Lež? To je jen záporná pravda...

Čistá pravda nebo čistá lež jsou jenom iluzorními hodnotami obsahu lidské řeči a jen výjimečně jsou stoprocentní. Pravda je taková obyčejná, lež je většinou atraktivnější, vyumělkovaná. V denní běžné komunikaci se jedná o směs polo-pravd a polo-lží. Každý má tu svou pravdu nebo lež nějak tendenčně (stranicky) přibarvenou.
Kdybychom si toto stále uvědomovali, odpadly by mnohé střety mezi lidmi. Na počátku sporu by se řeklo: "Nejprve se musí názory  tendenčně odbarvit, ponechat jen jádro pudla a pak teprve se může hledat kompromis!" Ten by nebyl, jak je tomu dnes, neřešitelným problémem a ušetřily by se  nutné mnohahodinové pravo-levé tahanice a obstrukce, což nás všechny stojí miliardy. Bohužel se ale dnes už začíná projevovat únava občanů z těchto tahanic a lidé se přestávají za pravdu zasazovat a vůbec o ni zajímat. Že pravda vítězí už lidi nezajímá a tím rozklad národa nezadržitelně pokračuje a lidská blbost vítězí nad inteligencí!

V našem baráku až do nedávna žil tichý, moudrý penzista JUDr. Otto Bulíček. Byl to ryzí dobrák, který si ke své penzičce přivydělával „pár šupů“ za právní poradenství. Nepatřil mezi ty slizké a proradné právníky, co takzvaně berou lidi u huby. On byl ještě stará škola, jako kdysi Otomar Korbelář ve filmu „Advokát chudých“. Rád pomáhal i poradil a často si zato ani nic nevzal. Také jsem se jednou na něj obrátil s prosbou o radu, co mám dělat, když mi nějaká firma posílá faktury, aniž bych si od nich něco kdy objednal. Pan doktor Bulíček mi správně poradil a dopadlo to dobře,  zmíněná lži-firma se mi musela za své jednání veřejně v televizi omluvit.

Jednou jsme se náhodně potkali s JUDr.Bulíčkem v restauraci Velkopřevorský mlýn. Pan doktor byl tak trochu zádumčivý a na můj dotaz mi začal vyprávět, co se mu přihodilo a s čím si zatím sám neví rady. Prý asi před týdnem ho navštívila a o pomoc požádala paní Matějková: „Víte, to je ta vdova, co bydlí dole v přízemí. Ona už asi před rokem, po smrti svého manžela, vzala do podnájmu pár mladých novomanželů, a přenechala jim dva pokoje ve svém bytě, aby si tak trochu pomohla k penězům, protože její penze jí moc nestačila a ty místnosti stejně nepoužívala.“

„Aha, to jsou ti mladí Dejmalovi, že ano?“, řekl jsem, „co mají teď to novorozeně.“

„Ano, a tito Dejmalovi se paní Matějkové nejprve zdáli být slušní lidé, ale to se brzy změnilo v pravý opak. Vadilo jí jednak, že oba Dejmalovi dejmají cigarety jako cigáni a celý byt tím smrdí. Často u nich doma vypukla Sodoma-Gomorrha, hádali se jak psi, a to docela sprostě, on jí asi občas nějakou vrazil, domů chodil pozdě v noci, patrně na mol, a ona si věčně s někým, možná s amantem, dlouze telefonovala, když on nebyl doma. Na to peníze mají, ale nájem se jim furt zdá moc vysoký. No, a pak došlo, podle Matějkové na to nejhorší, narodilo se jim dítě. To prý řve celé noci, takže se při tom vůbec nedá spát a Dejmalová na to dítě ječí jak Viktorka u splavu. Takže paní Matějková by ty strašný lidi nejradši vypověděla, ale oni mají logicky u všech úřadů zastání, coby mladá rodinka s dítětem, takže co teď?“

„Chápu, že tady je asi těžko něco radit“, pokyvoval jsem hlavou.

„To je tak, ono by se dalo něco dělat, já jsem, jménem paní Matějkové, napsal dopis na úřad, ale do toho přišla paní Dejmalová a žádala mne také o radu. Vyprávěla mi barvitě jejich potíže s paní Matějkovou, ale byl to neuvěřitelně úplně jiný příběh.“

„Tak to se tedy pěkně zamotává!“, neudržel jsem smích.

„Že prý ta bába Matějková je chce vyhodit na dlažbu s malým děckem a sama se bude rozvalovat jako prase v čtyřpokojovém bytě. Přitom, oni za ten podnájem platí hříšné čtyři tisíce měsíčně, oni se snaží ji nerušit, chodí po špičkách, nosili jí dokonce nákupy, když nemohla na nohu, společné prostory jako předsíň, koupelnu a záchod nově vymalovali. Její manžel je takový domácí kutil a opravil té bábě ucpanou výlevku v dřezu a taky splachování na záchodě. Ona zase té bábě princmetálové vyprala, vyžehlila a znovu pověsila záclony v pokoji i v kuchyni. A teď, když malá Lucinka v noci trochu zaplakala, rozčílilo to tu starou megeru tak, že jim dala výpověď z bytu! Za dobrotu na žebrotu!“

Doktor Bulíček se obrátil na mne. „Pane Tomsi, kdybyste byl soudcem, jak byste takový spor vyřešil Vy? To by mě zajímalo!“

„Hmm, ono se říká – jedno svědectví je žádné svědectví – jenže tady máme dvě svědectví, ale s obráceným znaménkem, takže je to dohromady nula. Nevěděl bych si s tím rady a proto jsem se asi nedal na práva“, řekl jsem mu.

„Víte proč jsem se já dal na práva?“, řekl JUDr. smutně, „jako student jsem měl dva roky vážnou známost. Květuška byla dívenka podle mne přímo ideální, ale když došlo na úvahu o svatbě, její rodiče byli proti tomu, aby se jejich dcera jmenovala tak společensky neúnosně Bulíčková, a chtěli abych naopak já převzal jejich krásné jméno Zimmermann. Německé jméno zase vadilo mé matce, protože můj otec zemřel za války v Buchenwaldu.

A tak jsme se nemohli na ničem dohodnout a nakonec jsme se rozešli. Květuška si pak vzala nějakého JUDr. Javorského, tedy muže s lepším jménem a já se dal na práva a zůstal sám. Z toho chci jen doložit, jaké prkotiny kolikrát ovlivní celý život člověka.

No, a tu kauzu Matějková-Dejmalovi, bych řešil takto: Bez ohledu na to, co každá strana krákorá a kokrhá, jsou v obou výpovědích vlastně jen dvě vadící skutkové podstaty – kouření a dítě. Všechno ostatní jsou domněnky, nařčení a polopravdy. Stačilo by, aby si obě strany daly lhůtu asi tak čtvrt roku, ve které by mladí v bytě přestali kouřit, škodí tím navíc i svému dítěti a paní Matějková by si dočasně dávala na noc vatu do uší. Patrně za několik málo týdnů bude Lucinka, tak jako tak, spát v tichosti. Stačí tedy jen oboustranná dobrá vůle a krvelačný spor by byl vyřešen kompromisem.“

„Máte pravdu, doktore,“ řekl jsem mu nakonec „ale říkejte to našim věčně rozhádaným lidem..!“

https://youtu.be/txJIWZeKMOs