úterý 7. března 2017

Petticoat

Dámská móda sukní v době o které mluvím, to jest, na počátku šedesátých let, byla podle mého vkusu velmi líbivá. Pod volnou sukní byla ukrytá, avšak dobře viditelná, bohatě nadýchaná spodnička mnohovrstvá, zvaná petticoat. Bylo to "eldorádo" hlavně pro mladá děvčata s hezkýma nohama, ale ani obstarší semestry nechtěly zůstávat pozadu, móda je móda, ale hlavně proto, aby se všichni pánové měli na co koukat.

Můj studentský pokojík, který přesně takhle vypadal jak jsem ho tu nakreslil se mezitím stal pokojem staro-mládeneckým, bylo mi už 30, ale stále jsem si ho ve volných chvilkách nějak vylepšoval.

Právě jsem dokončoval jeden kubistický obraz, když zazvonil telefon. Ve sluchátku se ozval ženský hlas s poměrně přímočarým oslovením: „Ahoj, Mirku, to jsem já, Dáša. Asi se divíš, že ti volám, tak se nediv, já mám dnes na tebe chuť, co tomu říkáš?“  Byl jsem opravdu překvapen, protože jsem ji neviděl už asi dva roky, od té doby co povila malou Petrušku. Dáša se mi sice vždycky líbila, ale byla vdaná s mým kámošem Vláďou a tudíž pro mne tabu. Pak byla v jiném stavu a přestala chodit do našeho pěveckého souboru, načež tam pak přestal chodit i Vláďa, čímž se po nich takzvaně země slehla a teď najednou ji mám na drátě! To mě tedy překvapilo!
„Ahoj, Dášo, co se to děje, ty ještě žiješ? Vláďu jsem jednou potkal před časem na Kampě, ale o tobě vím, pokud to není jenom drb, že se snad doopravdy rozvádíte?“
„No, právě proto si chci s tebou popovídat, je toho moc a já mám dneska volno, Petruška je u mámy, tak bychom se mohli sejít, co ty nato jako svazák?“ Souhlasil jsem bezvýhradně a dali jsme si sraz před jejich barákem na Smíchově, že pro ni dojedu na mé mašině a ona, že určitě nesmí mít úzkou sukni, aby mohla sedět rozkročmo na motocyklovém dvojsedle.

Když se objevila v plné své kráse v temných dveřích jejich domu, polkl jsem naprázdno nad jejím neodolatelným půvabem v lila petticoat-šatičkách a s košíčkem místo kabelky. Na matku dvouleté dcerušky vypadala nádherně a já s vědomím, že má na mne chuť, jsem si okamžitě připadal jako pán tvorstva. Odvezl jsem ji nejkratší možnou cestou k sobě domů na kafe. Zatímco jsem tu kávu vařil, Dáša se rozložila na mém sickanapi a spustila svoji dojímavou story o svém zatraceně nemožném manželovi Vláďovi. O nepřítomných jen špatné...

V podstatě se jednalo o tuctový, banální příběh manželské nevěry. Vláďa si prý namluvil strašnou škebli Magdu a chce si ji vzít, což nevinná Dáša, za žádných okolností nechce připustit kvůli jejich dítěti. Její vyprávění však nebralo konce a Vláďa v něm měl tu nejzápornější roli. Já jsem jí ovšem odporoval, že když jsem jednou potkal Vláďu na Kampě, šla s ním docela půvabná blondýnka, což má být asi ta příšerná škeble Magda. Jenže Vláďova rozvodová verze, tedy jako vysvětlení pro mne, zněla v kostce zhruba takto: „Dáša se zblbla do toho svýho votylýho gynekologa a chodí k němu i dvakrát tejdně na prohlídky, se vším všudy rozumí se, a to já nechci a nebudu tolerovat.“
„To je naprostý nesmysl“, skočila mi do řeči Dáša, „já a ten doktor spolu vůbec nic nemáme, je to lež a Vláďova chorobná fantazie. Já tam chodím skutečně jen ze zdravotních důvodů!“

Pochopil jsem, že mám být Dáše jakousi vrbou, ale zároveň jsem nechtěl mezi nimi dělat soudce: „Podívej se, Dášo, vaše dvě verze téhož případu, se od sebe diametrálně liší, ale to je asi jako vždycky u rozvodu, takže já bych se z toho chtěl vyreklamovat, abych nefandil ani jednomu, ani druhému, jste mi sympatičtí oba dva.“
„Jenže v tom je ten zásadní rozdíl, že má verze je pravdivá a on lže!“, vykřikla, „a když mi nevěříš, tak mě hned odvez zase domů, to nemá cenu se o tom bavit“, řekla rezolutně.
„Počkej ještě chvilku, právě sprchlo a to já nerad sedám na motorku, na dlažbě to pak klouže, jak po mejdle.“ Abych ji nějak zabavil a přivedl na jiné myšlenky začal jsem jí vyprávět příběh mého rozvodu. Když se setmělo, začala být Dáša jak na trní, a tak jsme se zvedli k odjezdu. Já jsem měl sice o dnešním večeru docela jinou představu, leč s mojí snahou změnit téma hovoru jsem vyzněl dokonale naprázdno.

Když jsme pak dojeli na stále ještě vlhkou dlažbu na vyšehradském nábřeží, řekl jsem Dáše přes rameno: „Drž se mě pevně oběma rukama!“
„Nemůžu, musím držet ten můj košíček, co je mezi náma“, odtušila ona.
Mezi železničním a Palackého mostem asi uprostřed, bylo tehdy jakési ministerstvo, kde obvykle stávaly dvě-tři šestsettrojky a já se jim vždycky musel vyhýbat přes tramvajové koleje, jenže dnes tam bylo prázdno a tak jsem zůstal na své straně ulice, ovšem zapomněl jsem, že od těch aut je tam dlažba promaštěná nakapaným olejem, což na vlhké vozovce a ve tmě nebylo vůbec vidět.

Následek byl děsivý, motorka šla do smyku a košík mezi námi podpořil špatnou balanc. Dáša se vykývla na opačnou stranu než já a už jsme leželi oba na dlažbě a motorka si to prdlala dál, ležíc kus od nás vedle chodníku.
Vyskočil jsem jak zajíček z jamky a vidím, Dáša leží na břiše rozplácnutá, jak široká, tak dlouhá a nehýbe se. Štěstí, že zrovna nic nejelo. Sehnu se k ní a říkám: „Dášo, Dášo, slyšíš mě? Co je ti?“ Kámen mi spadl ze srdce když se pomalu otočila na bok a řekla nepřítomným hlasem: „Kde je můj košíček?“ Napřed jsem jí pomohl vstát a dovedl na chodník, kus dál ležel ten zatracenej košíček, pak jsem vypnul motorku, měla rozbitý reflektor, jinak nic a zaparkoval ji za rohem budovy.

Oba jsme se shodli, že ten zbytek cesty radši dojdeme pěšky. Teď jsem si teprve všiml, jakou drastickou změnu prodělal Dášin vzhled. Byla od toho oleje umazaná jak brzdař na dráze a zcela zákonitě právě na těch nejvíce exponovaných místech. Začal jsem se jí omlouvat za ten karambol, jenže ona se zachovala jako lady a přešla to ležérní větou: „To nic, to se vypere, hlavně že máme kosti v pořádku  -  a bylo to aspoň ňáký dobrodružství, když už ne milostný“. 
Při loučení před jejím domem, mi zamávala stejným způsobem, jako když jsem pro ni odpoledne přijel, jenom ten její úsměv byl tak trochu nucený...

Žádné komentáře: