První slovo, které malá vyslovila bylo „TÁTU“, protože ji máma v každé situaci říkala: „Tak zavolej tátu“. Tím si ve svém mozečku vytvořila buňku, že já jsem její tátu. Rovněž první věta, kterou sestavila, když mě jednou ráno chtěla šetrně vzbudit tak, aby to nevzbudilo mámu, tak hlasitě zašeptala: „Tátu, tavaj, honýn napet!“ (Táto, vstávej, už je moc hodin) Zřejmě slyšela, jak jsem někdy řekl, že je ještě málo hodin, teprve čtvrt na pět.
Dokud byla dcerka v peřince, coby batole, tak jsem si s ní nevěděl moc rady, zato potom, když začala běhat, jsme si spolu opravdu užili. Ráno ovšem, vstávala Brigi dřív než já, potřebuji totiž po procitnutí, ani nevím sám proč, takzvanou čtvrthodinku ranního rozjímání. Tohle bylo jednou narušeno Brigitiným objevem v obýváku, kdy přiběhla za mnou k posteli s vykulenýma očičkama: "Tátu, kyšiky lobizo!" Pochopil jsem, že se kytičky rozbily a vzpomněl si, že v pokoji na stole stojí broušená váza s tulipány. Vylétl jsem zděšeně z postele směrem k obýváku a tam jsem se musel rozesmát. Dal jsem malé Brigitce pusu a řekl jí: "To nejsou rozbitý kytičky, ty kecko, to jsou jen zvadlý tulipány!" Oddychl jsem si, že vázička od babičky zůstala celá.
Jakmile Brigitka začala běhat, chodil jsem s ní na procházky k řece krmit kačenky, nebo do lesa sbírat houby a protože z hub se jí nejvíc líbily ty barevné zelené a červené, musel jsem jí poučit, že to jsou prašivky a ty se nesmí jíst. Ty dobré zase nebyly tak nápadné, tak jsem musel vymyslet takovou mazanou fintu. Když jsem spatřil hříbka, zavolal jsem ji: "Brigit, já tady čmuchám nějakou dobrou houbu, brejle jsem si nechal doma, ale ty máš lepší očička, pomoz mi ji nalézt - a ona ji pak skutečně našla.
Doma se potom pochlubila mámě, že ty všecky houbičky našla ona, ale táta je jenom vyčmuchal.
Když šla do první třídy byli jsme již rozvedeni, ale tak inteligentně, aby to naše dítě vůbec nepoznalo. Máma ji vždycky vysvětlila, že musí stále častěji „držet noční službu“ v nemocnici, kde pracovala. Takže byla doma čím dál tím méně. A také i po odstěhování docházela k nám jednou týdně na kafe a vždycky přinesla dceři něco dobrého: Dortíček, bonbóny, čokoládu a podobně. Dcera ji začala brát jako hodnou tetu, která vždy něco donese. Takže to byl takový rozvod do ztracena...
V Brigitině pubertě jsme si byli spolu zatančit na dětském karnevalu, její garderobu "Jarní víla" jsem vyrobil z bílé noční košile a namaloval na ni vodovkami různé květiny, takže jsem se musel tajně modlit, aby nezačalo pršet. Často jsme chodili na jídlo do různých restaurací, což jí skoro všechny její kamarádky z intaktních rodin záviděly. Říkaly jí: "Ty se máš, že máš jen tátu, ten s tebou chodí k Řekovi, k Číňanovi, k Italovi a my furt musíme jíst jenom doma!" Její nejlepší kamarádka Alexandra si to dokonce doma jednou v neděli vybrečela, že směla jet s námi na oběd do Wiesbadenu do čínské restaurace...
Jednou, když bylo dceři 16 a mně 55, se pěkně vyfintila a trochu se namalovala, aby nějak vypadala, ověsila se bižutérií a šli jsme spolu večer na slavnostní večeři. Zaslechl jsem na živé ulici dva puberťáky, kteří nás nenápadně pozorovali, jak si říkají: „Koukni se Hans, to je zákonitý, starý páprdové mají dycky ty nejhezčí holky! Když jsme potom, (v roce 1988) t.j. dva roky později spolu oslavovali Brigitinu plnoletost, to už jsem byl znovu ženatý, položila mi dcera otázku, která mě ujistila, že jsme ten náš rozvod s její matkou z hlediska dítěte zvládli tak, jak to šlo nejlépe: „Táto, a kdy jste se s mámou vlastně rozvedli, bylo to před, nebo až po tom, co jsem šla do školy? Víš, já jsem měla, díky tobě, fakticky moc krásný dětství...“
"Brigitko, já mám zase, díky tobě, moc krásný vzpomínky a tvoje ocenění je pro mě to nejlepší, co jsi mi mohla dát..."
https://youtu.be/WI39Ufx08CY
"Brigitko, já mám zase, díky tobě, moc krásný vzpomínky a tvoje ocenění je pro mě to nejlepší, co jsi mi mohla dát..."
https://youtu.be/WI39Ufx08CY
Žádné komentáře:
Okomentovat