úterý 21. února 2017

Klínovky a konec panenství

Bylo to v nechvalně proslulých padesátých létech minulého století, kdy jsem se na vysoké škole poznal se svým nejlepším kamarádem. Naše přátelství trvalo od roku 1950 do 2015, kdy zemřel tj. 65 let. Byla to doba zlá a snad právě proto se mezilidské vztahy více utužovaly mezi lidmi, kteří nesouhlasili s režimem...
"Tak co, Míro, jak jsi strávil Vánoce?", vítal mě Vlastík po Novém roce na přednášce.  "Ále, na Křivoklátě!" mávl jsem rukou.
"A proč ten přechodník a proč tak nepohodlně? doplnil Vlastík nám oběma dobře známou anekdotu.
"Vlasto, člověče, ani se mě neptej, měl jsem doma malér s tou Magdou, jak jsem Ti o ní vyprávěl, že jsme se seznámili dvanáctýho dvanáctý při tanci v Lucerně..."
"No, neblbni a co je? Dyk to je, jak jsi tvrdil, ta nejkrásnější dívka této planety!", divil se Vlasta.
"Jak víš, Vlasto, já jsem odpůrce celibátu, ale teď v zimě je to těžký, ona bydlí u rodičů a já taky, tak jsem ji chtěl na Silvestra, když už naši spali, propašovat do mýho "šámbr separé" a máti nás nevýhodně vychytala..."
"No, a co má bejt? Příště se ti to třeba povede líp, hlavu vzhůru, kamaráde!" uklidňoval mě Vlastík.
"Ale pochop ten trapas, dyk už se známe skoro čtyři tejdny a furt nic! Dyk já už si před ní připadám jako notorickej trouba!" řekl jsem zoufale.

"Počkej, já mám nápad, dávej bacha!" Načež mi, ten můj dobrý kamarád Vlastík, vylíčil ideální možnost, jak si týden užívat romantické zásnuby s mojí Magdalénkou na horách a zadarmo! Vytáhl z kapsy plochý klíček s tím, že to je klíček od brány do ráje. On totiž jako rodák z Vrchlabí a absolvent tamního gymnázia vlastní tento klíč od horské chaty na Klínovkách, kterou po válce, po odsunu Němců dostala jeho škola do vlastnictví a propůjčovala ji zdarma svým studentům na soukromou rekreaci. Teď v lednu je bouda určitě prázdná, sezóna začne až v únoru.
"Jo, ale musíš si z tohodle klíče udělat kopii, já tam potom někdy koncem ledna taky pojedu."
"Čověče, dyk to je nesmysl, zaprvé nevím kde to je, a za druhý, co když ten kopírovanej klíč tam nebude pasovat, tak jsme namydlený?"

"Hele, Míro, tenhleten můj klíč je taky vokopírovanej a pasuje jak víno! A co se týče toho, tu chatu najít, to je blbuvzdorně triviální, hele, já ti to nakreslím. Ze Špindlu vyjedete nahoru lanovkou a pak půjdete rovnou za nosem podle šípky "Klínovky" krásnou cestou lesem. Tak a teď jste na konci lesa a před váma leží obrovská volná plocha asi se šesti chatama. Vy pojedete zase rovnou za nosem, zhruba po vrstevnici toho svahu, nejdřív minete chatu "Bratří v triku" a ta další, asi o dvěstě metrů dál, je ta naše. To by našel i blbec, a navíc, hned nad naší chatou, asi deset metrů je křížek, kde se prý kdysi dávno zabil nějakej lyžař, podle toho si to nemůžete splést s jinou chatou. Kamna tam jsou stáložárný a dříví je tam zásoba na celou zimu."
"To mě přesvědčilo, že to zvládnu a tak jsem hned začal pracovat na vypilování kopie té jeho kopie klíče od brány do ráje. Rodičům jsme oba shodně řekli, že jedeme do Krkonoš na lyže do chaty vrchlabského gymnázia, což byla pravda, a že je tam pro studenty ubytování zcela zdarma...

