Ženě vyskakovaly věci z rukou

Moje ex-manželka Hana, jinak zarputilá odpůrkyně vaření, trpěla též ojedinělou bezejmennou anomálií, která se projevovala tím, že jí věci SAMY vyskakovaly z rukou. Stávalo se to pravidelně, když umývala nádobí. To se ozvalo vždycky řinčení skla a do toho její zvýšený hlas: „Vono mi to zase vyskočilo z ruky!“ Zpočátku jsem to kvitoval s úsměvem a říkal: „Já to věděl, to bude zas peněz!"  Ale pak jsem si začal uvědomovat, že chci-li uchovat náš krásný božíhodový rodinný servis, budu muset mýt nádobí jedině sám.

Hromadící se střepy se staly hlavní ingrediencí našeho rodinného odpadu a proto jsem raději začal používat skleničky od hořčice. Na jarmarku v Kotcích jsem usmlouval a nakoupil ty nejlevnější jenom bílé talíře do zásoby. Tím se snížila ztrátovost na přijatelnější míru, a krásné nádobí se používalo jen při vzácných příležitostech  nevšedních návštěv, kdy nádobí jsem pak radši umyl sám...

Jednou se ozvala strašná rána, nikoliv z kuchyně, ale z koupelny. Těžký popelník z litého skla ženě vyskočil z rukou přímo do porcelánového umývadla a prošel až na zem. Popelník to vydržel, nic se mu nestalo, zato v umývadle zůstala díra jako po šrapnelu. Jenže, shánějte v socializmu nové umývadlo, trvalo mi to shánění celkem skoro čtvrt roku. Mýt jsme se však museli v nepohodlné pozici – shyb spatný, stojmo nad koupací vanou.

Asi za rok po svatbě jsem chtěl markantně vylepšit vzhled našeho obýváku a koupil krásný tmavomodrý koberec „kovral“. Vzal jsem si na to týden dovolené, třímetrovou roli jsem táhl přes rameno z Můstku až k nám na Vinohrady a tam ještě do třetího patra s mezaninem. Teprve druhý den, když jsem se z toho trochu zmátořil, jsem vystěhoval nábytek z obýváku, položil koberec a zase všechno vrátil na své místo. Pak jsem usedl do křesla a kochal se zálibným pohledem na nové, krásně vylepšené, hnízdečko domova. Žena mi patrně chtěla za to udělat radost a jako odměnu mi připravila k večeři otevřenou krabičku olejovek, což mi servírovala do pokoje. Jistě si každý dovede představit, co následovalo. Ano, olejovky jí vyskočily z rukou a přímo na ten nový koberec. Málem mě klepla Pepka, ale přežil jsem to.

Pak nato přišla ruská okupace a my jsme emigrovali, takže už mi ten mastný flek na modrém koberci přestal vadit. V Německu se mi podařilo získat od firmy menší jednopokojový byt s kompletním zařízením, mimo rádia a televize, ale zato včetně záclon, utěrek a veškerého nádobí. Začali jsme zuřivě šetřit, abychom jim měsíčně uhradili činži a ženou rozbité nádobí. Za dva roky jsme se už natolik zmohli, že jsme se přestěhovali do většího bytu s vlastním nábytkem i vlastním nádobím.


Když už asi tak čtrnáct dní žena nic nerozbila, propadl jsem euforii, že už se to lepší a odvážil se dokonce zakoupit sice drahý, ale zato krásně měkký a vysoký koberec. Ihned den nato jsem byl vyveden z omylu. Ženě vyskočila z ruky sklenička, tentokrát však s křiklavě rudým lakem na nehty. Trefila se, s neuvěřitelnou přesností, do kanárkově žlutého středu perského vzoru. Čím víc jsem to čistil, tím víc to bylo vidět, až jsem se rozhodl přestavět celý nábytek pokoje tak, aby se ten rudý, rozmazaný flek dostal pod konferenční stůl a stal se tak jen obtížně viditelným. Dík mé svaté trpělivosti jsme se rozvedli až po deseti letech manželství, přičemž však náš důvod k rozvodu na této její vyskakovací deviaci vůbec nebazíroval...

https://youtu.be/GzVv7zEZ-x8