam mě s ní!" navrhl Milan. "Tak jdi pro ní, ty gumo, já jsem jí řek', že máš vo ní taky děsnej zájem!"

Hudba právě hrála krásný ploužák a parket byl přeplněn tancechtivými páry. Než se Milan prodral přes celý sál k té sexbombě, ztratil trochu orientaci a najednou vidí, že s ní u stolu sedí půvabná a něžná dívka, přesně dle jeho představ. Ta vyumělkovaná Adéla byla vedle ní jen jako figurina z módní výlohy. Bleskově změnil své rozhodnutí a uklonil se před tou druhou: "Smím prosit?" Posléze při tanci se jí zeptal: "Slečno, můžete mi, prosím, prozradit vaše křestní jméno?"

"Ano, to není nic tajného, já jsem Adéla", řekla dívka s úsměvem. "Ééé, já myslel, že vaše kamarádka u stolu se jmenuje Adéla."  "Ne-ne, to je Jarmila", řekla a dodala, "to od vás ale nebylo hezké, že jste vyzval k tanci mne místo ní, ona na vás čekala - a nic!"

Milan začal chápat, že to Vyžva nějak režíruje a zařídil se podle toho. Po odtančení tří skladeb, když nastala pauza, zamluvil si u ní dopředu i další tři tance.  Když se pak vrátil k jejich stolu, viděl, že si Vyžva právě přináší další flašku z tomboly, tentokrát Bikaver.  Janýd mu nadšeně hlásil, že Vyžva už zase vyhrál, tedy potřetí a ukázal na sadu cedníků na stole. Ten jim vysvětlil, že má kouzelný brejle s devíti dioptriema, a že ihned pozná ve které obálce je výhra! Nevěřili mu. Přivolali tedy znovu tu dívku s obálkami a kouzelník Vyžva si vybral další tři výhry, tentokrát to byla jakási etuje se šitíčkem, elektrická konvice na kávu, jakož i pár smaragdových manžetových knoflíčků.

V zápětí nato se ale u jejich stolu objevil jakýsi důležitý soudruh a vlekl sebou tu dívku s obálkami. Rovnou spustil nabroušeným jazykem uvědomělého bolševíka: "Soudruzi, tady se něco děje podvodného! Naše tombolová komise zaznamenala, že u tohoto stolu už vyhráváte šestou výhru, což nemůže být náhoda, vysvětlete, jak je to možné a když ne, tak vrátíte výhry zpět do tomboly!"

"Já se ale domnívám, že tady pan Vladislav Kožešník je nadán zvláštní nadpřirozenou silou v konečcích prstů, takže po hmatu rozpozná, ve které obálce je výhra a ve které nikoliv", řekl Milan přesvědčivým, sugestivním hlasem.

"To je přeci moc divné. Já žádám, ať to tedy soudruh předvede ještě jednou, a sice teď hned!" Dívka mu přistrčila krabici s obálkami, Vyžva si nasadil své kouzelné brýle, přimouřil oči, udělal soustředěný výraz a začal ohmatávat jednotlivé obálky, načež zajásal: "Tady cítím výhru!" Důležitý soudruh hned roztrhl obálku a skutečně byl v ní los číslo 85. 

"To-to snad není možný! Hledejte další výhru!", zařval soudruh. A Vyžva s klidem polárního medvěda, začal ohmatávat další obálky, načež řekl suše: "Mezi těmito obálkami už není žádná výhra." Soudruh začal kroutit hlavou, drmolil si pro sebe, že to nechápe a vztekle odešel. Vyžva za ním volal "Moment, soudruhu a co bude s mojí výhrou na los číslo 85?"

Prskající soudruh mu pak donesl sedmou a poslední výhru kuchyňského robota. Když pak všichni tři odcházeli domů, obaleni výhrami i poletujícími vločkami, ptali se Vyžvy zvědavě, jakým trikem to všechno vyhrál: "Nekecej nám, že se to dá poznat hmatem, takovýho blbce jako byl ten soudruh z nás nedělej!"

"Napřed ať nám ale Milan řekne,  jestli s Adélou nevyzněl naprázdno?" Milan se jen umál: "To je samozřejmý, že ne. Mám telefon na něžnou Adélku, co jsem s ní tak dlouho tančil, ale nikoliv na tu tvoji nastrčenou, zmalovanou sexbombu Jarmilu!" A jinak kliďas Janýd dodal: "Ale teď se už konečně vyžvejkni, jak jsi mohl ty losy vyčmuchat?"  "Pánové, to bylo tak jednoduchý, nechápu, že jste na to nepřišli sami. Když se totiž ta vobálka přimáčkla na ten lístek uvnitř, tak to černý číslo nepatrně prosvítalo, nebylo to sice čitelný, ale jako temnější flíček to znatelný bylo!"

A pak Vyžva, coby kamarád, věnoval Janýdovi Bikavér a Milanovi nabídl tu sadu cedníků, což však tento odmítl: "Já už výhru od tebe mám. Tyhle cedníky teda nechci, dostal jsem přece, vlastně díky tobě, i když nechtěně, šanci seznámit se opět s novou nejkrásnější Adélkou, jakou nenajdeš v celém světě!  Ona je ten nejskvělejší diamant světa: KOH-I-NOOR !"

Janýd a Vyžva jen pochybovačně pokyvovali hlavami, ťukajíce si na čelo...

https://youtu.be/cRWrKX4r6Q0

Janýdovy koněnky

Když jsem pracoval v Tesle v roce 1962, bylo to v době kdy Gagarin lítal kolem zeměkoule, proslavil se nechtěně, ale stejně slavně i kolega Janýd, ovšem v jiném oboru. Vytvořil totiž kulinářský majstrštyk, který nazval koněnky. Po vzoru smažených vepřových placiček, zvaných vepřenky, se rozhodl usmažit něco na ten způsob, jenže z koňského salámu a tedy koněnky.

Janýd byl znám jako veký piva-pitel, který si celou pracovní dobu uměle zvyšoval žízeň pomocí ostrých poživatin, jako olomoucké syrečky, romadur, plísňový sýr, nebo čabajka. Se svou stále se zvyšující žízní se přímo mazlil, říkal mi: „Tomas, to bude žízeň! Ve tři jdu přímo do lékárny,

při čemž „Lékárna“ bylo krycí označení pro hospodu, kde točili Plzeň.

Brzy na to Janýd v práci vybalil z novin kus koňského salámu a hrdě prohlásil, že si k obědu usmaží takzvané koněnky a to tak, že salám nakrájený na kolečka, patřičně opepřený a dochucený cibulí a česnekem, opeče v kastrůlku, za tím účelem z domova přineseném. Ve výklenku chodby hned vedle záchoda, kde stál všemi na vaření kávy používaný vařič, začal Janýd se svým uměleckým vařením...

Libá vůně se bleskurychle linula celou chodbou podél všech kanceláří na našem třetím patře, takže netrvalo dlouho a různí divící se zvědavci přicházeli po čichu až do Janýdovy kuchyně. Ten každému s jistou hrdostí v hlase vysvětloval, co to tu tak krásně voní, leč všem odmítal jakoukoliv ochutnávku, že to není ještě hotové a pak zase, že je to moc horké, a že se to musí to dát napřed vychladit za okno.

Takže, přinesl žhavý kastrůlek a dal si ho v naší kanceláři za okno na římsu. Říkali jsme mu: „Ať dá bacha, aby mu to nesjelo dolů na ulici, ze třetího patra by to byla morda dostat to na kebuli!“ Janýd se tím nenechal nijak deprimovat a tvrdil, že to spadnout nemůže, římsa má jen nepatrný sklon a je aspoň 50 cm široká. Když si pak přišel pro tuto svou krmi za oknem, zjistil, že kastrůlek s koněnkami zmizel! 

„Tedy pánové, to je ale blbej vtip, kam jste schovali mý koněnky? Přiznejte se!“ Díval se na mne, jako na nejvíc podezřelého. „No dovol, Janýd, jestli snad podezíráš mne, tak to by mě moc mrzelo.“ Když všichni unisono tvrdili, že to nevzali, vyskočila kreslička Alenka: „Tak to určitě spadlo dolů, já se tam jdu podívat!“ Janýd ale jen kroutil hlavou a opakoval: „To je blbost, někdo si to musel schovat do stolu a koněnky mezitím vystydnou!“ Musel jsem mu ukázat všechny šuplíky u mého stolu, aby mi uvěřil, že v tom nejedu.

Pak se najednou přiřítila Alenka a vítězoslavně držela v ruce značně elipticky šišatý Janýdův kastrůlek s odprýsknutým emailem a pochopitelně bez koněnek. Janýd se zděsil, zblednul a vytřeštil oči: „Proboha, vždyť to mohlo někoho zabít!“

„To teda jo!“, přitakala Alenka, „spadlo to metr před jednu starší paní, koněnky se rozletěly po chodníku a ta paní mi řekla, že tu schválně čekala, až si někdo pro to příjde a chtěla mě ihned odtáhnout na policii. Jenže já jsem ji řekla, že to není můj kastrůlek, ale jednoho pána, který v tom smažil koněnky. Pak mě pustila a řekla mi, ať jí tedy okamžitě přivedu toho pána.“

„No nazdar, Janýdku, teď tě policie obžaluje: Šílený Janýd chtěl rafinovaně bestiálním způsobem zabít důchodkyni Žofii Barvínkovou“, zavtipkoval si kolega Břicháček. „A budeš muset dokazovat, že to není tvoje nenáviděná tchýně!“ Když jsem viděl nazelenalého Janýda, jak je otřesen, řekl jsem mu: „Pojď jdeme za tou bábou a vysvětlíme jí to nějak lidsky, aby z toho nedělala vědu“, což se nám, tedy hlavně díky mému nervy drásajícímu proslovu o kolegově zlém osudu sirotka, povedlo. Líčil jsem jí dramaticky, jak jeden jeho zlý strýc ho zmlátil hákem na rolety, za to, že jim z hladu snědl šišky pro husy. Podařilo se mi tu Barvínkovou obměkčit a po delší debatě i přesvědčit, aby  policií nezavolala...!

A tak se Janýdovo koněnky proslavily v celé Tesle, přestože je vůbec nikdo, nikdy, ba ani sám vynálezce, Janýd vlastně - neochutnal...!!!

Návštěva Benátek n/Jiz.

V úterý 19. července 2016 jsme si vyjeli do mého rodného města t.j. do Benátek nad Jizerou. Členové této výpravy: Manželka Jituška, coby šoférka, moje dcera Brigita, coby okrasa výpravy moje vnučka Benjamínka Franka - a já, coby omšelé, čtvrté kolo u vozu. 

Po procházce městečkem a návštěvě hřbitova, kde odpočívají moje prarodiče z matčiny strany, děda a babička Semiánovi, jsme došli do zámeckého parku, kde jsme si napřed trochu odpočinuli, hlavně já,  po absolvovaném pochoďáku.

Dost vyhladovělí jsme se odtud odebrali do výletní restaurace "Šťastný hroch", která se shodou okolností nachází na pozemku Raabovy vily, ve zrenovovaném domečku pro perzonál, kde původně žili, můj děda s babičkou. Můj rodný dům se nachází o kousek dále, ale tam jsme bydleli pouze do mého jednoho roku. Můj otec, s neklidnou krví, si brzy našel lépe placené místo v Turnově, potom v Hradci Králové a nakonec v Praze, kde jsem začal chodit do školy. Od šesti let jsem pak jezdil každé prázdniny k babičce do Benátek.

Je to pro mne zvláštní hřejivý pocit sedět zas po tolika letech v babiččině jizbě, která byla vlastně celým bytem, tedy kuchyní, pokojem i ložnicí. Vybavují se mi tam vzpomínky dávno zapomenuté a já najednou vidím, kde stála postel dědy, kde postel babičky, kde kanape, stůl a židle, kde kamna, dvě skříně a umývadlo. Travnatý dvůr se dvěma javory a kaštanem, u nějž měl boudu zlý pes Rek a na druhé straně u dřevníku měl boudu malý hodný Azor. Ten dvůr byl pro mě

veliký jak prérie, dnes je vydlážděný a neuvěřitelně malý. 
A  můj rodný dům o kousek dál, kde jsem se sice narodil, ale od té doby tam nikdy nebydlel. Byla to novostavba a já dostal prý "ouročky" (= kožní vyrážka z vlhkosti bytu) a tak jsme se odsud odstěhovali do Turnova.

A ta restaurace s milou majitelkou paní Jitkou, je bezkonkurenční, útulnou hospůdkou nejen v Benátkách, ale asi v celém okolí. Počasí nám přálo, sluníčko nás hřálo, ale nepálilo, vítr ani déšť nás nepřepadl, takže ten náš výlet do Benátek a zas nazpátek, se na 100% vydařil...
A ještě můj děda, stavitel rybářských pramiček a maňásků pro mládež, přímo venku na dvoře, jinde by na to ani neměl plac...

A tady je píseň: "Pod modrou oblohou", ke které si můj otec tenkrát pozměnil text takto: "V těch krásných Benátkách, tam je náš kout, zde chceme bábinku s dědou obejmou...", celý text však, bohužel, už nemám k dipozici, jen to co si pamatuji a toho je už zatraceně málo...

https://youtu.be/DPeGxsgqqIQ

Střemhlav do trapasu

Jednou dávno, bylo to v sobotu odpoledne v roce 1960, tedy za "totáče" mi zavolal můj kamarád Pepa, zvaný Joe, a chtěl vědět co dělám. Já mu říkám, že momentálně dělám "gaučing" tj. ležím na gauči, nedělaje vůbec nic, ale zato večer mám rande s Jarmilkou. Tu Pepa sice znal a uznával jakožto "choditelnou" dívku, ale přesto se mu to právě dnes nelíbilo: „Miki, to rande okamžitě zruš, já mám úžasnej nápad a čekám tě na sto-pro v osum na Václaváku před Korunou. Jarmilce řekni, že k vám přijela třeba teta ze Zabrdiček, a že musíš, kvúli slíbenýmu dědictví bejt doma s rodiči, prostě - vymysli si něco!“ Nemaje prachy, tak se mi na to rande stejně moc nechtělo, čili udělal jsem zcela chybné rozhodnutí, vymluvil jsem se na příjezd nikoliv tety, ale bratrance z Křivoklátu a šel na sraz s chaotickým Pepou, netuše, že se takto dostanu do trapné situace, nuzáka který se musí vydávat ze něco  co není a co mu nesedí. To by se mi s milou Jaruškou nikdy nestalo, té bych otevřeně řekl, že nemám prachy a nemusel nic předstírat. Jenže Pepovi taková snobárna vždycky seděla.

„Miki, dobře, že jdeš, můj plán má jen jeden háček, kolik peněz máš u sebe?“, vítal mě Pepa.

„No, neblbni, Joe, já myslel, že prachy máš ty, dyk včera byl u vás „den brannosti“, já budu přece brát až v pondělí. Je halt vysoký datum“, řekl jsem mírně podrážděně.

„Tak to jsme v riti, já mám poslední 3 kačky, musel jsem vrátit dluhy. Kolik máš tady u sebe?“

„Já mám posledních 5 korun, víc ani vorla, a co jsi chtěl podniknout?“ 

„Já jsem slyšel, že tady naproti v Carioce jsou nově zavedený telefónky na každým stolu se svítícím číslem a tam si můžeš vybrat komu zatelefonuješ a prej tam choděj samý krásný kusy, tak to by chtělo to vyzkoušet, uznáš?"

Já si pomyslel, že to je blbina a ihned jsem to zamítl: "Ale tam přece musíš něco konzumovat, tak se tam vypravíme až příští tejden, dnes se můžeme tak akorát rozšoupnout tady v kiosku u těch buřtů. Když dáme prachy dohromady, tak to vyjde i na jedno pivo“, řekl jsem, když nám zavoněly opečené knaky pod nosem.

A jak jsme tak baštili ty špekáčky s hořčicí, říká mi Pepa najednou: „Čoveče, za tebou stojí auto na červenou, ňáká amerika a z tý na mně mávají dvě nádherný holky, pozor, ale teď mi ukazujou, že myslej tebe!“

Bral jsem to jako ubohý Pepův fór, ale když jsem se otočil, vidím, že skutečně v tom autě sedí dvě naše kresličky Vlasta a Dáša, stahují okénko a chtějí mi něco říct. Popoběhl jsem k autu a říkám: „Ahoj, holky, co se to děje?“

„Hele, Mirku, pomoz nám, ty znáš přece anglicky a my tomu Holanďanovi nerozumíme a on něco chce a blábolí o hotelu Hubertus, tak nám dělej tlumočníka, jo?“

„Děvčata, to, co on má s vámi za lubem, na to asi nepotřebuje tlumočníka, ale já se ho pro jistotu zeptám.“ Popošel jsem k němu dopředu a zeptal se ho co a jak, že dívky nerozumí.“

„On mi k mému překvapení řekl, že je tady přes víkend sám a chce se bavit, jestli bych jel s nimi na Jíloviště do Hubertusu, že on nás zve a všechno platí.“ Mezitím skočila zelená, ale on čekal dál a já mávl na Pepu a ten už se ho zeptal sám, jestli může jet taky.

Holanďan, pro mne z nepochopitelných důvodů souhlasil, asi proto, že v této situaci by jeho nesouhlas vypadal trapně. A tak jsme vyjeli ve zcela neobvyklé sestavě, totiž, tři muži a dvě ženy, směrem na Jíloviště. Pepa si sedl dopředu vedle Holanďana a já k těm kresličkám dozadu. Vlasta s Dášou mi jen vysvětlily, že šly po ulici a najednou u nich zastavil tenhle Holanďan a něco mektal, čemuž ony vůbec nerozuměly a přitom je zval, jak si domyslely, na projížďku Prahou a tak nasedly k němu do auta. Ale i za volantem dál cosi blábolil o hotelu Hubertus a když mě pak na Václaváku spatřily stát u kiosku z buřtama, byl jsem pro ně něco jako záchranné stéblo pro topícího se neplavce.

"Holky," řekl jsem ironicky, "já doufám, že chápete, co asi má ten dobrák s vámi za lubem". Dívky pokorně přiznaly, že už něco tušily a dostaly strach. Proto byly tak rády, že když pojedu s nimi, tak že se nemůže nic stát. Ovšem, že se ten můj kámoš sem do auta tak nějak vnutil, to nebylo fair, ten Holanďan vypadá jinak docela slušně.

"Ať už to je tak nebo tak, děvčata, víte co to je ten hotel Hubertus v Jílovišti? To je přece ten neluxusnější a nejvyhlášenější hotýlek, výhradně jen pro cizince! My, Češi, tam nemáme vůbec přístup, tam se platí jen devizama a jestli nás tam pustěj, tak to jedině proto, že jsme v doprovodu toho Holanďana - a to je zase to, co mě na tom zajímá nejvíc."

Ve vchodu do hotelu stáli dva livrejovaní strážci a pan De Vries se jim prokázal svým pasem a nás pak vpustili jako jeho doprovod bez kontroly dál. Tam jsme se pak posadili kolem většího stolu a Holamďan začal objenávat jídlo a pití a když mu Joe připomněl, že nám bohužel právě došly cigarety, tak hned objednal čtyři 4 balíčky Chesterfieldek. I když to bylo všechno opulentní, bylo mi to trapné, že jsme takoví český vyžírkové a začal jsem litovat, že jsem se toho zúčastnil. Děvčata byla jak v Říši divů a Pepa si medil. Najednou mi šeptnul do ucha: "Miki, nemáš u sebe aspoň drobný, potřebuju jít na hajzl a nevím, jestli se tam musí dávat mince do dveří."

"Tak to jsi uhod', že nemám ani desetník, ale řekni si panu De Vriesovi a začal jsem se kuckat smíchy. Pepa to riskl a šel na WC, protože musel. A jak se tak dále hodovalo a pilo, ozvala se Dáša, že musí a po ní Vlastička, že taky musí, takže Pepa je suverénně uklidnil: "Nebojte se, holky, nic se tam neplatí!"

Zábava chvílemi vázla, holky mlčely jak při mši a my s Pepou jsme střídavě vyprávěli panu De Vriesovi staré otřepané anekdoty a on se jim zdvořile smál. Začal to být stále větší trapas až konečně jsem dostal spásný nápad a navrhl Holanďanovi, že bychom ho jako na revanš pozvali tady k Pepovi na skleničku něčeho dobrého. Holky se omluvily, že je moc pozdě a že musejí už jít domů. Takže si vystoupily na Národní třídě a my jsme jeli do Pepova bytu na Vinohrady. Ten mi cestou špitnul do ucha: "Miki, to je nervák, já asi doma nemám nic k pití, kromě starýho zbytku Vlašskýho ryzlinku, ale ten je už napůl zkyslej..."

"Nevadí, tak mu aspoň dáme kafe, doufám, že ho máš doma!"

"Doprblé, kafe taky nemám, včera mi došlo!" A já zalapal po dechu...

U Pepy v bytě, kterému on odborně říkal "provozovna" jsme se rozhodli, že nejprve tomu vzácnému hostu nabídneme to zkyslé víno na stříbrném tácu v nóbl číších a pak se uvidí. Při prvním přípitku jsme s Pepou rozjeli rozčíleně vzrušený rozhovor v angličtině, aby host rozuměl: "Probůh, kde jsi tohle víno koupil, vždyť to je zkyslej šmejd!" zvolal jsem zlostně.

"No, to se mi ještě nestalo, to musím reklamovat! Pane De Vries, omlouvám se, to je mi moc trapné a jako s uděláním nemám doma jiný ročník!" omlouval se Pepa.

Pan De Vries na to řekl: "Pánové to se mi už také stalo, měl bych ale takový návrh. V autě mám naštěstí pár lahví kalifornského Chardonnay, že bych pro něco skočil dolů?" 

A tak Holanďan skočil pro víno, které nebylo zkyslé, jen trochu teplejší než má být, ale zato moc dobré, takže jsme s ním vymlaskli dvě lahvičky a mazali karty až do svítání...

https://youtu.be/zVBMX_Q7X9Y

Emigrant a jeho trauma

 Všichni političtí emigranti, se kterými jsem se já kdy setkal, a bylo jich několik desítek, měli jedno společné, takové hororové sny, trvající až několik let, po odchodu z vlasti. Vysvětluji si tento fenomén tak, že všichni byli motivováni zhruba stejnými událostmi a zážitky, na jejichž základě se rozhodli pro takovéto osudové řešení. To se ale naopak netýká emigrantů ekonomických, kterých byla sotva desetina, ale na základě kterých jsme všichni dodnes označováni skalními komunisty, za zrádnou emigraci. Musím se tady konečně jednou zastat všech slušných 300 tisíc lidí, prchajících před totalitou z ČSSR 1968 a vysvětlit těm, co to nezažili na vlastní kůži, že to byla politická emigrace, která s dnešní vybíravou migrací, nemá vůbec nic společného. 

Každý emigrant byl totiž, za své rozhodnutí odejít z vlasti, potrestán několikanásobně.

1) Totalitním bolševickým režimem byl odsouzen jako zločinec do basy na 18 měsíců nepodmíněně za to, že vlastně nic nespáchal. Nedovolené opuštění republiky by v žádném z civilizovaných států na celém světě, nebylo vůbec trestným činem, ba ani přečinem.

2) Sám emigrant ani netušil, že bude trestán svým vlastním podprahovým vědomím, projevujícím se v hororových snech o tom, že je zase v ČSSR, policie zde po něm pase a on neví, jak se má dostat zpět do země kam emigroval. Člověk, který nikdy nebyl v konfliktu se zákony se najednou stal fiktivním zločincem. Vzbouzí se strachem propocený a s tlukoucím srdcem, ale šťasten, že to byl jen zlý sen. Tento stav trval u mne s přestávkami aspoň tři roky.

3) Třetí trest, se kterým ovšem musel každý emigrant apriorně počítat, byla ztráta domova i rodiny a vůbec toho všeho, co pro něj domov a rodina znamenaly.

Rozhodnout se emigrovat, nebyla vůbec procházka růžovou zahradou, jak by si někdo dnes, vinou lživých desinformacím bolševiků, mohl představit, ale byla to tvrdá řehole, bylo to rozhodnutí buď a nebo (!)  Buď chci žít svůj celý zbytek života v tom zasmrádlém totalitním režimu, nebo naopak se chci rozletět do svobodného světa a žít tam třeba mizerně a možná i spát pod mostem, ale svobodně! Čili otázka lepšího trhu zboží, lepších platů a lepších aut, pro mne neznamenala onu motivaci k odchodu, ale vědomí, že tam za tím Jordánem, si konečně budu moci dělat, číst i říkat to, co chci a ne jenom to, co mi bolševická vrchnost dovolí.

Věděl jsem a bylo mi vždy jasné, že za to vše má vlast nemůže, ale její totalitní režim a nikdy jsem na ni proto nezanevřel. Naopak jsem se snažil všem německým kolegům v práci i různým osobním přátelům přiblížit, kdo jsme. Mnozí znali Čechy pouze jako bodré krojované venkovany, juchající někde na návsi a ještě tak Karla Gotta! Vysvětloval jsem jim, že my Čechoslováci nejsme primitivním národem, že jsme z těch větví slezli dokonce dříve než Germáni, a že za první masarykovské republiky jsme měli daleko vyšší blahobyt i průmysl než hitlerovské Německo. Řekl jsem jim, ať se ptají svých otců, kteří jako vojáci v roce 1939 okupovali ČSR, jaký to byl pro ně doslova ráj na zemi, dostat se do Česka, nikde se tak dobře neměli jako u nás! Ti vám to potvrdí!

A přesto jsem po deseti letech pobytu v Německu přijal i německé státní občanství, s podmínkou, že si zachovám zároveň i občanství české. Proč mám obě občanství? Protože jsem sice hrdým Čechem, ale Německo se ke mně, jako k emigrantovi, zachovalo vždycky solidně, přátelsky a fair, což o své vlasti, bohužel, říci nemohu. Zde jsem byl šikanován, podezírán, kádrován a odsuzován i ukřivděn a rovněž okraden o rodinný domek... 

https://youtu.be/y5r9QdAZLVk

Čekárna - oáza klidu

 Do čekáren se chodí čekati, do lékáren lekati, ale já se chodím lekati do čekáren. Mám nedevše rád klid a těžko snáším hádavou mezilidskou komunikaci. Kromě toho že nerad čekám na cokoliv, je mi jedno jestli na vlak, na zubaře, nebo na Godota. Mě prostě děsí každé čekání. Jednou za kvartál chodím na celkovou kontrolu k mé paní doktorce, říkáme tomu STK, vyfasuji novou várku léků a pak mám zase čtvrt roku klid. Když zjistím, že je v čekárně plno lidí, otočím se a raději přijdu jindy...
Tentokrát to v čekárně vypadalo celkem dobře, byly přede mnou jenom tři dámy. Sedl jsem si na volný konec lavice vedle té, co vypadala nejzamlkleji a začal si číst jakýsi, na stolku ležící časopis. Ten však byl z neznámých důvodů zajímavý i pro tu dámu vedle mne, takže se stále přisouvala blíže a četla si se mnou přes rameno. Trochu mi to sice vadilo, odsedával jsem si, ale když jsem už skoro padal z lavice, zesílil hovor mezi dvěma dámami naproti tak, že se stejně číst nedalo. Zavřel jsem časopis a nabídl ho té vedlejší dámě, abych se mohl v klidu zaposlouchat do zajímavého rozhovoru dámy A s dámou B.

A: "Jó a víte vo tom pani, Baštová, že je právě dneska mezinárodní den takzvaný Alcajmrovy choroby?"
B: "Jó, to je to, co měl ten americkej prezident Buš, že jo?"
A: "To nevim a je mi to fuk, ale proč se taky nedělá den křečovejch žil, jako mám já?"
B: "Nebo slepýho střeva, pani Antošová,  to mam zase já!"
A: "Pani, Baštová, to musí bejt hodně rozšířená nemoc, aby se na to udělal mezinárodní den, a to jsou právě ty křečový žíly, dyk ty má snad úplně každej člověk!"
B: "Jó, pani, takový křečovky to nic nejni, ale slepý střevo, to je těžká nemoc a já k tomu mám eště išias, cukrovku a štítnou žlázu!"
A: "Pani, já taky nemám jenom křečovky, víte co já všecko mám, a víte co mně to stojí peněz?"
B: "Vy se máte, vy máte asi fůru peněz, ale co já s mojí ubohou penzičkou!"
A: "Kdybych já neměla penzi po manželovi, tak bych na to taky neměla, nemyslete si!"
B: "Nojó, jestli byl váš pán generál, tak to si žijete, jako stará Pustinová vod nás z baráku!"
A: "No, dovolte, můj muž nebyl žádnej generál, ale strojvůdce na dráze!"
B: "To je taky takový koryto, pani, podívejte se Gross, ten to dotáh' až na předsedu vlády!"
A: "Vy už mi dete na nervy, pani Baštová, já sem slyšela, že ten váš byl milicionář, takže rači mlčte!"
B: "Co, já že musim mlčet? A vy se tady budete roztahovat? Tak to teda né, pani...!"

Přerušil jsem tuto vyhrocenou debatu: "Vážené dámy, zapomněly jste obě, že jste se původně bavily o mezinárodním dni Alzheimerovy choroby. A víte, že tahle nemoc je mimo jíné demence provázená ztrátou paměti?"
"Na shledanou!" a nečekaje na odpověď, jsem opustil tuto útulnou oázu klidu...

https://youtu.be/v8wMIedHdwg