A tak jsme vyrazili v pondělí 12. ledna autobusem do Špindlu a tak dále, přesně podle plánku od Vlastíka. Všechno báječně klapalo až do okamžiku, kdy jsme se octli na konci lesa u Klínovek (viz foto), jenže to celé bylo pod sněhem. Navíc zde ležela mléčně hustá mlha, co by se dala krájet. Nebylo vidět vůbec nic, jen vlastní boty a špičky lyží se mi už ztrácely v mlžném neprůhlednu. Zůstal jsem stát jak přimražený a začal horečně přemýšlet, co máme dělat? To mi Vlasta neřek'! Byly čtyři hodiny, to znamená, že brzy se začne stmívat a pak už budeme úplně v pytli!

Magda se mě naivně zeptala: "A víš jak se teď půjde dál v tomhle mlíku?" Nechtěl jsem ji v této prekérní situaci nějak strašit a tak jsem jen suverénně odpověděl: "To pochopitelně vím, pojedeme po vrstevnici zhruba tímhle směrem", a zabodl jsem svoji paži do té neproniknutelně bílé tmy.
"A jak poznáš tu vrstevnici?", následovala další zvídavá otázka.
"Ach, to je přeci jasný, nesmí se ti lyže zrychlovat, to by znamenalo, že opouštíš vrstevnici a jedeš víc dolů. Drž se přesně v mý stopě na dohled, to je maximálně dva metry... aby ses mi proboha neztratila!" 

A pak jsme tápavě popojížděli. Když lyže lépe klouzaly, znamenalo to, že se od vrstevnice uchylujeme po svahu doprava, když se naopak zastavily, věděl jsem, že se uchylujeme do leva proti svahu. Přitom mi v hlavě stále hlodala zlá myšlenka, že Vlastík řekl jeďte zhruba a nikoliv přesně po vrstevnici, čili tím se můžeme od správného směru na tu vzdálenost odchýlit třeba o padesát metrů čímž tu chatu mineme a zkončíme třeba někde v potoce. Byla ve mně malá dušička, neboť jsem si uvědomoval, že to je moje blbost, a že mám zodpovědnost i za Magdu. Trvalo to nekonečně dlouho, oči jsem si mohli vykoukat, ale nikde jsem nespatřil ani stín či siluetu nějaké boudy. Tápali jsme oba jako slepci v tunelu.

Najednou se z mléka přede mnou vynořila silueta černého kříže a já zařval: "Magdi, podívej se, to je ten krásnej křížek!"
"Nevím co je na něm tak krásnýho, ale tu chatu pořád ještě nevidím", řekla skepticky Magda.
"Ta bude tady vpravo, o deset metrů níž", řekl jsem sebejistě a ona tam skutečně ta kýžená chata byla!
Začali jsme se oba radovat, že to tak dopadlo, já jsem ovšem ještě přemáhal nervozitu, jestli ten můj klíček bude pasovat do zámku a když i to klaplo, tak jsme konečně vstoupili do té rajské vytoužené brány.

Uvnitř bylo jak v mrazírně, takže jsem začal horečně shánět dříví a zatápět v kamnech. Magda se hned projevila jako správná hospodyňka a vybalila oba batohy i zásoby potravin. Teprve až když jsme spolu usedli u kamen a jedli párky a popíjeli čaj, řekl jsem jí, že dnes jsme měli víc štěstí než rozumu. Ta neprůhledná mlha byla smrtelně nebezpečná a v ní najít ztracený křížek bylo jako hledání špendlíku v celém stohu sena! Takže to tedy nebyl můj instinkt, jak sis myslela, to byla naprosto neskutečná šťastná náhoda.
A pak jsme slavnostně vyhlásili konec celibátu...

PS: Teprve o půl století později jsem se náhodou na internetu dočetl, že ten pamětní kříž připomíná, že dne 17.5.1885 uhodil blesk do nedaleko stojícího domu čp.82 a zabil 24-letou matku malého dítěte, Annu Zinecker, avšak dítě v jejím náručí zůstalo naštěstí naživu... 
Taky štěstí v neštěstí...!

Žádné komentáře: