Když se asi po půlhodince rozpršelo doopravdy, stoupl jsem si do vchodového výklenku jakéhosi zlatnictví a přemýšlel, kam bych si zatím mohl skočit na dobré kafčo. Vtom do "mého" výklenku najednou a bez dovolení vstoupila poměrně zmoklá kolemjdoucí. Připadal jsem si být jako původnější domorodec tohoto protidéšťového úkrytu, a ona se mi tam vecpala. Vzhledem k tomu, že to byla poměrně atraktivní žena, nenamítal jsem nic, jenže ona si vytáhla cigaretu a zeptala se mne: „Nemáte oheň?"
„Máte pravdu, nemám, ale zde je nekuřácký výklenek..."
„Jé, to jste vy, pane Miroslave, já jsem vás viděla tento čtvrtek v televizi, v pořadu Pošta pro tebe!" řekla na rozdíl ode mne přátelsky až nadšeně.

 „Vida, jednou v životě jsem byl na půl hodiny v televizi a už jsem slavnej jako Karel Gott", zasmál jsem se, abych nevypadal jako nějaký náfuka.
"Máte moc hezkou a milou paní", řekla a dodala, "Já jsem Dagmar" a podala mi ruku. Já, hodlaje tento planý hovor ukončit, jsem zamumlal: "Těší mě...áá ...zdá se, že už neprší, tak já zas půjdu dál, mějte se fajn!"
„Moment, jdete tímto směrem, doktore, já bych se svezla s vámi, ještě bych se vás ráda na něco zeptala." To se dalo těžko odmítnout a tak se mnou došla až do Café Platýz. Cestou mi neustále vykládala o jakémsi Lukášovi, který ji okradl a zmizel. Vnímal jsem ji jenom tak sotva na půl ucha.
„Paní Dagmar, nechtěl jsem vás přerušovat, vím, že se člověk někdy potřebuje někomu svěřit, ale u mne pláčete na špatném hrobě, já vám bohužel nemohu nijak pomoci, jednak nejsem doktor práv, za něhož mne patrně považujete, ale jen obyčejný inženýr a navíc jsem už dávno v penzi."
"To nehraje roli, pane inženýre, stejně se vás chci něco zeptat, prosím...", řekla mi naléhavě.
Dali jsme si kávu a dortík a ona pokračovala v  líčení, co všechno jí ten gauner Lukáš ukradl. To nebyly jenom její šperky, fotoaparát, hodinky a sbírka mincí po tatínkovi, ale i platební karta a rovněž menší hotovost.
Zeptal jsem se konečně: „Paní Dagmar, co jste se mně vlastně chtěla zeptat, já jsem to zatím přes všechnu snahu z vašeho vyprávění nepostřehl."
„Vy jste, pane inženýre, určitě zámožnej člověk - můžete mi půjčit na tři měsíce tak dvacet tisíc?"
"Paní Dagmar", řekl jsem velmi pomalu, "máte pravdu, ty peníze bych vám sice mohl půjčit, ale nepůjčím a hned také vysvětlím proč. Jsou tomu něco přes tři roky, kdy mě jedna dobrá známá také takhle oslovila, řekla mi, že potřebuje nutně zaplatit kauci na byt, který si právě pronajala a měla to tak spočítané, že tu kauci zaplatí ihned jak ji přijde honorář za knížku, kterou vydala, jenže to se nějak zdrželo a tak by potřebovala tuto dobu překlenout půjčkou 16.000 Kč ode mne. Maximálně do tří měsíců, ne-li dříve, mi peníze vrátí. Jenže jsou tomu už téměř čtyři roky, co jsem neviděl ani onu známou, ani ty peníze, prostě spálila z sebou všechny mosty.  Doufám, že chápete, slečno, že když se člověk jednou spálí, tak je na vině jeho velká důvěřivost k lidem. Když se ale spálí podruhé, je to jeho neodpustitelná blbost..."

"Víte, ono nejde jenom o ty peníze, já jsem tím nezchudl, ona nezbohatla, ale já ztratil víru, že dobrý člověk ještě žije a že dovedu odhadnout charakter ženy, kterou jsem znal roky. A vás znám pár minut, proto musím být škotem..."
Venku poprchávalo, což mi spravilo náladu a ujistilo, že svět je přesto wonderful hlavně když mrholí. Zamířil jsem ke Karlovu Mostu...