čtvrtek 2. března 2017

Fenomenální paměť

Jako dítě jsem měl, bez přehánění, fenomenální paměť.  Například ve čtyřech letech jsem dovedl „přečíst“ celou  knížku  říkánek o Marbulínkovi.
Lidé se mi divili, odborníci žasli, viděli ve mně geniální dítě, jenže já jsem jen předstíral čtení a říkal to slovo od slova zpaměti podle obrázků toho čertíka Marbulínka!
(Zato teď si nepamatuji ani co je dnes za den, mám problém jestli je čtvrtek nebo je snad už pátek?)
Když jsem pak už opravdu dovedl číst, tak jsem neustále unavoval svoji maminu tím, že jsem jí na procházce po městě četl všechny možné nápisy na obchodech a vše doplňoval otázkami, co to je třeba parfumerie, nebo kdo to je Josef Karas - vdova, nebo společnost s r.o...? Můj otec mi to jednou vtipně vysvětlil, že to je společnost s rozumem omezeným a já tomu uvěřil, jako konečně všemu, co kdo řekl...
To, co jsem tehdy uložil do své kebule, tam zůstalo dodnes, bohužel i to, co bych radši zapomněl, třeba jako Protektorat Böhmen und Mähren. Pamatuji si, jak jsme museli na obecné škole vytrhávat z našich čítanek portrét TGM a začerňovat nápis Republika Československá a paní učitelka tam místo toho natiskla razítko Protektorát.  Ale zase na druhou stranu jsem pamětníkem věcí, které už dnes vlastně skoro nikdo nezná. Jak je vidět na fotce shora, změna jízdy vlevo na jízdu vpravo proběhla tak rychle, že se u tramvají ani nestačilo předělat číslo linky z jedné strany na druhou.

Tenkrát byly v tramvajích na oknech vylepovány různé reklamní plakátky a mimo to i době poplatné tendenční agitky jako: Zachvátí-li tě zahyneš! Na tomto plakátku bylo jednou ručně připsáno: Nám to nevadí, my tam teďka nebydlíme!
V hlavě mi též utkvěly různé reklamní slogany jako: Máš-li bol, vem Darmol, Pan Vozáb to pravé našel: Hašlerky - a pryč je kašel! Nebo ty záhadné reklamy na dveřích u drogerií: Ola Gum.? Nezapomněl jste něco? Jinde zase: Na větvi si zpíval kos: Fafejta - guma – Primeros. To mi nedovedla vysvětlit ani sama maminka. Rovněž mě velmi zaujala poučka pro pasažéry: Třetí vlak ten popojede, potom zase zastaví, proto piš si do hlavy: Vjíždívá-li do stanice někdy vlaků dlouhý řad, pamatuj, že do dvou prvních bezpečně smíš nasedat! Na tom jsem zase nechápal, proč se zde mluví o vlaku, když je to očividně tramvaj?

A pak se jednoho dne začali na ulicích objevat lidé se žlutou hvězdou na kabátě. Mně se to moc líbilo a ihned jsem prosil maminu, že chci mít taky takovou hvězdu, ať mi ji koupí. Ona nevědouc, jak mi to vysvětlit, jen tiše řekla: Ty přece nejradši jezdíš v tramvaji v motoráku a tihle lidé smějí jezdit pouze ve vlečňácích. A potom zase o několik let později se začali v ulicích objevovat lidé s rudou hvězdou na klopě, ale ta se mi ani trochu nelíbila.

V poslední době dost často dumám jak to, že mám tak dlouhou paměť, když od lidí často slýchám: „Jóó, to si už nepamatuju, to je strašně dávno, aspoň deset let!“ A paměť našeho národa, ta je také jak známo, notoricky krátká.

Vlastně nikdo si už nepamatuje, nebo si to nechce pamatovat, jak to tenkrát v roce 1948 bylo s naší demokracií a právě nabytou svobodou. Jak během pár dní jsme se stali totalitní diktaturou proletariátu, jak už 13. den po komunistickém puči byl ministr Jan Masaryk vyskočen z okna, jak do půl roku byl zemřen bývalý prezident Beneš, jak všichni soudruzi hrdě nosili tu "Rudou placku" na klopě, jak politička Milada Horáková byla oběšena na šibenici, tak jako stovky našich nevinných občanů. Jak bylo tisíce dalších občanů, čistě z politických důvodů zavřeno do koncentráků, postříleno na hranicích, či udolováno v uranových dolech či zmasakrováno jiným způsobem, viz farář Toufar z Čihoště. Z toho všeho je patrno, jak lehce se svoboda prošustruje, když národ ztratí paměť.  A dnes už se opět vzdalujeme od západu a směřujeme na smrtonosný východ...


Žádné komentáře: