sobota 21. dubna 2018

Mé tři skvělé tchyně

Přemýšlivý čtenář si řekne co jsem to za podivína? Všeobecně panuje názor, že tchyně je něco jako zlá satorie. Už samo to slovo tchyně nezní nikterak libozvučně a já se ptám, proč asi tomu tak je? Jsem potřetí ženatý, takže je logické, že jsem také měl tři tchyně, ale je podivné, že všechny mě měly docela rády. Zatím, co mnozí ženáči lamentují nad zlým osudem, že mají tchyni, já jsem byl vždycky s veškerými mými tchyněmi plně spokojen. Navíc se říká o zesnulých jen dobré a to také klidně dodržuji...

Má první tchyně Nella, byla velice temperamentní, poloviční Italka, byla přímo sexy a mně na ní imponovalo to, že si se mnou někdy trošičku zaflirtovala. Ku příkladu, když se mi chlubila v přiléhavém tričku, jak je štíhlá, a že právě shodila tři celé kilogramy! Podíval jsem se na ni překvapeně svým odborným pohledem gentlemana, abych tu štíhlost ohodnotil, a ona jen suše poznamenala: „Já myslím v pase a ty mi koukáš na prsa!“
I moje manželka, čili její dcera často říkávala: "S tou mojí mámou někam jít, je votrava, všichni chlapi se motají jenom kolem ní, jako komáři kolem lampy a mne, o dvacet let mladší dcery, si sotva všimnou!“ Jednou, když jsme se s Nellou  trochu pohádali, uznala později svoji vinu, omluvila se mi a dala ni překvapivý polibek na ústa...

Druhá tchyně Jiřina, byla taková typická „mamča“, která na rozdíl od své dcery, mé druhé ženy, výborně vařila, pekla i smažila a kdykoliv jsme k nim přijeli na Vysočinu na návštěvu, rozmazlovala mě svými dobrotami. Byla prostě fajn! Zažil jsem také ještě i jejich babičku, tedy tchyninu tchyni, která mi jednou důvěrně svěřila: „Jiřina, ta dovede moc dobře vařit, ale svoji vlastní dceru to nenaučila. Řekla bych jí to, ale hovno je mi po tom!“ Musel jsem s ní chtě-nechtě jenom tiše v duchu souhlasit. Moje druhá žena byla skutečně kuchařským antitalentem...

A v neposlední řadě, to už bylo v Německu, tchyně číslo tři, Maruška, ta byla z nich nejlepší! Maruška přímo sršela nečekanými samorostlými moudrostmi, třeba, když po hlubokém zamyšlení řekla větu, která by se mohla vytesat do žuly: “Takže, já mám dvě dcery, ale to jsem si nikdy nepomyslela, že se jedna provdá za dříče z Valašska a druhá za estéta z Prahy", což jsem byl já!
Jindy zase mi ukazovala od pana doktora prášky na žlučník, kde bylo napsáno třikrát denně, a že prý už je bere celý týden, ale vůbec jí nepomáhají. Divil jsem se, že v té krabičce chybějí pouze tři tabletky, což mi vysvětlila, že si to „přeordinovala“ na jeden prášek za dva dny a radši si denně vaří lipový čaj, ten je zdravější než nějaká nesmyslná chemie.
Jednou mě překvapila svým nápadem, když se nečekaně zeptala, kdy asi tak půjdu do kasina na ruletu. Už jsem se lekl, že mi chce držet kázání, abych takovému hazardu nepodléhal, ale ona se mě jenom pokorně zeptala, jestli bych ji nevzal někdy sebou, že tam ještě nikdy nebyla, a že by ji to strašně moc zajímalo. Že sice ráda vsází do Sazky, ale ještě nikdy nic v životě nevyhrála.

Tu radost jsem jí tedy udělal a vzal ji sebou. Netušil jsem, že se budu já sám tak dobře bavit. Ona vůbec nerozuměla, co to je plein, cheval nebo carré, jí to bylo buřt, ale soustředěně dávala své žetony na osobní šťastná čísla jako ve sportce, takže vůbec nepostřehla, když vyhrála. Až když jí krupiér hrabičkami přisunoval vyhrané žetony, zeptala se mě: „Co mi to sem ten chlap strká?“ 
„Maruš, to je přece tvoje výhra a vrať mu jeden žeton jako tuzéra." 
„A kolik jsem mu to vlastně dala a kolik jsem vyhrála?“ zeptala se mě duchem nepřítomně.
„Maruško, právě jsi mu dala tuzéra 2 €uro, což je asi 50 Korun a vyhrála jsi na sedmnáctku 70 €uro, tj. asi 1800 Kč." To byla pro ní doslova nepředstavitelná bomba! "Tolik?"
Rázem se probrala ze své nirvány a zavelela: „Ať nám tedy dají hnedka ty peníze a jde se domů!“ Přemluvil jsem ji, abychom tam ještě chvíli zůstali, že bych si chtěl taky zahrát a ona řekla, že tedy na mně počká, ale sama už hrát nebude. Vtom jí krupiér znovu přisunoval další žetony a ona s vytřeštěnýma očima na mě hleděla: „Jak to, vždyť jsem na žádný číslo nic nevsadila?“
„Maruš, ty jsi přece nechala ten svůj žeton na té sedmnáctce ležet a ona se teď opakovala!“
„No to je šílený a to beru zase 1800 Kč?“
„Ano, a nezapomeň mu dát zase toho tuzéra.“
„A není to moc dát mu 50 korun? A když tam nechám ten žeton ležet, tak vyhraju znovu?“
„Maruš, pokud ovšem přijde znovu sedmnáctka... ale jak vidím přišla dvojka, takže už nic.“

Během další hodinky se mi také začalo dařit a když jsem měl zpět to, co jsem prosázel a navíc 300 €uro, souhlasil jsem s odchodem, ale nikoliv domů, nýbrž do pokladny vyměnit žetony za peníze a následně jsem ji odvedl do přilehlé francouzské restaurace „La belle epoque“.
To byl zase zážitek! Maruška se nepostačila divit, ale já taky. Objednali jsme si jako předkrm, pečené mušle sv. Jakuba, žádnou polévku, grilované jehněčí kotletky se smetanovými nočkami a žampiony, jako dezert sýr Faisselle s malinami a sorbet. K pití Pommard La Croix Blanche. 

A pak začal kabaret: "Maruš a číšníci." Když donesli ubrousky a příbory z každé strany talíře tři dle velikosti, podle toho co k čemu patřilo, začala být Maruš velice nervózní, třásly se jí ruce a aby se uklidnila, vytáhla si cigaretu. V tu ránu za ní třeskl číšníkův zapalovač a Maruška nadskočila na židli. Jakmile oklepala popel do popelníku, objevil se opět číšník a popelník odnesl, aby ho vyčistil, což ji ještě více nervovalo: "Jak to, že mi odnesl popelník?" Pak nám donesli malou chuťovku zdarma, coby pozornost šéfa kuchyně, a to už se Maruš rozčílila, co nám to zase nesou, vždyť jsme to neobjednali?
Načež přišel předkrm a jeden číšník kroužil stále kolem ní, jednou zprava, odebral jí nůž, jednou zleva odebral jí vidličku a odnesl to. Maruš se divila proč jí sebral tu vidličku? Pak se ale vrátil, odebral jí všechny příbory a donesl novou sadu tří vidliček a tří nožů.
Já jsem teprve teď pochopil, že Maruš si vzala jinou vidličku k jinému noži na tu chuťovku, takže to toho pingla docela vyvedlo z konceptu, nevycházelo mu to do páru. 

Nakonec jsme se ale dobře najedli a ještě nám zbylo na vylepšení Marušiny penze 250 €uro, to je přes 6000 korun, takže když jsem se jí zeptal jak se jí to tam v tom v kasinu líbilo, řekla: "Nejvíc se mi líbila ta výhra a za druhý taky to, že mi tam všichni říkali madam."
Proto prosím: „Lidi, mějte rádi tchyně, vždyť to jsou nejen bývalé, ale i současné, půvabné ženy, o které se zcela urřitě kdysi futýrovala spousta dříve narozených gentlemanů...

Žádné komentáře: