Divadlo dávno odepsané, stále žije...

Divadlu Na Fidlovačce v Nuslích je letos 97 let a má za sebou velice zajímavou historii. Jen těch jmen co dostávalo, takže když to vezmu chronologicky:

1921 Divadlo J,K.Tyla, 1930 Divadlo pod Vyšehradem, v roce 1944 měla divadla zákaz činnosti, 1945 bylo obnoveno jako "Tyláček", 1948 jako Divadlo na Fidlovačce, potom 1963 Hudební divadlo v Nuslích, a v roce 1975 bylo divadlo kulturními barbary uzavřeno a ponecháno 20 let socialistické devastaci a rozpadu hnilobou. 

V roce 1995, když už budova divadla měla "na kahánku" a divný strom, který si v ní uvnitř klidně rostl už vykukoval střechou ven, přišla záchrana v podobě Nadace Fidovačka, založená dvěma herci: Eliškou Balzerovou a Tomášem Töpferem. Tisíce lidí, včetně naší rodiny, tam přispívali dobrovolnými obnosy a divadlo po těžké rekonstrukci se podařilo zachránit. A tak už zase existuje oživlé Divadlo na Fidlovačce, otázkou je: Jak dlouho?

Za války, kdy se divadlu říkalo všeobecně "Tyláček" a hrály
se v něm operety, nás děti, brával otec občas v neděli na dopolední dětská představení. Zatímco naše máti doma připravovala nedělní oběd, táta s dětmi si vyšel za kulturou. Sestra měla ještě vstup zdarma a seděla zadarmo otci na klíně.

Moc jsme se na to vždycky těšili, protože na programu nebyly nějaké pohádky, ale zábavné komické příhody rodinky, v níž hlavní roli otce hrál komik Fanda Mrázek, coby Brambor, jeho manželka byla Vánočka, děti Buchtička a Dortík a dědeček s boulí na pleši byl Bábovka. A vždycky když přicházeli na jeviště zpívali svoji znělku: "Kdo každého rozveselí..."

Mezi jednotlivými obrazy vyšel Fanda Mrázek před oponu na „Forbínu“ a dával dětským divákům hádanky. Mně utkvěla v paměti jenom jediná, kdy moje tříletá sestra ohromila celý sál tak, že i Fanda Mrázek byl na moment vyveden z konceptu. 

Blanuška totiž ještě nechápala smysl této hry, ale viděla, že ten pán na jevišti vždycky se na něco zeptá a všechny děti začnou křičet jméno nějakého zvířátka. Moje nadaná sestřička měla neobyčejně silný a zvučný hlas, proto se také později dostala do Kühnova dětského sboru, se kterým už v osmi letech zpívala ve sboru na Národním divadle. Tady se jí nečekaně najednou naskytla příležitost si také od plic zakřičet.

Fanda Mrázek se zeptal: „Děti, dávejte dobrý pozor, co to je? Má to čtyři rohy a mluví to?“

V sále na moment zavládl přemýšlivý klid a moje sestřička, toho využila a zařvala do ticha na plný pecky: „KUŘE!“ Fanda se zarazil, načež řekl: „Kuře přece nemá čtyři rohy ani nemluví!“, a protože asi uznal, že to je pro děti moc těžká hádanka dodal: „Víte, děti, to je přece rádio! To má taky čtyři rohy a mluví to.“

Ovšem to, co potom následovalo u nás doma, byl zase pro mne překvapivý šok. Otec, jinak velký dobrák a kliďas vyprávěl rozčíleně naší mamině, že zažil strašnou ostudu v divadle, a že už tam s námi nikdy nepůjde. Máti se lekla, jestli se Blanuška nepočůrala. "To kocajdank ne", řekl otec a vylíčil, jak se všechno sběhlo a jak Blanka, sedíc na jeho klíně zařvala do ticha v sále to osudné „KUŘE“, a všichni lidé se prý se smíchem na něj otáčeli a mysleli si, že to byl zřejmě on, kdo poradil dítěti takovouto pitomost: "Prostě, byl jsem tam za blbce a styděl jsem se!“ Máti se tomu rozesmála taky, což otce ještě více rozčílilo.

Nakonec ale musím popravdě dodat, že náš introvertní, dobrý otec tam s námi příště zase šel... 

https://youtu.be/qh5s-feTX48