čtvrtek 25. června 2015

Jak jsem dělal díru do světa

Děti mívají překvapivé, někdy až nepochopitelné nápady. I já jsem patřil k takovým podivným „vynálezcům“, či „zlepšovatelům“, nebo aspoň „novátorům“. Začalo to tím, že jsem si v útlém věku pěti let u babičky na venkově usmyslel, že naučím její malé, sotva vylíhnuté králíčky, plavat. K tomu účelu jsem použil necky do půli naplněné vodou, patřičně ohřátou na sluníčku na dvorku, aby jim nebyla zima. Z tohoto zlepšováku jsem vytěžil jedno poučení: Králíček je notorický neplavec a na rozdíl ode mne, nemá vodu rád a stačí, že si k ní jen přičuchne - a je po něm.

Další mé vynálezy radši přeskočím, končily vesměs katastrofálně a zaměřím se na ten hlavní, na němž jsem začal pracovat v osmi letech. Vzniklo to tak, že jsem dostal od rodičů jako ořezávátko na tužky a pastelky takový malý plechový globus, u něhož se do jižního pólu zastrčila tužka a uvnitř bylo ono ořezávátko. Na rovníku byl závit, takže se ta zeměkoule dala rozšroubovat na dvě polokoule a dřevěný odpad z tužky se mohl vysypat. To mi zavdalo látku k přemýšlení, co by se stalo, kdyby se ta zeměkoule provrtala skrze střed na druhou stranu. Slýchával jsem od dospělých, že prý jednou udělám díru do světa a to mě inspirovalo. 
Co je asi na druhé straně světa naproti Praze? Na tom malém glóbusku to vypadalo, že tam je Nový Zéland. Vzal jsem tedy kramli, vybral si vhodné místo na louce před naším barákem a začal kopat. Moje malá sestřička Blanka mi ráda pomáhala tak, že nakopanou hlínu vybírala z díry svojí lopatkou na bábovičky. Když už byla díra větší, šel okolo nás nějaký pán s fotoaparátem a vyfotil nás bez ptaní, díky čemuž máme tuto naši průkopnickou práci zdokumentovanou.

Jenže potom ten pán donesl hotové fotky k nám domů a máti mu je musela nerada zaplatit, ovšem chtěla ode mne vědět, proč se tam stále tak prasíme v té hlíně. Chtě-nechtě jsem ji musel zasvětit do mého projektu. Od ní jsem se pak dozvěděl, že to je pitomost, v zemi je prý oheň a žhavá láva, a že to prostě nejde. Zastavil jsem tedy rozdělanou práci a chtěl jsem z té jámy udělat aspoň jakýsi pokojíček, jenže dva kluci z jiné ulice náš budoucí byteček použili místo záchodu, takže tím bylo pro nás i vymalováno.

O léta později, jsem se k problematice provrtané země vrátil, abych si aspoň teoreticky představil, co by se stalo, kdyby se takovou díru do světa podařilo udělat. Neodolal bych a skočil bych do ní. Tím bych začal padat volným pádem až do středu země, ale setrvačností bych letěl ještě dál, ovšem určitě bych nevyletěl dírou ven v Austrálii, nohama napřed, jak jsem si původně myslel, nýbrž bych byl zbrzděn gravitační sílou zpět do středu a tak bych tam ještě chvíli pendloval jak na gumě bungee-jumping se stále menší amplitudou, až bych se definitivně ustálil ve středu zeměkoule, odkud není návratu. A tak jsem to radši vzdal, kašlaje na díru do světa...

https://youtu.be/rle0-mSL4gQ





Žádné komentáře: