Klínovky a konec panenství

Bylo to v nechvalně proslulých padesátých létech minulého století, kdy jsem se na vysoké škole poznal se svým nejlepším kamarádem. Naše přátelství trvalo od roku 1950 do 2015, kdy zemřel tj. 65 let. Byla to doba zlá a snad právě proto se mezilidské vztahy více utužovaly mezi lidmi, kteří nesouhlasili s režimem...

"Tak co, Míro, jak jsi strávil Vánoce?", vítal mě Vlastík po Novém roce na fakultě. "Ále, na Křivoklátě!" mávl jsem rukou.

"A proč ten přechodník a proč tak nepohodlně? doplnil Vlastík nám oběma dobře známou anekdotu.

"Vlasto, člověče, ani se mě neptej, měl jsem doma malér s tou Magdou, jak jsem Ti o ní vyprávěl, že jsme se seznámili dvanáctýho dvanáctý při tanci v Lucerně..."

"No, neblbni a co je? Dyk to je, jak jsi tvrdil, ta nejkrásnější dívka této planety!", divil se Vlasta.

"Jak víš, Vlasto, já jsem odpůrce celibátu, ale teď v zimě je to těžký, ona bydlí u rodičů a já taky, tak jsem ji chtěl na Silvestra, když už naši spali, propašovat do mýho "šámbr separé" a máti nás nevýhodně vychytala..."

"No, a co má bejt? Příště se ti to třeba povede líp, hlavu vzhůru, kamaráde!" uklidňoval mě Vlastík.

"Ale pochop ten trapas, dyk už se známe skoro čtyři tejdny a furt nic! Dyk já už si před ní připadám jako notorickej trouba!" řekl jsem zoufale.

"Počkej, já mám nápad, dávej bacha!" Načež mi, ten můj dobrý kamarád Vlastík, vylíčil ideální možnost, jak si týden užívat romantické zásnuby s mojí Magdalénkou na horách a zadarmo! Vytáhl z kapsy plochý klíček s tím, že to je klíček od brány do ráje. On totiž jako rodák z Vrchlabí a absolvent tamního gymnázia vlastní tento klíč od horské chaty na Klínovkách, kterou po válce, po odsunu Němců dostala jeho škola do vlastnictví a propůjčovala ji zdarma svým studentům na soukromou rekreaci. Teď v lednu je bouda určitě prázdná, sezóna začne až v únoru.

"Jo, ale musíš si z tohodle klíče udělat kopii, já tam potom někdy koncem ledna taky pojedu."

"Čověče, dyk to je nesmysl, zaprvé nevím kde to je, a za druhý, co když ten kopírovanej klíč tam nebude pasovat, tak jsme namydlený?"

"Hele, Míro, tenhleten můj klíč je taky vokopírovanej a pasuje jak víno! A co se týče toho, tu chatu najít, to je blbuvzdorně triviální, hele, já ti to nakreslím. Ze Špindlu vyjedete nahoru lanovkou a pak půjdete rovnou za nosem podle šípky "Klínovky" krásnou cestou lesem. Tak a teď jste na konci lesa a před váma leží obrovská volná plocha asi se šesti chatama. Vy pojedete zase rovnou za nosem, zhruba po vrstevnici toho svahu, nejdřív minete chatu "Bratří v triku" a ta další, asi o dvěstě metrů dál, je ta naše. To by našel i blbec, a navíc, hned nad naší chatou, asi deset metrů je křížek, kde se prý kdysi dávno zabil nějakej lyžař, podle toho si to nemůžete splést s jinou chatou. Kamna tam jsou stáložárný a dříví je tam zásoba na celou zimu."

"To mě přesvědčilo, že to zvládnu a tak jsem hned začal pracovat na vypilování kopie té jeho kopie klíče od brány do ráje. Rodičům jsme oba shodně řekli, že jedeme do Krkonoš na lyže do chaty vrchlabského gymnázia, což byla pravda, a že pro studenty je ubytování zcela zdarma...

A tak jsme vyrazili v pondělí 12. ledna autobusem do Špindlu a tak dále, přesně podle plánku od Vlastíka. Všechno báječně klapalo až do okamžiku, kdy jsme se octli na konci lesa u Klínovek (viz foto), jenže to celé bylo pod sněhem. Navíc zde ležela mléčně hustá mlha, co by se dala krájet. Nebylo vidět vůbec nic, jen vlastní boty a špičky lyží se mi už ztrácely v mlžném neprůhlednu. Zůstal jsem stát jak přimražený a začal horečně přemýšlet, co máme dělat? To mi Vlasta neřek'! Byly čtyři hodiny, to znamená, že brzy se začne stmívat a pak už budeme úplně v pytli!

Magda se mě naivně zeptala: "A víš jak se teď půjde dál v tomhle mlíku?" Nechtěl jsem ji v této prekérní situaci nějak strašit a tak jsem jen suverénně odpověděl: "To pochopitelně vím, pojedeme po vrstevnici zhruba tímhle směrem", a zabodl jsem svoji paži do té neproniknutelně bílé tmy.

"A jak poznáš tu vrstevnici?", následovala další zvídavá otázka.

"Ach, to je přeci jasný, nesmí se ti lyže zrychlovat, to by znamenalo, že opouštíš vrstevnici a jedeš víc dolů. Drž se přesně v mý stopě na dohled, to je maximálně dva metry... aby ses mi proboha neztratila!" 

A pak jsme tápavě popojížděli. Když lyže lépe klouzaly, znamenalo to, že se od vrstevnice uchylujeme po svahu doprava, když se naopak zastavily, věděl jsem, že se uchylujeme do leva proti svahu. Přitom mi v hlavě stále hlodala zlá myšlenka, že Vlastík řekl jeďte zhruba a nikoliv přesně po vrstevnici, čili tím se můžeme od správného směru na tu vzdálenost odchýlit třeba o padesát metrů čímž tu chatu mineme a zkončíme třeba někde v potoce. Byla ve mně malá dušička, neboť jsem si uvědomoval, že to je moje blbost, a že mám zodpovědnost i za Magdu. Trvalo to nekonečně dlouho, oči jsem si mohli vykoukat, ale nikde jsem nespatřil ani stín či siluetu nějaké boudy. Tápali jsme oba jako slepci v tunelu.

Najednou se z mléka přede mnou vynořila silueta černého kříže a já zařval: "Magdi, podívej se, to je ten krásnej křížek!"

"Nevím co je na něm tak krásnýho, ale tu chatu pořád ještě nevidím", řekla skepticky Magda.

"Ta bude tady vpravo, o deset metrů níž", řekl jsem sebejistě a ona tam skutečně ta kýžená chata byla!

Začali jsme se oba radovat, že to tak dopadlo, já jsem ovšem ještě přemáhal nervozitu, jestli ten můj klíček bude pasovat do zámku a když i to klaplo, tak jsme konečně vstoupili do oné vytoužené brány od Ráje...

Uvnitř bylo jak v mrazírně, takže jsem začal horečně shánět dříví a zatápět v kamnech. Magda se hned projevila jako správná hospodyňka a vybalila oba batohy i zásoby potravin. Teprve až když jsme spolu usedli u kamen a jedli párky a popíjeli čaj, řekl jsem jí, že dnes jsme měli víc štěstí než rozumu. Ta neprůhledná mlha byla smrtelně nebezpečná a v ní najít ztracený křížek bylo jako hledání špendlíku v celém stohu sena! Takže to tedy nebyl můj instinkt, jak sis myslela, to byla naprosto neskutečná šťastná náhoda. A pak jsme slavnostně vyhlásili

definitivní konec panenství... 

PS: Teprve o půl století později jsem se náhodou na internetu dočetl, že ten pamětní kříž připomíná, že dne 17.5.1885 uhodil blesk do nedaleko stojícího domu čp.82 a zabil 24-letou matku malého dítěte, Annu Zinecker, avšak dítě v jejím náručí zůstalo naštěstí naživu... 

Taky štěstí v neštěstí...!

https://youtu.be/Yz4jERLa3Q8

ABSINTH

Není to až tak dávno. V mém věku, kdy se čas neustále zrychluje, bych řekl, že to bylo nedávno, co jsme s partičkou spřízněných duší big-blogerských seděli ve Slávii pod obrazem (nikoliv pod obraz) Viktora Olivy „Piják absinthu“.

Ten obraz mne fascinoval a na včerejšek se mi o něm zdálo. Viděl jsem se, jak tam zase sedím, ovšem docela sám a popíjím, nikoliv absinth, ten bych nemoh‘, nýbrž Gambrinus a čekám na někoho, nevím už na koho. 

Najednou přijde ladná žena, sedne si klidně na hranu mého stolu, jako ta průhledně zelená Múza na obraze nade mnou. Jenže tahle žena nebyla průhledná, měla pouze průhledný oděv a já vidím, že mi v obličeji připomíná tu už dávno mrtvou herečku Grace Kelly, a tak jsem si byl aspoň jist, že ji osobně neznám. Povídám jí: „Slečno, prosím vás, posaďte se třeba tady na tu židli, ale neseďte mi na stole. Můj šéf mi kdysi vynadal zato, že si u mne kreslička takhle seděla na stole a řekl mi doslova, že když si mi žena sedne na stůl, tak je to totéž jako kdyby si mi seděla na klíně! Myslím si sice, že to je kardinální rozdíl, ale šéf je šéf." Dívka mi něco ukázala rukama a dala si prst na rty a já opožděně pochopil, že je asi hluchoněmá.

Nevím si najednou rady, jak mám foukat trombon, když mám v puse bonbon, ale ani, jak mám mluvit s hluchoněmou? A tak jsem jen pokrčil rameny, načež ona vytáhla z kabelky čtyři kameninové figurky, kachničku, želvičku, ropuchu a labuť. Já jsem namaloval na stůl prstem otazník. Ona vyndala z kabelky kartičku a dala mi ji přečíst. Stálo tam, že koupí těchto suvenýrů podpořím nějakou dobročinnou organizaci a já souhlasil. Ano, udělám dobrý skutek a vybral jsem si labuť. 

Nato ona najednou promluvila: „Ta labuť je z jantaru a stojí 2000 korun.“ Já jsem zmateně zavrtěl hlavou a ona s úsměvem: „Když si ale vezmete všechny čtyři, dostanete je ve slevě, jenom za 7000 korun!“ To mě tedy nadzdvihlo ze židle a vykřikl jsem vztekle: „Já koukám jako blbec!“ Můj vlastní hlas mě probudil.  „Ale proč jako, drahý mužíčku?“ řekla nade mnou se sklánějící manželka. Oba jsme se zasmáli a bylo to moc hezké ráno.

O několik dní později, jsme byli se ženou nakupovat v Průhonicích v Bille a pak jsme si tam zašli na oběd k Číňanovi. Najednou vidím tu dívku ze snu: „Podívej, tamhle přichází, to je ona!“ Manželka nic nechápe a dívka nám, se samozřejmostí jí vlastní, pokládá na stůl želvičku a zase beze slova odchází...

"Pojď" řekl jsem ženě, "ta bude asi zase chtít 7000 Kč!"  a odešli jsme taky...

https://youtu.be/PSZxmZmBfnU

IQ-TEST a žlučník pana H.

Žil byl jednou jeden inteligentní, charakterní a nezkorumpovaný podnikatel, jakých je u nás třeskutě málo. Jmenoval se Hyjeronymus Žoužlavý. Ten si jednoho dne, takhle po ránu, když ho zase zabolel žlučník uvědomil, že už také není právě nejmladší. Vlastních dětí ani manželky nemaje, potřeboval najít nějakého svého nástupce, který by byl tak charakterní a bystrý jako je on sám, IQ = 190. Inu, vypsal výběrové řízení a jelikož nabídl milionový měsíční plat, přihlásilo se mu 561 zájemců. Těm pak vysvětlil, že se mu hlavně jedná o to, aby jeho manager měl vždy přesný odhad a z něj se odvíjející správné dedukce pro svá budoucí rozhodnutí, což je základ celého podnikatelského úspěchu.

„Můj test bude pro vás zdánlivě lehký", řekl jim, „protože se v něm jedná o veličiny známé a snadno představitelné, jako je kilometr, hektolitr, vteřina. Přesto do dalšího užšího výběru projde jen ten, jehož odhad se bude lišit maximálně o 10% od správné hodnoty." 

(Čtenář si může při této příležitosti vyzkoušet svůj odhad a ten porovnat s řešením viz dole).

Zadání 1. úkolu:

„Máte velikou krychli o straně 1 kilometr plnou vody, ze které tato vytéká rychlostí jeden hektolitr za vteřinu. Za jak dlouho bude tato krychle prázdná? Nepočítejte, odhadujte! Máte na to jen 10 vteřin času - pozor teď!"

Do užšího výběru prošli jenom tři uchazeči A, B, C s perfektním odhadem: pan Adam, slečna Bystrá a pan Cintal. Pro ty měl pak Hyjeronymus následující rozstřelovací test na nejrychlejší správnou dedukci.

Zadání 2. úkolu:

„Mám zde, jak vidíte, 6 klobouků. Tři jsou černé a tři červené. Až zhasne světlo, nasadím každému z vás na hlavu některý klobouk, načež rozsvítím. Nikdo, pochopitelně, nevidí na svůj klobouk. Ten kdo uvidí aspoň jeden červený klobouk, zvedne pravou ruku. Ten, kdo si správně jako první vydedukuje jakou barvu má jeho klobouk a zdůvodní logicky jak na to přišel, stane se mým managerem."

Pak světlo zhaslo a pan Hyjeronymus z důvodu rovnosti šancí, nasadil všem třem červené klobouky. Když se světlo opět rozsvítilo, vylétly okamžitě všechny tři paže vzhůru a nastalo napjaté ticho. Vtom se ozvala slečna Bystrá: „I já mám červený klobouk!" A vyhrála! Otázka je, jak na to přišla, že ona musí logicky mít také červený klobouk...

(Kdo ze čtenářů chce, může si s tím také lámat hlavu, kdo ne, může si nalézt řešení obou testů na konci článku „Bludný Holanďan" 6.2.2017).

Skončilo to, jak jinak než happy-endem, Hyjeronymus Žoužlavý našel ve slečně Bystré nejen skvělou managerku, ale i věrnou lásku, takže se vzali a byli spolu šťastni a jestli dosud nezemřeli - tak už by bylo na čase...

https://youtu.be/WZ9ut_aVW6c

Nadšené písně socializmu

Snad každý člověk dostane někdy v životě idiotský nápad. Když je to v ranném dětském věku, je to legrační, člověk se zasměje a nikomu to neuškodí. Viz třeba můj nápad v devíti letech, prokopat se zeměkoulí na druhou stanu do Austrálie. Něco naprosto jiného, jsou idiotské nápady dospělých lidí, kteří to dělají za peníze, nebo za cenu proslavení se na veřejnosti, nebo další možností je senilita.  Zcela svérázným způsobem se do dějin zapsaly písně socialistické, jako: Rudý traktorista, který se zamiloval do rozorávání mezí, nebo: Śel Frantík kolem zahrádky, který se zamiloval do své frézy  a  jiný šťastně opěvoval: Dým z továren a houfy dětí nad pískem, prostě vždy se jednalo o určité úchylnosti...

Uvádím konkrétní případ politické idiotštiny z roku 1957. Jeden komunistický textař napsal jinou píseň o rozorání mezí, prosazované jeho partají, ale protože taková slátanina by byla na gramofonové desce stoprocentně neprodejná, umístil ji vydavatel desek na druhou stranu skladby George Gershwina "Vzpomínky nám zůstanou", což šlo jako na dračku. Pro zajímavost, co se rodilo v chorobných mozcích soudruhů, zde uvádím celý text v originálním znění v podání dívčího brigádnického sboru (možná dojiček, nevím odkud):

Hej, chlapci  premilí, my bysme  vás lubily,

kebyste  nám  s  traktorom  rozorali  lány!!!

Hej, chlapci po starom něidě  to s  děučaty,

kdo chce naše srdce mať, musí plnit plány!

Ten z vás to vyhrá,  kdo vjac práce vykoná,

ta  ho poboská,  čo sa mu aj  najvjac  páčí!

Hej,  chlapci premilí,  my bysme vás  lubily,

kebyste  nám s  traktorom  rozorali  lány!!!

Podobně se zase objevil na scéně projekt Kanál DOL (Dunaj, Odra, Labe), protože se říká, 

že už Karel IV. o tomto projektu snil, právě  tak intenzivně jako náš současný pan prezident.

Můj laický názor je ten, že tenkrát, kdy nejrychlejším dopravním prostředkem byl kůň, nelze 

někdejší geniální myšlenky aplikovat na dnešek, nebo třeba na svět za 100 let.

Je to stejná  debilita, jako chtít nahradit kamiony velbloudími karavanami, leteckou dopravu 

vzducholoděmi neb lodní nákladní dopravu přesunout na vory.  A to vůbec nechci zmiňovat
problematiku životního prostředí  pro občany, oteplování planety, sucho, záplavy, zamrzání 
řek, vliv na vegetaci i živočišnou říši, výstavba nových komunikací jakož i mostů přes kanál
a to je jen namátkou vyjmenovaná mizivá část všech problémů za moc miliard.

Jako resumé tvrdím: Horší pitomost pro tuto zemi bych si snad ani já nedovedl vymyslet...

https://youtu.be/ziqK55Wbr34

Byl jsem táta i máma

  Když se nám narodila Brigitka, nastala zvláštní situace v tom, že já jako otec jsem v ní viděl krásnou dcerušku, zatímco její matka prohlásila: „Narodila se nám ošklivá holčička, asi je po mně - je mi to sice divný, ale já nemám vůbec žádné mateřské pocity.“ Taky ji nekojila, mléko prý nechtělo téct, i když cisterny byly plné, takže jsem ji kojil já Sunarem, vlastního mléka bohužel nemaje.
První slovo, které malá vyslovila bylo „TÁTU“, protože ji máma v každé situaci říkala: „Tak zavolej tátu“. Tím si ve svém mozečku vytvořila buňku, že já jsem její tátu. Rovněž první věta, kterou sestavila, když mě jednou ráno chtěla šetrně vzbudit tak, aby to nevzbudilo mámu, tak hlasitě zašeptala: „Tátu, tavaj, honýn napet!“ (Táto, vstávej, už je moc hodin) Zřejmě slyšela, jak jsem někdy řekl, že je ještě málo hodin, teprve čtvrt na pět.

Dokud byla dcerka v peřince, coby batole, tak jsem si s ní nevěděl moc rady, zato potom, když začala běhat, jsme si spolu opravdu užili. Ráno ovšem, vstávala Brigi dřív než já, potřebuji totiž po procitnutí, ani nevím sám proč, takzvanou čtvrthodinku ranního rozjímání. Tohle bylo jednou narušeno Brigitiným objevem v obýváku, kdy přiběhla za mnou k posteli s vykulenýma očičkama: "Tátu, kyšiky lobizo!" Pochopil jsem, že se kytičky rozbily a vzpomněl si, že v pokoji na stole stojí broušená váza s tulipány. Vylétl jsem zděšeně z postele směrem k obýváku a tam jsem se musel rozesmát. Dal jsem malé Brigitce pusu a řekl jí: "To nejsou rozbitý kytičky, ty kecko, to jsou jen zvadlý tulipány!" Oddychl jsem si, že vázička od babičky zůstala celá.

Jakmile Brigitka začala běhat, chodil jsem s ní na procházky k řece krmit kačenky, nebo do lesa sbírat houby a protože z hub se jí nejvíc líbily ty barevné zelené a červené, musel jsem jí poučit, že to jsou prašivky a ty se nesmí jíst. Ty dobré zase nebyly tak nápadné, tak jsem musel vymyslet takovou mazanou fintu. Když jsem spatřil hříbka, zavolal jsem ji: "Brigit, já tady čmuchám nějakou dobrou houbu, brejle jsem si nechal doma, ale ty máš lepší očička, pomoz mi ji nalézt - a ona ji pak skutečně našla. 

Doma se potom pochlubila mámě, že ty všecky houbičky našla ona, ale táta je jenom vyčmuchal. 

Když šla do první třídy byli jsme již rozvedeni, ale tak inteligentně, aby to naše dítě vůbec nepoznalo. Máma ji vždycky vysvětlila, že musí stále častěji „držet noční službu“ v nemocnici, kde pracovala. Takže byla doma čím dál tím méně. A také i po odstěhování docházela k nám jednou týdně na kafe a vždycky přinesla dceři něco dobrého: Dortíček, bonbóny, čokoládu a podobně. Dcera ji začala brát jako hodnou tetu, která vždy něco donese. Takže to byl takový rozvod do ztracena...

V Brigitině pubertě jsme si byli spolu zatančit na dětském karnevalu, její garderobu "Jarní víla" jsem vyrobil z bílé noční košile a namaloval na ni vodovkami různé květiny, takže jsem se musel tajně modlit, aby nezačalo pršet. Často jsme chodili na jídlo do různých restaurací, což jí skoro všechny její kamarádky z intaktních rodin záviděly. Říkaly jí: "Ty se máš, že máš jen tátu, ten s tebou chodí k Řekovi, k Číňanovi, k Italovi a my furt musíme jíst jenom doma!" Její nejlepší kamarádka Alexandra si to dokonce doma jednou v neděli vybrečela, že směla jet s námi na oběd do Wiesbadenu do čínské restaurace...

 

Jednou, když bylo dceři 16 a mně 55, se pěkně vyfintila a trochu se namalovala, aby nějak vypadala, ověsila se bižutérií a šli jsme spolu večer na slavnostní večeři. Zaslechl jsem na živé ulici dva puberťáky, kteří nás nenápadně pozorovali, jak si říkají: „Koukni se Hans, to je zákonitý, starý páprdové mají dycky ty nejhezčí holky! 

Když jsme potom, (v roce 1988) t.j. dva roky později spolu oslavovali Brigitinu plnoletost, to už jsem byl znovu ženatý, položila mi dcera otázku, která mě ujistila, že jsme ten náš rozvod s její matkou z hlediska dítěte zvládli tak, jak to šlo nejlépe: „Táto, a kdy jste se s mámou vlastně rozvedli, bylo to před, nebo až po tom, co jsem šla do školy? Víš, já jsem měla, díky tobě, fakticky moc krásný dětství...“
"Brigitko, já mám zase, díky tobě, moc krásný vzpomínky a tvoje ocenění je pro mě to nejlepší, co jsi mi mohla dát..."

https://youtu.be/WI39Ufx08CY

Novela G. Pennela

Čechoaustralan George Pennel, původním jménem Jiří Pěnielski, kráčel dnes po dlouhých dvaadvaceti letech zas, jemu dosud důvěrně známou cestou, po úzkém chodníčku směrem k jejímu malebnému domku v anglickém stylu country-cottage ve stínu stromů. Jiří šel pomalu a vychutnával si své vzpomínky na toto místo, které mu tak přirostlo k srdci. Ano, celkem nic se zde nezměnilo, všechno bylo jako dřív. Tudy denně chodil z práce domů, kde ho s večeří očekávala jeho krásná mladá ženuška Lenka.

Jenže to všechno se mu v jediném okamžiku, už za tři roky po svatbě zvrtlo, když mu jeho Lenka v slzách oznámila, že se s ním musí rozvést, protože je v jiném stavu s Arnoštem Burdou, a že nechce a ani neumí žít ve lži. Nenáviděl Burdu k smrti, ale když ustoupily emoce uznal, že tento atraktivní motocyklový závodník a playboy, má daleko magičtější vliv na ženy než on, nezajímavý pisálek do novin a časopisů. Věděl, že nemá šanci na této nové situaci cokoliv změnit, a že musí odsouhlasit rozvod. Ze strany Lenky se patrně jednalo o opravdovou lásku, nikoliv o krátkodobý flirt, ale nicméně jí to nedovedl odpustit...

Brzy nato, přišla ruská okupace v srpnu 68, a Jiří zmizel z povrchu českorájského až do Austrálie, kde dostal asyl a zároveň i nové, pro Australany lépe vyslovitelné, jméno George Pennel. Byl rozhodnut všechno zapomenout a začít od nuly. Poslal jednu svou novelu do místního časopisu, vydávaného českou menšinou - a ono se to kupodivu ujalo. Když pak našel mezi emigranty výbornou překladatelku z češtiny do angličtiny, začal společně s ní vydávat knížky povídek, které tam šly velice dobře až senzačně na odbyt.

Když se usadil v Sydney, poslal Lence pohlednici s pozdravem a svojí adresu. Tím se mezi nimi vyvinula nejprve zcela nepravidelná, občasná korespondence. Ona mu poslala fotografii své dcerky Evičky a taktně se vyhnula jakékoliv zmínce o svém manželovi. On ji napsal, jak se mu žije pod anglickou královnou a ona jemu opatrnými slovy, na revanš reagovala, jak se jí žije pod husákovskou normalizační diktaturou.

Asi po šesti letech potkala Lenku tragedie, její manžel Arnošt Burda tragicky zahynul při motocyklových závodech. Od té doby se interval mezi jejími dopisy Jiřímu zkrátil a jejich obsah se naopak zvětšil. Stalo se to, co se občas stává, že se rozvedení manželé začnou znovu sbližovat, když poznají, že je stále ještě k sobě cosi poutá. A roky tohoto vztahu na dálku běžely...

Po sametové revoluci mu Lenka, mimo jiné napsala nesmělé pozvání na návštěvu do nyní svobodné vlasti a její právě dvaadvacetiletá dcera Eva se k pozvání připojila. On sice na to odpověděl neurčitě, že ještě neví kdy, ale v duši byl již přesvědčen výlet do Česka realizovat. Byl ve svých 49 letech stále ještě rozvedený, svobodný a na základě své spisovatelské činnosti poměrně dobře finančně situovaný, takže si to mohl celkem snadno dovolit.

Rozhodl se sednout do letadla a Lenku překvapit. Měl přitom ale takový divný nepříjemný pocit, jakousi předtuchu, aby to překvapení nebylo nakonec nepříjemné. Co když zastihne svoji, teď již pětačtyřicetiletou ex-manželku s nějakým jiným mužem? Musí počítat se vším. Vždyť je to vlastně logické, od smrti jejího manžela uplynulo aspoň šestnáct let, a přestože o tom nic nepsala v dopisech, určitě přece nežila jako jeptiška v klášteře, vždyť přece on sám také nebyl žádným asketickým mnichem.

Při tomto rozjímání došel až ke známé brance v černém plotu s dopisním kastlíkem, tak jak ho kdysi sám připevnil, jen ta vizitka na něm byla jiná. Zkusil, nervózně se chvějící rukou zazvonit, ale zdálo se že zvonek nefunguje. Vzal tedy za kliku a kupodivu vrátka nebyla zamčená. Zarazilo ho, že celý dům byl osvětlený, jako při nějaké slavnosti, když se čeká vzácná návštěva. Ale jeho přece nemohly Lenka s Evou očekávat. Jiří částečně znejistěl a zamířil k otevřeným domovním dveřím. Vešel do předsíně a ode dveří z kuchyně se ozývala tlumená hudba z radia. Vstoupil potichu do kuchyně a spatřil Lenku v půvabné bílé zástěrce, jak stojí k němu bokem u elektrického sporáku a něco míchá na pánvi. První, co ho napadlo, že vyslovil větu, kterou ji kdysi láskyplně říkával: „Moje paní něco kvedlá, že to prý je bedla jedlá.“ Lenka se pomalu otočila, ale dívala se naprosto nepřítomným zrakem, jakoby skrze něj na zeď za ním.

V tomtéž okamžiku se mu náhle vybavily jeho poslední vteřiny v letadle, řítícím se šikmo k zemi na letišti v Bombaji. Následovala obrovská rána, všude okolo šlehající plameny – a on si teprve teď uvědomil, že již nežije...

http://www.youtube.com/watch?v=GnfMMdV8LEs

Bludný Holanďan a já

Nejprve bych chtěl k opeře R. Wagnera "Bludný Holanďan" z roku 1843, mým čtenářům uvést stručný obsah děje. Podivný cizinec za bouřky požádá norského kupce Dalanda o přístřeší a když se doví, že tento má mladou dceru Sentu, požádá ho o její ruku. Za rouhání bohu byl totiž proklet, že musí věčně bloudit v moři a jenom jednou za sedm let smí vystoupit na pevninu. Z tohoto prokletí ho může vysvobodit jen věrná láska ženy. Daland zlákán Holanďanovým jměním, mu dceru Sentu slibuje i přesto, že je zasnoubena s myslivcem Erikem, ale ráda si snívá o bludném Holanďanovi. 

Senta sama by se byla ráda stala vykupitelkou muže, jehož osud ji tolik přitahuje. Nicméně její snoubenec Erik trvá na tom, aby se za něj provdala. Do toho přivádí její otec Holanďana a Senta je jím tak uhranuta, že bez váhání svoluje stát se jeho ženou a slibuje mu věrnost až za hrob. Erik vyčítá Sentě, že porušila slib, který mu dala a Holanďan, jenž tento rozhovor zaslechl, je zklamán a vrací se na svou loď, aby opět vyplul na širé moře. Senta však chce za každou cenu splnit svůj slib věrnosti, daný Holanďanovi a vrhá se, kvůli němu ze skály do moře, aby ho tak zbavila prokletí...

Tato Holanďanova tragedie souvisí s mojí cestou vlakem z Frankfurtu nad Mohanem do Prahy až v poslední větě mého příběhu. Tedy ne, že bych jakkoliv bloudil, ale po dvaceti letech jsem zase jednou vstoupil do vlaku a nestačil se divit, jak se za tu dobu celkově vylepšil vlakový interiér. Rozhlédl jsem se kam si sednu a všiml si, že u jedné dvojice sedadel se stolkem uprostřed, sedí sympatická dívka, v černých džínsech a černém triku. Otaxoval jsem ji asi na dvacetiletou studentku. 

U vědomí, že cesta do Prahy trvá asi šest hodin, jsem si s dovolením přisedl naproti ní, abych si eventuálně měl s kým povídat. Začal jsem s tuctovými oťukávacími otázkami, jede-li slečna také do Prahy a dověděl se, že ne, že jede do Halle. Usoudil jsem tedy, že je to Němka východní, ale ona řekla opět, že ne, že je z Karlsruhe. Vymyslel jsem si tedy důvod jejího cestování, že asi jede ke svým příbuzným. Dívka se rozesmála a řekla potřetí, že ne, že tam jede pracovat. Přestal jsem se radši dále vyptávat a domyslel si, že je možná babysitter, nebo tak něco. 

Načež mě napadlo, že mám chuť na kafe a pozval ji, jestli by šla se mnou do jídelního vozu, a ona souhlasila. Tam se teprve začala vyptávat ona mne, co jako dělám, a tak vůbec. Řekl jsem jí, že jsem v penzi a píši povídky, vloni mi právě vyšly v němčině, v kufru mám několik výtisků na rozdávání, jinak jsem ženatý a moje dcera je patrně stejně stará jako ona. Pak mi najednou řekla, sama od sebe, že už jí bude devětadvacet, a že pro koloraturní sopranistku to znamená, že má už jenom maximálně deset let času, protože ve čtyřiceti je pro soprány konec. Na mou otázku, kde všude zpívala, začala jmenovat: Berlín, Londýn, Paříž, Řím, prakticky všechna hlavní města v Evropě včetně Prahy, kde dokonce zpívala česky i když jen foneticky, protože česky nezná ani slovo.

„Tak teď jsem úplně mimo, madam“, zakroutil jsem hlavou, připadaje si jak debil „to je trapas! Já se tady chlubím svými povídkami "Smaragdgrüne Augen" a vy jste operní zpěvačka se smaragdovýma očima na evropské, ne-li světové, úrovni! A já, operní barbar, vás považuji za studentku a velkohubě vás pozvu na kafe do jídelního vagonu! Tedy, až tohle budu vyprávět v mém  klubu...!“

„Ne, opravdu nejste barbar“, smála se, „světově ani evropsky všeobecně známá nejsem, jenom v užších operních kruzích v Německu! Jinak jsem vdaná a můj manžel pracuje v televizi.“

Nevím, co mě to najednou napadlo, že jsem udělal další faux-pas, svojí vcelku přitroublou otázkou: „Kdo z vás dvou je na veřejnosti více známý, vy nebo manžel?“

Sklopila své krásné černé řasy a řekla skromně: „Zatím ještě já, manžel dělá v režii.“

Pak jsme se vrátili do našeho kupé a ona se omluvila, že si musí ještě během několika minut zopakovat svůj part na dnešní večer. Vyndala z kabelky knihu not a DVD přehrávač, nasadila si sluchadla a začala, pro mne bezhlučně, sledovat noty a já jsem vnímal jenom její pohybující se rty. Trvalo to asi dvacet minut. Když skončila, pokračovala naše debata dál, jakoby nic. Poprosila mě, jestli bych ji mohl věnovat jeden výtisk těch očí smaragdových, což jsem milerád učinil i s věnováním a přidal jí svou vizitku, na jejíž zadní stranu mi vlastnoručně napsala své jméno: Manuela Uhl i adresu (ještě ji mám schovanou).

V Drážďanech jsme oba vystoupili, rozloučili se jako staří známí a ona odjela vlakem směrem na sever do Halle, já na jih do Prahy. Jenom jsem se jí ještě zeptal, co bude dnešní večer zpívat?

"Sentu v Bludném Holanďanovi", řekla a zamávala mi na rozloučenou...

http://www.youtube.com/watch?v=23duviZWub0

A zde je rozluštění k IQ-testu
Otázka 1. Voda z kilometrové krychle, bude vytékat 100 litrů/sec  po dobu 317 roků...!

Otázka 2. Slečna Bystrá uvažovala: Kdybych měla na hlavě černý klobouk, vypadala by situace sice stejně, tj. všechny 3 ruce by byly zvednuty, jenže ten rychleji myslící pán z těch dvou (třeba A) by musel uhodnout, že on má na hlavě klobouk červený, jinak by totiž ten pán C viděl dva černé klobouky a zvednuté ruce, tudíž by věděl, že on musí mít hlavě klobouk červený a vyhrál by, Protože ale oba pánové mlčí, pochopila slečna Bystrá, že ona nemůže mít černý klobouk, ale jedině červený!