pondělí 22. června 2015

Dávej cukr za okno...

Když mi bylo šest let pryč, a já působil v prvním ročníku obecné školy na Vinohradech, náměstí Krále Jiřího, tak někdy v té době se mě matka zeptala, jestli bych chtěl mít raději bratříčka nebo sestřičku. Otázka to byla sugestivní, protože nezahrnovala třetí možnost nechtít ani to, ani to, takže jsem řekl, že nejvíc bych si přál mít staršího bratříčka, asi o dva roky, aby zmlátil každého, kdo mi ubližoval. Máti mi vysvětlila, že to nejde, protože čáp zásadně nosí jen docela malá miminka, patrně by asi větší neunesl.

Takže má druhá volba byla hezká sestřička, asi jako je sousedovic Bohunka. Dostal jsem tedy za domácí úkol dávat čápovi na okno cukr a protože se mi zdálo, že to nějak dlouho trvá a furt nic, chtěl jsem to urychlit a začal čápa podmazávat čokoládou a různými bonbony. On pak skutečně donesl holčičku, ale rodinná rada se usnesla, že to nebude Bohunka, nýbrž Blanuška. Jenže teprve pak jsem začal objevovat stinné stránky, takového miminka. Ono je totiž skoro pořád počůrané, nebo dokonce pokakané, což se mi, jako estétovi, eklovalo a mimo to bejby, nevím proč, zásadně nerado spí a z nepochopitelných důvodů řve jako tur a sice převážně v noci.

Když pak sestřička počala rozum bráti a nebývala už pokakaná, dostal jsem za povinnost vyprávět jí celkem slabomyslné pohádky, aby odpoledne rychle usnula, tedy v době, kdy už na mne pod oknem pískali kluci, abych šel ven hrát fotbal. Blanuška byla pro mne železnou koulí přikovanou k noze, což mě značně hendykepovalo při všech klukovských hrách. 

Když byla ještě větší, musel jsem ji brávat sebou ven a dávat na ni pozor, nebo si s ní dokonce plácat bábovičky, takže jsem ji raději zaměstnával hlídáním, jestli někdo nejde, když jsme s kamarády lezli přes plot natrhat si ovoce v cizí zahradě. 
Naštěstí ale, čím byla sestra starší, tím jsem to měl jednodušší. Místo pohádek Boženy Němcové jsem jí začal vyprávět různé kovbojky z Rodokapsů, za což ona byla ochotna mne poslouchat na slovo a třeba za mne i umývat nádobí, uklízet nebo zametat. Když jsem dostal od matky úkol po obědě uspat Blanušku, při čemž už venku na mne čekali kluci, byl jsem nucen její usínání urychlit tím, že jsem v nejnapínavějším bodě příběhu řekl: "Pokračování příště!" Dítě začalo běsnit, že chce vědět jak to dopadlo a já blahosklonně řekl: "Dobrá, povím ti to, ale potom musíš ihned spát." Slíbila mi všechno a usnula do tří minut!

Naopak jistou nevýhodou bylo, že ona do sebe nasávala naše klukovské výrazy, jak piják inkoust a pak je zcela nevhodně používala doma. Naši rodičové byli abnormálně až přehnaně slušní lidé a už jen takové slůvko jako „blbost“ bylo sprosté. Takže nastal vždy jistý poprask, když malá Blanuška použila nějaké klukovské slovo, třeba, že ten čaj s mlíkem a škraloupem, co dostala u Fraňků, byl k zblití. Samozřejmě jsem si ihned vyslechl kázání, že mám působit na své kamarády, aby takovéhle ošklivé výrazy před Blanuškou nepoužívali. Máti nechápala, že mezi kluky takový výraz není přece vůbec sprostý...
Jindy zas, sestra pozorujíc otce jak si myje obličej v kuchyňském umývadle a prská vodu, která se mu dostala do úst, prohlásila tuto památnou větu: „Tatina fluše do lavóru tuberácký huňary!“ Já jsem se začal kuckat smíchy, otec se divil, kde to dítě bere takovéto strašné výrazy a matka reagovala přísným pohledem na mne: „To je jasný odkud to má, že ano, Mirečku?!“

Ve válečných letech jsme poznali i opravdický hlad. Vzpomínám si, jakou vzácností bylo máslo nebo sádlo. Jednou večer odcházeli rodiče do kina po velice hubené večeři a já měl za úkol hlídat sestřičku a v osm hodin ji dát spát do postýlky a eventuálně jí říct nějakou pohádku. Všiml jsem si, že v troubě zbyl zcela prázdný kastrol od nedělního oběda s postranní obroučkou připečeného tuku z vepřového. Ukrojil jsem si kus chleba, že tu připečeninu vytřu a Blanuška to chtěla dělat taky. Dal jsem jí půlku krajíce a pak jsme rukou společnou a nerozdílnou vytírali ten prázdný kastrol. Do toho se ještě vrátila naše mamina pro baterku, že je venku moc velká tma a malá Blanuška jí na vysvětlenou co děláme řekla: "Mamino, my si tady vymastíváme..." Máti prý pak tu cestu do kina proplakala.

Jakmile jí bylo čtrnáct bylo vyhráno, začali jsme si docela dobře rozumět, ona pochopila, že se s rodiči musí mluvit trochu jinou řečí než venku a na víc mě potřebovala jako domácího kutila. Fyzika byla pro ni neřešitelná záležitost a elektrický proud, něco jako černá magie. Obracela se na mne se vším, co jí nějak nefungovalo, jako třeba budíček či radio, nebo prostě přišla s dotazem: „Hele, brácho, mně se v mým pokoji nějak vysvítila žárovka, takže je tam skoro tma a já nevím jestli to není tím, že jsem vyndala ze zásuvky šňůru od rádia.“

„Tak zaprvé, Blánš, žárovka se nemůže vysvítit, ta může akorát prasknout a proč by to mělo souviset se šňůrou od rádia, to jsem nepochopil“, a ťukal jsem si na čelo.
„No, víš ty, co dělá ten elektrickej proud, když doteče až do tý zásuvky a pak nemůže dál, protože jsem mu vytáhla šňůru. To tam musí čekat, nebo se někam vrací?“
„Sestřičko, mysli si třeba, že tam spí, ale to rozhodně nemá vliv na tu žárovku v lustru.“

Zašel jsem se přesvědčit do jejího pokojíku a zjistil, že skutečně ten její lustr svítí jak za dušičky a protože jsem věděl, že jsem jí tam dával stowattovku, podíval jsem se na žárovku a byla tam pětadvacítka. Záhadu vysvětlila máti, která si tu stovku vypůjčila do kuchyně a dala jí tam prozatím tuto rezervní. U sestry jsem tím stoupl v ceně a jak se ukázalo, její bezbřehá důvěra v mé opravářské schopnosti vzrostla nebetyčně. 
Když jsem pak jednou přišel domů po půlnoci z jakéhosi mejdanu, našel jsem na svém stole překvapení v podobě sestřina zcela zdemolovaného plnícího pera, které jí patrně spadlo, zabodlo se do podlahy a možná, že na něj ještě někdo šlápl. Vedle ležel malý lístek: „Brácho, prosím, sprav mi to do rána! Zítra píšeme diktát...“ Tenkrát jsem ji ovšem zklamal...

https://youtu.be/fIe1MhTD-Cg

Žádné komentáře: