Když se asi tak po půlhodince rozpršelo doopravdy, stoupl jsem si do vchodového výklenku jakéhosi zlatnictví a přemýšlel, kam bych si zatím mohl skočit na dobré kafčo. Vtom do "mého" výklenku najednou a bez dovolení vstoupila poměrně zmoklá  kolemjdoucí. Připadal jsem si být  takzvaně  původnějším  domorodcem   toho  dešťového
úkrytu a ta žena se mi tam vecpala.  Vzhledem k tomu, že to byla poměrně atraktivní dáma, nenamítal jsem nic a ona si vytáhla cigaretu a zeptala se: „Nemáte oheň?"
„Máte pravdu,  madam,  nemám, ale toto  je stejně  nekuřácký výklenek."
„Jé, to jste vy, pane Miroslave, já jsem vás viděla tento čtvrtek v televizi, v pořadu Pošta pro tebe!"  řekla,  na rozdíl ode mne přátelsky, až nadšeně.

 „Vida, jednou v životě jsem byl na půl hodiny v televizi a už jsem slavnej jako Karel Gott", zasmál jsem se, abych nevypadal jako nerudný náfuka.
"Máte moc hezkou a milou paní", řekla a dodala, "Já jsem Dagmar" a podala mi ruku. Já, hodlaje tento planý hovor ukončit, jsem zamumlal: "Těší mě...éé ...zdá se, že už neprší, tak já zas půjdu dál, mějte se fajn!"
„Moment, jdete tímto směrem, doktore, já bych se svezla s vámi, ještě bych se vás ráda na něco zeptala." To se dalo těžko odmítnout a tak se mnou došla až do Café Platýz. Cestou mi neustále vykládala o jakémsi Lukášovi, který ji okradl a zmizel. Vnímal jsem ji jenom tak sotva na půl ucha.
„Paní Dagmar, nechtěl jsem vás přerušovat, vím to, že se člověk někdy potřebuje někomu svěřit, ale u mne pláčete na špatném hrobě, já vám bohužel nemohu nijak pomoci, jednak nejsem doktor práv, za něhož mne patrně považujete, ale jen obyčejný inženýr a navíc jsem už dávno v penzi."
"To nehraje roli, pane inženýre, stejně se vás chci něco zeptat, prosím, prosím...", řekla naléhavě.
Dali jsme si kávu a dortík a ona pokračovala v  líčení, co všechno jí onen gauner Lukáš ukradl. To nebyly jenom její šperky, fotoaparát, hodinky a sbírka mincí po tatínkovi, ale i platební karta a rovněž menší hotovost.
Zeptal jsem se konečně: „Paní Dagmar, co jste se mně vlastně chtěla zeptat, já jsem to zatím přes všechnu snahu z vašeho vyprávění vůbec nepostřehl."
„Vy jste, pane inženýre, určitě zámožný člověk - můžete mi půjčit na tři měsíce tak dvacet tisíc?"
"Paní Dagmar", řekl jsem velmi pomalu, "máte pravdu, ty peníze bych vám sice mohl půjčit, ale nepůjčím a hned také vysvětlím proč. Jsou tomu něco přes čtyři roky, kdy mě má známá Monika také takhle oslovila, řekla mi, že potřebuje nutně zaplatit kauci na byt, který si právě pronajala a měla to tak spočítané, že tu kauci zaplatí ihned jak ji přijde honorář za knížku, kterou vydala, jenže to se nějak zdrželo a tak by potřebovala tuto dobu překlenout půjčkou 16.000 Kč ode mne. Maximálně do tří měsíců, ne-li dříve, mi peníze vrátí. Jenže je tomu už skoro pět let, co jsem neviděl, ani ty peníze, ani tu známou. Prostě spálila za sebou všechny mosty.  Doufám, že chápete, slečno, že když se člověk jednou napálí, tak je na vině jeho veliká důvěřivost k lidem. Když se ale spálí podruhé, tak je to jeho neodpustitelná blbost. Ale já nechci být blbec...!"

"Víte, madam, ono nejde jenom o ty peníze, já jsem tím nezchudl, ona nezbohatla, ale já ztratil víru, že dobrý člověk ještě žije a že dovedu odhadnout charakter ženy, kterou jsem znal roky. A vás znám jen pár minut, proto musím být a zůstat škotem,  promiňte..."
Venku poprchávalo, což mi spravilo náladu a ujistilo, že svět je přesto wonderful, hlavně když mrholí. A tak jsem si to zamířil ke Karlovu Mostu...