ABSINTH

Není to až tak dávno. V mém věku, kdy se čas neustále zrychluje, bych řekl, že to bylo nedávno, co jsme s partičkou spřízněných duší big-blogerských seděli ve Slávii pod obrazem (nikoliv pod obraz) Viktora Olivy „Piják absinthu“.

Ten obraz mne fascinoval a na včerejšek se mi o něm zdálo. Viděl jsem se, jak tam zase sedím, ovšem docela sám a popíjím, nikoliv absinth, ten bych nemoh‘, nýbrž Gambrinus a čekám na někoho, nevím už na koho. 

Najednou přijde ladná žena, sedne si klidně na hranu mého stolu, jako ta průhledně zelená Múza na obraze nade mnou. Jenže tahle žena nebyla průhledná, měla pouze průhledný oděv a já vidím, že mi v obličeji připomíná tu už dávno mrtvou herečku Grace Kelly, a tak jsem si byl aspoň jist, že ji osobně neznám. Povídám jí: „Slečno, prosím vás, posaďte se třeba tady na tu židli, ale neseďte mi na stole. Můj šéf mi kdysi vynadal zato, že si u mne kreslička takhle seděla na stole a řekl mi doslova, že když si mi žena sedne na stůl, tak je to totéž jako kdyby si mi seděla na klíně! Myslím si sice, že to je kardinální rozdíl, ale šéf je šéf." Dívka mi něco ukázala rukama a dala si prst na rty a já opožděně pochopil, že je asi hluchoněmá.

Nevím si najednou rady, jak mám foukat trombon, když mám v puse bonbon, ale ani, jak mám mluvit s hluchoněmou? A tak jsem jen pokrčil rameny, načež ona vytáhla z kabelky čtyři kameninové figurky, kachničku, želvičku, ropuchu a labuť. Já jsem namaloval na stůl prstem otazník. Ona vyndala z kabelky kartičku a dala mi ji přečíst. Stálo tam, že koupí těchto suvenýrů podpořím nějakou dobročinnou organizaci a já souhlasil. Ano, udělám dobrý skutek a vybral jsem si labuť. 

Nato ona najednou promluvila: „Ta labuť je z jantaru a stojí 2000 korun.“ Já jsem zmateně zavrtěl hlavou a ona s úsměvem: „Když si ale vezmete všechny čtyři, dostanete je ve slevě, jenom za 7000 korun!“ To mě tedy nadzdvihlo ze židle a vykřikl jsem vztekle: „Já koukám jako blbec!“ Můj vlastní hlas mě probudil.  „Ale proč jako, drahý mužíčku?“ řekla nade mnou se sklánějící manželka. Oba jsme se zasmáli a bylo to moc hezké ráno.

O několik dní později, jsme byli se ženou nakupovat v Průhonicích v Bille a pak jsme si tam zašli na oběd k Číňanovi. Najednou vidím tu dívku ze snu: „Podívej, tamhle přichází, to je ona!“ Manželka nic nechápe a dívka nám, se samozřejmostí jí vlastní, pokládá na stůl želvičku a zase beze slova odchází...

"Pojď" řekl jsem ženě, "ta bude asi zase chtít 7000 Kč!"  a odešli jsme taky...

https://youtu.be/PSZxmZmBfnU