Zažil jsem to kdysi dávno v březnu 1953. To se děsně povinně muselo truchlit i slzet, a to dvojnásobně! Protože ti dva nejvyšší papalášové socializmu Stalin a Gottwald zemřeli tak těsně po sobě, skoro současně, že se tomu ani nechtělo věřit...
Chci zde převyprávět slovy mého otce, co on zažil v tramvaji jen pár měsíců po této velké bolševické truchlohře. Veřejnost byla čím dál víc otrávená hesly jako: „Se SSSR na věčné časy", „SSSR náš vzor", v každém městě musela být Leninova i Stalinova ulice, kina hrála samé vrcholné sovětské filmy o odvážných a neporazitelných "gérojích", v práci zas byli všichni zaměstnanci nuceni ke vstupu do tzv. Svazu československo-sovětského přátelství a navíc v hokeji nás Rusáci stále poráželi. To bylo i na ty největší kliďasy moc.
Můj otec jel právě v tramvaji číslo 21 kolem Jindřišské věže, kde nastoupili dva rusky mluvící civilové a sedli si vedle pána, který si četl noviny. Oba dva byli velice halasní a něčemu se řehtali, což očividně rušilo onoho pána s novinami. Mlčky se zvedl, jeho oči však prozrazovaly co si asi o nich myslí a odsedl si od nich asi o dva metry dál. Vtom vyskočil v koutku sedící střízlík vzhledu typicky funkcionářského, postavil se nad onoho pána s novinami a řekl: „Soudruhu, proč jste si odsedl od ruských soudruhů?"
Pán k němu zvedl zrak a řekl klidně: „Protože to jsou Rusáci." V tramvaji zavládlo dusné ticho. Tramvaj se právě rozjížděla ze stanice Václavské náměstí a rudý, vzteklý funkcionář žařval na průvodčího: „Okamžitě zastavte, soudruhu průvodčí!"
„To teď zrovna nejde, křižujeme Václavské náměstí", řekl klidně konduktér.
„Já vám říkám, zazvoňte okamžitě na řidiče ať zastaví!", chroptěl ten zuřící skřet.
„Ano, dobrá, ale na vaši zodpovědnost", a začal tahat za šňůru od zvonku na řidiče.
Na rohu Vodičkovy ulice začala tramvaj prudce brzdit. Pán si klidně četl dál jako by se ho to netýkalo a konfident vzteky bez sebe, mu praštil do novin a zařval: „Tady si teď vystoupíme a půjdete se mnou!"
Tento, vzhledem velice noblesní pán, si klidně složil noviny a položil je na sedadlo vedle sebe, načež si pomalu sundal brýle, sklapl je a vložil do pouzdra, které opět pomalu vsunul do náprsní kapsy - a pak to přišlo nečekaně jako hrom z čistého nebe.
Pán se vymrštil z lavice a současně se mihla jeho pravá ruka a jako blesk z čistého nebe narazila jeho pěst do udavačovy brady. To byla děsná pecka a mého otce jen napadlo, že tento pán, přestože na to nevypadá, už určitě někdy v životě boxoval! A tak, na soudruha dopadla, nikoliv pěst naší dělnické třídy, jak stávalo často na komunistických plakátech, nýbrž pěst pracujícího inteligenta. Udavač se skácel na zem kde zůstal ležet jak poražená kuželka, načež pán suverénně vystoupil ze stojící tramvaje a zmizel v davu lidí ve Vodičkově ulici.
Průvodčí jen suše poznamenal: „Takže pán si vystoupil, a my můžeme zas pokračovat v jízdě." Cinkl na řidiče a všichni cestující si spokojeně oddychli, Rusáci nechápali co se děje a konfident mlčky dost namáhavě vstával. Na příští stanici u Vyšší dívčí školy pak vrávoravě vystoupil...
Žádné komentáře:
Okomentovat