pondělí 11. května 2015

Různé hrůzné okupace

aneb:  Má primitivní filosofická úvaha stran ztráty svobody.

Byla středa 15. března 1939, takové ošklivé sychravé ráno, když mě mamina se slzami v očích budila do školy: „Mirečku, honem vstávej, Němci nás zabrali!"
„A proč?", nechápal jsem, „co to znamená zabrali?"
„Obsadila nás německá armáda a možná, že bude zase světová válka."
"Takže to nemusím dneska jít do školy?", hledal jsem v tom aspoň nějakou výhodu osmiletého rozumbrady.
„To ne, do školy musíš, ale kdybys někde viděl na ulici hloučky lidí nebo vojáky, tak se jim vyhni a s nikým se nebav, jdi přímo do školy a ze školy zase přímo domů."
„A když bude ta válka, to se bude střílet do lidí, že jo? Ale kdo tu válku chce, Češi nebo Němci?"
„No přece Němci, my ji nechceme, Mirečku!."
„Němci jsou zlí a my jsme ty hodný, že jo?" usoudil jsem moudře. 
„Víš, Mirečku, to pochopíš až budeš větší, jednou ti to všechno vysvětlím." 
„A kdyby byla světová válka, tak to by válčil celej svět?" 
„Ano, tak to bylo když jsem byla já stará jako ty." 
„Ale proti komu válčil ten celej svět?" zeptal jsem se zcela logicky.
„Podívej, ve válce jsou vždycky dvě strany. Některé státy se přidají na tu správnou stranu a jiné zas na tu špatnou stranu a ty proti sobě válčí." 
„Ale my jsme byli na tý správný straně, že jo?" 
„Ano, my jsme byli vždycky na té správné straně!" 
Ve škole jsem se potom dozvěděl, že pod ochranou tisícileté Velkoněmecké Říše jsme se teprve nyní postavili na tu správnou stranu, dříve jsme byli nevědomky, na té špatné straně.

Tím vznikl v mé hlavě naprostý chaos a má debata s matkou pokračovala. Otec se jí nezúčastnil, měl názor, že to ještě nemohu pochopit. Naproti tomu mamina se snažila mi na jiném příkladě něco v tom směru přiblížit. Přečetla mi některé výňatky z básní Svatopluka Čecha "Písně otroka", čemuž jsem také moc nerozuměl, ale v pozdějších letech jsem se sám k této knížce vrátil a zjistil, že tahle kniha Písně otroka od S.Čecha (1946 - 1908) byla vydána třiadvacetkrát během osmi měsíců v roce 1895. Jedná se v ní o jistou alegorii porobeného národa a národa českého. Život otroka je tu vylíčen přesvědčivě, třeba takovouto větou: "A za tu hrstku stuchlé rýže poníženě důtky líže, kterými byl tolikráte bit." Tohle mi dalo tehdy nejvíce zabrat a ovlivnilo můj charakter...

O třiadvacet let později mne a manželku budila máti ještě za tmy, časně ráno ve čtyři hodiny, boucháním na dveře. Byla opět středa, ale 21. srpna 1968: 
„Děti, probuďte se, Rusáci nás okupujou, hlásila to nějaká stanice v rádiu!" Nad hlavou nám duněla obří letadla, která v pravidelných intervalech dosedala na Ruzyň. A pak už jsme šťastně stáli, jak se i ve volbách na 99,9 % potvrdilo, opět na té správné straně a okupace se přejmenovala v takzvanou bratrskou pomoc pěti spřátelených lidově-demokratických, socialistických armád...!
V takto prolhaně zprzněné zemi jsme nechtěli žít. Rozhodli jsme se proto emigrovat, abychom se tak raději dostali zase na tu špatnou stranu... A léta dále plynula... 

Po "sametu" jsme se vrátili a zjistili, že i když jsme teď už zase na té správné straně, tak ale nesprávní jsme my - lidé s Kainovým znamením emigrace na čele. Dle komunistů, jak jsem z komentářů na mém blogu zjistil, že jsme zrádci, co opustili vlast, když jí bylo nejhůře, zatímco hrdinové zůstali...

Přejdi Jordán!

Žádné komentáře: