Bludný Holanďan a já

Nejprve bych chtěl k opeře R. Wagnera "Bludný Holanďan" z roku 1843, mým čtenářům uvést stručný obsah děje. Podivný cizinec za bouřky požádá norského kupce Dalanda o přístřeší a když se doví, že tento má mladou dceru Sentu, požádá ho o její ruku. Za rouhání bohu byl totiž proklet, že musí věčně bloudit v moři a jenom jednou za sedm let smí vystoupit na pevninu. Z tohoto prokletí ho může vysvobodit jen věrná láska ženy. Daland zlákán Holanďanovým jměním, mu dceru Sentu slibuje i přesto, že je zasnoubena s myslivcem Erikem, ale ráda si snívá o bludném Holanďanovi. 

Senta sama by se byla ráda stala vykupitelkou muže, jehož osud ji tolik přitahuje. Nicméně její snoubenec Erik trvá na tom, aby se za něj provdala. Do toho přivádí její otec Holanďana a Senta je jím tak uhranuta, že bez váhání svoluje stát se jeho ženou a slibuje mu věrnost až za hrob. Erik vyčítá Sentě, že porušila slib, který mu dala a Holanďan, jenž tento rozhovor zaslechl, je zklamán a vrací se na svou loď, aby opět vyplul na širé moře. Senta však chce za každou cenu splnit svůj slib věrnosti, daný Holanďanovi a vrhá se, kvůli němu ze skály do moře, aby ho tak zbavila prokletí...

Tato Holanďanova tragedie souvisí s mojí cestou vlakem z Frankfurtu nad Mohanem do Prahy až v poslední větě mého příběhu. Tedy ne, že bych jakkoliv bloudil, ale po dvaceti letech jsem zase jednou vstoupil do vlaku a nestačil se divit, jak se za tu dobu celkově vylepšil vlakový interiér. Rozhlédl jsem se kam si sednu a všiml si, že u jedné dvojice sedadel se stolkem uprostřed, sedí sympatická dívka, v černých džínsech a černém triku. Otaxoval jsem ji asi na dvacetiletou studentku. 

U vědomí, že cesta do Prahy trvá asi šest hodin, jsem si s dovolením přisedl naproti ní, abych si eventuálně měl s kým povídat. Začal jsem s tuctovými oťukávacími otázkami, jede-li slečna také do Prahy a dověděl se, že ne, že jede do Halle. Usoudil jsem tedy, že je to Němka východní, ale ona řekla opět, že ne, že je z Karlsruhe. Vymyslel jsem si tedy důvod jejího cestování, že asi jede ke svým příbuzným. Dívka se rozesmála a řekla potřetí, že ne, že tam jede pracovat. Přestal jsem se radši dále vyptávat a domyslel si, že je možná babysitter, nebo tak něco. 

Načež mě napadlo, že mám chuť na kafe a pozval ji, jestli by šla se mnou do jídelního vozu, a ona souhlasila. Tam se teprve začala vyptávat ona mne, co jako dělám, a tak vůbec. Řekl jsem jí, že jsem v penzi a píši povídky, vloni mi právě vyšly v němčině, v kufru mám několik výtisků na rozdávání, jinak jsem ženatý a moje dcera je patrně stejně stará jako ona. Pak mi najednou řekla, sama od sebe, že už jí bude devětadvacet, a že pro koloraturní sopranistku to znamená, že má už jenom maximálně deset let času, protože ve čtyřiceti je pro soprány konec. Na mou otázku, kde všude zpívala, začala jmenovat: Berlín, Londýn, Paříž, Řím, prakticky všechna hlavní města v Evropě včetně Prahy, kde dokonce zpívala česky i když jen foneticky, protože česky nezná ani slovo.

„Tak teď jsem úplně mimo, madam“, zakroutil jsem hlavou, připadaje si jak debil „to je trapas! Já se tady chlubím svými povídkami "Smaragdgrüne Augen" a vy jste operní zpěvačka se smaragdovýma očima na evropské, ne-li světové, úrovni! A já, operní barbar, vás považuji za studentku a velkohubě vás pozvu na kafe do jídelního vagonu! Tedy, až tohle budu vyprávět v mém  klubu...!“

„Ne, opravdu nejste barbar“, smála se, „světově ani evropsky všeobecně známá nejsem, jenom v užších operních kruzích v Německu! Jinak jsem vdaná a můj manžel pracuje v televizi.“

Nevím, co mě to najednou napadlo, že jsem udělal další faux-pas, svojí vcelku přitroublou otázkou: „Kdo z vás dvou je na veřejnosti více známý, vy nebo manžel?“

Sklopila své krásné černé řasy a řekla skromně: „Zatím ještě já, manžel dělá v režii.“

Pak jsme se vrátili do našeho kupé a ona se omluvila, že si musí ještě během několika minut zopakovat svůj part na dnešní večer. Vyndala z kabelky knihu not a DVD přehrávač, nasadila si sluchadla a začala, pro mne bezhlučně, sledovat noty a já jsem vnímal jenom její pohybující se rty. Trvalo to asi dvacet minut. Když skončila, pokračovala naše debata dál, jakoby nic. Poprosila mě, jestli bych ji mohl věnovat jeden výtisk těch očí smaragdových, což jsem milerád učinil i s věnováním a přidal jí svou vizitku, na jejíž zadní stranu mi vlastnoručně napsala své jméno: Manuela Uhl i adresu (ještě ji mám schovanou).

V Drážďanech jsme oba vystoupili, rozloučili se jako staří známí a ona odjela vlakem směrem na sever do Halle, já na jih do Prahy. Jenom jsem se jí ještě zeptal, co bude dnešní večer zpívat?

"Sentu v Bludném Holanďanovi", řekla a zamávala mi na rozloučenou...

http://www.youtube.com/watch?v=23duviZWub0

A zde je rozluštění k IQ-testu
Otázka 1. Voda z kilometrové krychle, bude vytékat 100 litrů/sec  po dobu 317 roků...!

Otázka 2. Slečna Bystrá uvažovala: Kdybych měla na hlavě černý klobouk, vypadala by situace sice stejně, tj. všechny 3 ruce by byly zvednuty, jenže ten rychleji myslící pán z těch dvou (třeba A) by musel uhodnout, že on má na hlavě klobouk červený, jinak by totiž ten pán C viděl dva černé klobouky a zvednuté ruce, tudíž by věděl, že on musí mít hlavě klobouk červený a vyhrál by, Protože ale oba pánové mlčí, pochopila slečna Bystrá, že ona nemůže mít černý klobouk, ale jedině červený!