Rododendrony a jízda na štangli...

Pro moji ženu, Moravanku, to je dnes něco nového, zatím co v mé „kmenové“ rodině kdysi, se to tradovalo už někdy od konce válečných let. Naše matka byla v naší rodině vždycky generál a já si vzpomínám, jak to tenkrát s těmi rododendrony začalo. Matka se od někoho dozvěděla, patrně v konzumu či v mlékárně, kde se vždy hospodyňky vzájemně informovaly co je nového, a že v nedalekých Průhonicích je překrásný zámek a park s rododendrony. Inu máti rozhodla, rozumí se za celou rodinu, že tam příští neděli vyrazíme pěšky na takovou krásnou zdravotní procházku.

Otec se pokusil o chabý protest, takto argumentovaný: „Drahá maminečko, jak jsem se díval do mapy, tak ono je to od nás z domova vzdušnou čarou do Průhonic přesně dvanáct kilometrů, připočteme-li aspoň jeden kilometr na okliky, je to tedy 13 km, čili tam a zpátky je to 26 km, plus 1 až 2 kilometry na procházku parkem a jsme na 28 km.“

„To je nějak moc, to se mi nezdá. Tak to vezmeme nějakou zkratkou“, oponovala máti.

„Ale jakákoliv zkratka nemůže být kratší než vzdušná čára“, namítl otec marně, „mimo to, Blance je teprv jedenáct. Na vojně jsme dělali pochoďáky 30 km za den a dalo mi to pořádně zabrat a to mi bylo, prosím, dvacet let. Dodnes z toho mám křečový žíly.“

„Podívej, Mirek si vezme sebou kolo a Blanku může vzít na štangli, omotané dekou, aby ji to netlačilo. Tak se prý jezdí v Číně, tam je moc lidí a málo kol. No a my dva to přece zvládneme hravě“, trvala na svém máti. A bylo rozhodnuto.

V pátek bylo u nás velké prádlo, tenkrát ještě sytém valcha-necky, a to k nám chodila pomáhat paní Vaněčková a máti jí za to dávala nějaký obolus. Jak se tak spolu u prádla bavily a padlo slovo Průhonice, požádala paní Vaněčková, jestli bychom nemohli vzít sebou na výlet i její dceru Lenku, ona je taková bledá, a paní by si tentokrát nevzala žádné peníze za praní. Máti souhlasila a tento výhodný obchod byl celkem rychle uzavřen.

V neděli ráno se tedy k nám dostavila slečna Lenka, která byla o čtyři roky starší a skoro o hlavu větší než moje sestra Blanka. A tak v této rozšířené sestavě jsme vyrazili z Podolí na směr Průhonice. Já jsem jel na kole napřed, a tak asi o kilometr dál jsem na ně počkal. Jenže po dalším kilometru už začala Blanka pofňukávat, že ji bolej nohy, tak jsem ji vzal na štangli a popojeli jsme o další dva kilometry. Krásná vyšlapaná cesta vedla mezi polem a loukou, jelo se mi fajn, Blance se to také líbilo, sluníčko nádherně svítilo a byla pohoda. Když jsem zastavil, sedli jsme si do trávy a počkali až ti „pěšáci“ nás dojdou.

 Jenže dostavily se komplikace v podobě zvrtnutého kotníku Lenky, takže od teď jsem měl povinnost vozit na štangli také ji. Naštěstí ta dívka byla štíhlá, takže se to dalo zvládnout po rovině i s kopce, do kopce jsme museli halt šlapat pěšky. Když jsem po dalších dvou kilometrech zastavil a sedli jsme si na louku plnou pampelišek, navrhla mi Lenka, že bychom mohli takhle dojet třeba až do Průhonic a tam na ně počkat. Podíval jsem se odborně na její bolavý kotníček, nic nebylo vidět, ale ona sykala bolestí. Nedá se nic dělat, Lenko, ale já se musím vrátit pro Blanku a zeptat se jí, jestli by to už došla, jinak bych měl s máti malér. Ty tady zatím počkej a odpočiň si. 

Blanka se pochopitelně nechtěla jen tak vzdát svého místa na štangli, takže jsem musel začít pendlovat. Napřed s Blankou dojet o kilometr dál než byla Lenka, vrátit se pro Lenku a počkat na rodiče. Dovézt Lenku kus dál před Blanku a vrátit se pro ni, a tak dále, a tak dále postupně dopendlovat až do Průhonic.

 Rododendrony, zámek i park jsme museli vzít šmahem, protože se začaly bouřit otcovy křečové žíly. Posedávání po lavičkách mu moc nepomáhalo, takže zpáteční cesta pěšky byla pro něj nepředstavitelná. 

Máti byla naštěstí taky ucabrtaná, takže musela změnit plán, že se pojede domů autobusem a já sám na kole. Do toho se ozvala Lenka, že by klidně jela se mnou na štangli, bude tak doma určitě rychleji, aby si mohla dát na kotník octan hlinitý, který je dobrý na výron a navíc, aby se ušetřilo za autobus. Jel jsem s Lenkou na štangli celkem rád a při jednom odpočívání na louce jsem za odměnu od ní dostal takovou dětskou pusu.

Domů jsme ovšem dorazili o hodinu později než naši...

https://youtu.be/q6J7Uuq-9a4

Co? Má dcera, že má pětku ze zpěvu ???

Jednou přišla domů ze školy moje desetiletá dcera Brigita se slzami v očích, zeptal jsem se jí: „A copak, dceruško, kdo ti to ublížil, že pláčeš, řekni mi to a já mu hned půjdu udělat z ciferníku karbanátky!“

 

Tento, rádoby vtip, ji ale nerozesmál. Vytáhla z aktovky pololetní vysvědčení se slovy: „Papá, já za to nemůžu, ale dostala jsem poprvé v životě pětku na vysvědčení!“ Posadili jsme se tedy do křesel u krbu, kde jsme vždycky řešili její různé životní problémky a já zíral, nechtěje věřit svým očím, že moje dcera dostala pětku a nota-bene ze zpěvu! Říkám jí: „Tedy Brigit, jak je to možný, že propadáš ze zpěvu, kdyby to byla matika tak se nedivím, ta ti nikdy moc nešla, ale zpěv, ten ušlechtilý jev, sluch i hlas přece máš výbornej. Vždyť už ve tvých třech letech jsme spolu při kytaře natočili pro babičku a dědu do Prahy audiokazetu „Ovčáci, štveláci!“ To jsi ještě šišlala, ale už jsi správně intonovala a držela rytmus a od té doby dodnes jsme toho natočili opravdu celou fůru!"

„Papá, já za to nemůžu, psali jsme celá třída test a všichni jsme dostali pětku!“

„Co? Celá třída, že dostala samý pětky? No, to je čím dál hezčí! Co to bylo za test, proboha?“ Brigita mi podala list papíru s ručně psanými otázkami: „Vona se učitelka spletla a dala nám test, co patřil pro osmou třídu a tohle jsme se ještě vůbec neučili...“

 Koukám do toho papíru jako husa do flašky a žasnu. To jsou těžké otázky jako snad pro konzervatoristy! Třeba akordy harmonické a disharmonické, stupnice durové a molové, kolik má která stupnice křížků nebo béček a podobné záludnosti. "A tady v tom příkladu", vybuchl jsem, "jako vzor udělala sama učitelka chybu. Místo celé pauzy má tu půlovou a tady má zase špatně spočítané trioly do taktu, prosím tě, co to je za debilně-chaotickou učitelku?"

„Nojo, Frau Brunhilde Kiel, na to už ona sama přišla, že udělala chybu“, Brigita si utřela poslední slzičku, „a tak ten test zrušila a řekla, že nás každého vyzkouší ústně kvůli známce na vysvědčení. Jenže pak už byla jen jedna hodina zpěvu před pololetím a ten den zrovna napadlo moc sněhu, takže náš školní autobus musel čekat až se odhází silnice, no a tak my čtyři, co dojíždíme do Eppsteinu jsme přijeli do školy až když bylo po zpěvu. Ti, co tam byli včas, si tu pětku opravili, ale my čtyři tady z Bremthalu ne.“

 „Co je moc, to je příliš! Jak se jmenuje ta bába? Kiel? Já si za ní dojedu!“

Mé setkání s touto dámou byl pro mne šok. Zjevila se ve dveřích jako pod plachetkou osoba, která se právě vynořila ze sudu s olejem. Její zcela alternativní oblečení dokreslilo moji už tak velmi nelibou představu. Hned má první otázka nebyla vybíravá: „Frau Kiel, kvůli tomu, že ten-a-ten den napadl sníh, dostala moje dcera od vás pětku ze zpěvu. Nevěděl jsem, že zpěv a hudba se u vás hodnotí podle počasí! Můžete mi říct, nemá-li moje dcera hudební sluch, či nezná noty, nebo snad, že absolutně neumí zpívat?“

 „Já to vím, že je dobrá, ale nechápu, Herr Toms, proč se rozčilujete, vždyť se jedná pouze o pololetní vysvědčení na kterém nezáleží, takže Brigita nepropadá a do konce roku jí dám zase jedničku. A mimochodem, tady v Německu existuje ještě známka 6, která znamená nutnost opakování ročníku, což u ní přece vůbec nepřichází v úvahu!“

 

„Na rozdíl od vás, Frau Kiel, já i Brigita považujeme vysvědčení za dokument a není nám jedno, jaké známky obsahuje. Kdyby to totiž bylo jedno, tak proč by se vůbec to pololetní vysvědčení vydávalo? Ušetřil by se papír! A mimochodem, Vy sama jste v tom testu jako vzor udělala, pokud jsem si všiml, minimálně dvě chyby, jednak v triolách a jednak v záměně celé a půlové pauzy!“

„Jo, jo, to máte pravdu, ty dvě pauzy si pletu.“ V tomto bodě jsem debatu vzdal...

Druhé pololetí jsem si ale pohlídal. Když jsem se od Brigity dozvěděl, že jim zpěv zcela odpadl, protože Frau Kiel je v jiném stavu a tudíž nechodí do školy. To mě znovu šokovalo. Jak to, že se vůbec našel někdo, kdo ji do jiného stavu přivedl? Zavolal jsem tedy jejich třídního učitele a zeptal se ho, co bude se známkou ze zpěvu, když se zpěv přestal konat? Pro mne je z pochopitelných důvodů, tato dáma velmi snadno nahraditelná, nahradil by ji totiž každý flašinetář!

„V takovýchto případech, Herr Toms, se stejně, jako vždy, opíše tatáž známka z pololetního vysvědčení do výročního“, vysvětlil mi třídní kantor.

„Tak to je přesně to, co nechci!“, zařval jsem. Načež jsme si vše vyříkali a vysvětlili a má dcera dostala opravu pětky na jedničku - ihned!..

Přesně tak, jak vždycky říkám: „Líná huba - holé neštěstí!“

https://youtu.be/1HRa4X07jdE

Krokodýl pro paní Boučkovou

Tímto příběhem bych chtěl sám pro sebe oživit vzpomínku na mé milované rodiče. Zatímco já jsem v roce 1968, hned po ruském přepadu, emigroval do Německa, má sestra se švagrem, pro mě z nepochopitelných důvodů, emigrovali až do Jižní Afriky.
Já jsem záp. Německo zvolil jako nejlepší východisko z bolševiky zprzněné země, hlavně proto, že jsem už dost znal němčinu, a že to bylo nejlepší řešení vzhledem k rodičům. Tito, jako důchodci, nás mohli jednou ročně navštěvovat a já je mohl celoročně finančně podporovat, což jsem v Česku ze svého mini-platu 1500 Kčs (!) dělat nemohl...

Teprve v roce 1976, tedy asi o osm let později, se rodiče osmělili využít pozvání od sestry do Afriky a přijeli k nám jako obvykle vlakem do Německa, já jsem jim vyřídil visum i letenky do Afriky, takže od nás, po kratším odpočinku, odletěli do Johannesburgu.
Když se asi za čtrnáct dní vraceli do Prahy opět přes Německo, tak se tenkrát u nás, odehrála ta nikým nenarežírovaná scénka, ve které  hlavní roli si zahrál, představte si - černý, krásně vyřezávaný krokodýl z ebenového dřeva...

Máti nám přivezla nějaké africké suvenýry, mezi nimiž byl i onen ebenový krokodýl pro mne. Otec nám jen vysvětlil, že on si nechtěl brát od sestry žádné peníze, byl vlastně rád, že nemusí nic kupovat, ovšem s jedinou výjimkou. Před odjezdem z Afriky prý požádal moji sestru o pět randů a zakoupil v suvenýrech právě takového krokodýla jako máti koupila pro mne. Všichni se divili, pro koho to otec kupuje a on jim vysvětlil, že to je pro paní Boučkovou, vdovu po jeho bývalém kolegovi z práce. Praktická máti se prý hned na místě do něj pustila: „Tak našim dětem jsi nekoupil nic a pro nějakou bábu Broučkovou kupuješ krokodýla?  Co je to za nesmysl?“

 „Ale mamčo, to není Broučková, ale paní Boučková, chápej, její muž byl můj bývalý kolega v práci", vysvětloval jí otec. „No, a co jako? Pro kolik kolegů a manželek, nebo kolegyň, bys chtěl nakupovat drahé suvenýry v Africe?“

„Jen pro tohodle jednoho, víš, já jsem byl jednou u nich doma na kafi, bylo to rok před odletem sem do Afriky a ta paní Eva Boučková, mimochodem velice jemná dáma, mě požádala, jestli bych jim nedovezl nějakou maličkost jako suvenýr z Afriky, kam se oni určitě nikdy v životě nedostanou. Tak jsem jim to slíbil, to je můj závazek, kterej přece musím splnit, i když to není nějakej socialistickej závazek!“

„Nójo, paní Broučková je holt nejdůležitější“, poznamenala matka. „a ty, coby Valentin Dobrotivý jsi nemohl koupit třeba něco jinýho, jenom tak asi za dva randy?“  Otec reagoval provinile: „Já jsem koupil o něco menšího krokodýla než je tenhle tvůj pro Mirka."  Máti ihned smečovala: „To tedy ne, ten tvůj je přesně ten samej jako tenhle!“  jakoby to už sama přeměřovala.

Vložil jsem se do debaty: „Lidičky, nehádejte se, vždyť je to jedno, já jsem šťastnej jak blecha, že mám krokodýla jako ta, pro mne zcela neznámá kráska, paní Eva Boučková!“ Načež otec vybalil ze svého neceseru s holením v ubrousku pečlivě zabaleného krokodýla a postavil ho na stůl vedle toho pro mě. Byly to dvě totožné kopie až na maličkost, otcův měl ulomený kus pravé zadní nožičky...!
Otec zbledl a zakoktal: „T-tak - a co teď? To přece nemohu darovat paní Boučkové! To je děsné, příšerně trapné, něco takového darovat!“ Můj svědomitý otec byl očividně zoufalý. Máti suše mínila, že ta Broučková může být ráda, že vůbec něco dostane - a čert vem nožičku! To však nepomohlo, otec byl prostě stará škola a nedovedl se vymanit z tohoto společenského faux-pas!  Bylo mi ho líto a tak jsem musel zasáhnout do tohoto, směšného sporu, sám. ¨

Za matčina protestu jsem otce uklidnil tím, že si s ním ty krokodýly vyhandluju, takže dodnes mám já doma toho mrzáčka s poloviční nožkou, který má pro mne mnohem větší cenu  než ten druhý. Toho intaktního krokodýla má, dodnes třeba někdo z dědiců manželů Boučkových. Takže otcův "šílený problém" se vyřešil a všichni jsme byli spokojeni a zasmáli se tomu srdečně  -  včetně matky...

https://youtu.be/IvWo5C40Y1g

Jedlíci knedlíků, nikoliv brambor

 Jednou nás naši staří známí, Dáša s Vildou, pozvali k nim na oběd na opulentní, tvarohové, meruňkové knedlíky, prostě takové, jaké neumí nikdo na světě, ani na žádné jiné planetě – aspoň jak tvrdí Vilda. Byl jsem trošku skeptický, protože ovocné knedlíky sice jím, ale nikdy jsem se po nich nějak zvláště neutloukl. Ze všeho ovoce mám nejraději buřty. 

Proto, když jsme posléze usedli ke stolu, jako „Jedlíci brambor“ od malíře Vincenta Van Gogha, prosil jsem Dášu, aby mi dala knedlíků jen velice málo. Jsem totiž ten typ smolaře, já kdykoliv kousnu do jakéhokoliv ovocného knedlíku, tak mi vždycky křupne v puse nějaká pitomá a zákeřná  pecka. 

Dáša se usmála a ujistila mne, že se mi to u ní stát nemůže, protože ona dává zásadně do knedlíků i do koláčů ovoce bez pecek.

Dáša s Vildou jsou zvláštní dvojice. Mezi nimi vládne takové, něco jako anglické chování, takže by mně nepřišlo vůbec divné, kdyby si vzájemně vykali. Dovedou si sice vjet do vlasů a porafat se, ale všechno to má určitou noblesu. Zlí jazykové tvrdí, že když se seznámili vypadala jejich první hádka asi takto:
ONA: (rozčíleně): Kdybyste byl mým manželem, dala bych Vám do kafe jed!
ON: (klidně): Vy, být mojí ženou, tak bych ten jed rád vypil!

Ale abych pokračoval v příběhu s obědem. Pak to totiž přišlo. První knedlík, první sousto a v puse mi to udělalo „KŘUP!“. Vytáhl jsem z úst třešňovou pecku! Chudák Dáša se vyděsila víc než já: „Proboha, ta děsná náhoda! Lidi, já jsem neměla na ten poslední knedlík meruňku, tak jsem do něj dala jako náhražku třešni, ale pak jsem na to zapomněla dát ho stranou.“

„To chápu, Dášo, ten mazaný knedlík se Ti prostě ztratil v davu“, začal jsem ji utěšovat, když jsem viděl jak zrudla až se jí zapotilo čelo, „aspoň vidíš, že nekecám. Já mám, nevím proč, pro všechny pecky světa neodolatelnou přitažlivost, což bohužel neplatí o ženách!“
Přesně o čtrnáct dní později, mi opět zavolala Dáša a zvala nás znovu na ovocné knedlíky s tím, že si chce u mne spravit reputaci a udělá tentokrát knedlíky jahodové. Ty prý jsou, podle Vildy, ještě lepší než meruňkové a pecky tentokrát určitě nehrozí! Jak známo, jahody vůbec žádné pecky nikdy nemají...

Když jsme u nich opět zasedli ke stolu jedlíků knedlíků a Dáša mi naservírovala ty nejhezčí a nejkulatější knedlíčky s jahůdkami, já kousnu do prvního sousta a „KŘUP!“

Nastalo všeobecné zděšení. Výkřiky jako: „Jak je to možný?“, „To se mi snad zdá!“, „Já se picnu!“ Jenom já jsem zůstal ležérně klidný a plivaje z úst třešňovou pecku jsem řekl k Dáše: „Opakovaný vtip není vtipem!“ Ta se začala vehementně dušovat, že to je snad prokletí, nebo paranormální jev! Vilda mínil, to je asi černá magie.

Uklidnil jsem všechny, když jsem z kapsy vytáhl krásnou červenou třešničku se slovy: „Těsně před obědem jsem si na zahradě z vašeho stromu utrhl na ochutnání dvě třešinky, jako mají komunisti ve znaku. Chtěl jsem si je původně dát na klopu nebo za ucho, ale jak vidíte, teď už mám jen jednu – a tím se vysvětluje záhada třešňové pecky v jahodovém knedlíku...

WC STORY v roce 2000 po Kr.

  Když jsem prvně přijel do západního Německa v roce 1968, stala se mi taková až skoro vtipná příhoda i když mně do smíchu nebylo:

  U jedné firmy jsem si odskočil na toaletu, jakou jsem ještě nikdy neviděl: absolutní čistota, všechno nablýskané a tři role toaletního papíru, který byl v té době v Praze nedostatkovým zbožím, takže se kradl. Trvalo mi aspoň deset minut než jsem rozluštil, jak mám spláchnout. Nikde jsem nenašel žádné táhlo, ani nádrž, ani kličku, ani knoflík, prostě nic! Až pak, když už jsem si myslel, že budu muset tento sterilní WC opustit jako prase, jsem si všiml, že jedna z červených dlaždiček na podlaze je asi o dva milimetry vyšší než ty ostatní. Tak jsem na ni šlápl a díky nebesům voda se spustila a prkénko ve tvaru písmene U se samo potáhlo novým plastovým rukávem a ten starý odjel někam do zdi...

Když jsem o 32 roků později (!) v červnu 2000 přijel do Prahy a byl chtě-nechtě donucen navštívit WC na Masarykově nádraží, byl jsem šokován. U vchodu do podivně vonícího hygienického zařízení,  mne zaskočil dotaz jakési paní, sedící za okénkem s nápisem Platit předem!  „Jdete čůrat nebo kakat?“ Na můj němý údiv se mě zeptala znovu: "Tak co je?  Čůrat nebo kakat?"...

To se mi ještě nikdy nikde nestalo, a tak jsem napsal slušný dopis  na ředitelství Českých drah a po jedné urgenci a čtyřech měsících čekání, jsem dostal od ředitele kontroly ČD tuto odpověď, (eště ji mám skovanou), cituji doslovně:

„Po obdržení Vašeho dopisu jsme navštívili, jako soukromé osoby, Vámi uvedené hygienické zařízení k ověření důvodů Vašeho zhnusení. S potěšením jsme museli konstatovat, že Vaše kritika nemá reálný podklad (!)…Pokud zákazník předá obsluze poplatek odpočítaný, nemá tato důvod nic ohlašovat. (pozn.: Zda jdete čůrat či kakat). V případě, že z obnosu druh služby není patrný, nezbývá obsluze nic jiného, než se zákazníka slušně otázat.“ (pozn.: Zda jde čůrat či kakat)... 

K tomuto vysvětlení mám jedinou poznámku: „Jak to, že na celém světě, aspoň tam, kde jsem byl, se neplatí za WC nikdy předem a pokud se vůbec něco platí, pak je obolus jednotný, ale často i dobrovolný. Nevím, jak to chodí na dámském WC u nás v Česku, ale děsí mne představa, že se tam někdo vyptává našich paní a dívek, zdali mají menstruaci, neboť na tu je extra–příplatek.“

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

Různé hrůzné okupace

aneb:  Má primitivní filosofická úvaha stran ztráty svobody.

Byla středa 15. března 1939, takové ošklivé sychravé ráno, když mě mamina se slzami v očích budila do školy: „Mirečku, honem vstávej, Němci nás zabrali!"

„A proč?", nechápal jsem, „co to znamená zabrali?"

„Obsadila nás německá armáda a možná, že bude zase světová válka."

"Takže to nemusím dneska jít do školy?", hledal jsem v tom aspoň nějakou výhodu osmiletého rozumbrady.

„To ne, do školy musíš, ale kdybys někde viděl na ulici hloučky lidí nebo vojáky, tak se jim vyhni a s nikým se nebav, jdi přímo do školy a ze školy zase přímo domů."

„A když bude ta válka, to se bude střílet do lidí, že jo? Ale kdo tu válku chce, Češi nebo Němci?"

„No přece Němci, my ji nechceme, Mirečku!."

„Němci jsou zlí a my jsme ty hodný, že jo?" usoudil jsem moudře. 

„Víš, Mirečku, to pochopíš až budeš větší, jednou ti to všechno vysvětlím." 

„A kdyby byla světová válka, tak to by válčil celej svět?" 

„Ano, tak to bylo když jsem byla já stará jako ty." 

„Ale proti komu válčil ten celej svět?" zeptal jsem se zcela logicky.

„Podívej, ve válce jsou vždycky dvě strany. Některé státy se přidají na tu správnou stranu a jiné zas na tu špatnou stranu a ty proti sobě válčí." 

„Ale my jsme byli na tý správný straně, že jo?" 

„Ano, my jsme byli vždycky na té správné straně!" 

Ve škole jsem se potom dozvěděl, že pod ochranou tisícileté Velkoněmecké Říše jsme se teprve nyní postavili na tu správnou stranu, dříve jsme byli nevědomky, na té špatné straně.

Tím vznikl v mé hlavě naprostý chaos a má debata s matkou pokračovala. Otec se jí nezúčastnil, měl názor, že to ještě nemohu pochopit. Naproti tomu mamina se snažila mi na jiném příkladě něco v tom směru přiblížit. Přečetla mi některé výňatky z básní Svatopluka Čecha "Písně otroka", čemuž jsem také moc nerozuměl, ale v pozdějších letech jsem se sám k této knížce vrátil a zjistil, že tahle kniha Písně otroka od S.Čecha (1846 - 1908) byla vydána třiadvacetkrát během osmi měsíců v roce 1895. Jedná se v ní o jistou alegorii porobeného národa a národa českého. Život otroka je tu vylíčen přesvědčivě, třeba takovouto větou: "A za tu hrstku stuchlé rýže poníženě důtky líže, kterými byl tolikráte bit." Tohle mi dalo tehdy nejvíce zabrat a ovlivnilo můj charakter...

O třiadvacet let později mne a manželku budila máti ještě za tmy, časně ráno ve čtyři hodiny, boucháním na dveře. Byla opět středa, ale 21. srpna 1968: 

„Děti, probuďte se, Rusáci nás okupujou, hlásila to nějaká stanice v rádiu!" Nad hlavou nám duněla obří letadla, která v pravidelných intervalech dosedala na Ruzyň. A pak už jsme šťastně stáli, jak se i ve volbách na 99,9 % potvrdilo, opět na té správné straně a okupace se přejmenovala v takzvanou bratrskou pomoc pěti spřátelených lidově-demokratických, socialistických armád...!

V takto prolhaně zprzněné zemi jsme nechtěli žít. Rozhodli jsme se proto emigrovat, abychom se tak raději dostali zase na tu špatnou stranu... A léta dále plynula... 

Po "sametu" jsme se vrátili a zjistili, že i když jsme teď už zase na té správné straně, tak ale nesprávní jsme my - lidé s Kainovým znamením emigrace na čele. Dle komunistů, jak jsem z komentářů na mém blogu zjistil, že jsme zrádci, co opustili vlast, když jí bylo nejhůře, zatímco hrdinové zůstali...

Přejdi Jordán!

Pádný argument

Zažil jsem to kdysi dávno v březnu 1953. To se děsně povinně muselo truchlit i slzet, a to dvojnásobně! Protože ti dva nejvyšší papalášové socializmu Stalin a Gottwald zemřeli tak těsně po sobě, skoro současně, že se tomu ani nechtělo věřit... 

Chci zde převyprávět slovy mého otce, co on zažil v tramvaji jen pár měsíců po této velké bolševické truchlohře. Veřejnost byla čím dál víc otrávená hesly jako: „Se SSSR na věčné časy", „SSSR náš vzor", v každém městě musela být Leninova i Stalinova ulice, kina hrála samé vrcholné sovětské filmy o odvážných a neporazitelných "gérojích", v práci zas byli všichni zaměstnanci nuceni ke vstupu do tzv. Svazu československo-sovětského přátelství a navíc v hokeji nás Rusáci stále poráželi. To bylo i na ty největší kliďasy moc.

Můj otec jel právě v tramvaji číslo 21 kolem Jindřišské věže, kde nastoupili dva rusky mluvící civilové a sedli si vedle pána, který si četl noviny. Oba dva byli velice halasní a něčemu se řehtali, což očividně rušilo onoho pána s novinami. Mlčky se zvedl, jeho oči však prozrazovaly co si asi o nich myslí a odsedl si od nich asi o dva metry dál. Vtom vyskočil v koutku sedící střízlík vzhledu typicky funkcionářského, postavil se nad onoho pána s novinami a řekl: „Soudruhu, proč jste si odsedl od ruských soudruhů?"

Pán k němu zvedl zrak a řekl klidně: „Protože to jsou Rusáci." V tramvaji zavládlo dusné ticho. Tramvaj se právě rozjížděla ze stanice Václavské náměstí a rudý, vzteklý funkcionář žařval na průvodčího: „Okamžitě zastavte, soudruhu průvodčí!"

„To teď zrovna nejde, křižujeme Václavské náměstí", řekl klidně konduktér.

„Já vám říkám, zazvoňte okamžitě na řidiče ať zastaví!", chroptěl ten zuřící skřet.

„Ano, dobrá, ale na vaši zodpovědnost", a začal tahat za šňůru od zvonku na řidiče.

Na rohu Vodičkovy ulice začala tramvaj prudce brzdit. Pán si klidně četl dál jako by se ho to netýkalo a konfident vzteky bez sebe, mu praštil do novin a zařval: „Tady si teď vystoupíme a půjdete se mnou!"

Tento, vzhledem velice noblesní pán, si klidně složil noviny a položil je na sedadlo vedle sebe, načež si pomalu sundal brýle, sklapl je a vložil do pouzdra, které opět pomalu vsunul do náprsní kapsy - a pak to přišlo nečekaně jako hrom z čistého nebe.

Pán se vymrštil z lavice a současně se mihla jeho pravá ruka a jako blesk z čistého nebe narazila jeho pěst do udavačovy brady. To byla děsná pecka a mého otce jen napadlo, že tento pán, přestože na to nevypadá, už určitě někdy v životě boxoval! A tak, na soudruha dopadla, nikoliv pěst naší dělnické třídy, jak stávalo často na komunistických plakátech, nýbrž pěst pracujícího inteligenta. Udavač se skácel na zem kde zůstal ležet jak poražená kuželka, načež pán suverénně vystoupil ze stojící tramvaje a zmizel v davu lidí ve Vodičkově ulici.

Průvodčí jen suše poznamenal: „Takže pán si vystoupil, a my můžeme zas pokračovat v jízdě." Cinkl na řidiče a všichni cestující si spokojeně oddychli, Rusáci nechápali co se děje a konfident mlčky dost namáhavě vstával. Na příští stanici u Vyšší dívčí školy pak vrávoravě vystoupil... 

https://youtu.be/keXcDRT7jb4