Rododendrony a jízda na štangli...

Pro moji ženu, Moravanku, to je dnes něco nového, zatím co v mé „kmenové“ rodině kdysi, se to tradovalo už někdy od konce válečných let. Naše matka byla v naší rodině vždycky generál a já si vzpomínám, jak to tenkrát s těmi rododendrony začalo. Matka se od někoho dozvěděla, patrně v konzumu či v mlékárně, kde se vždy hospodyňky vzájemně informovaly co je nového, a že v nedalekých Průhonicích je překrásný zámek a park s rododendrony. Inu máti rozhodla, rozumí se za celou rodinu, že tam příští neděli vyrazíme pěšky na takovou krásnou zdravotní procházku.

Otec se pokusil o chabý protest, takto argumentovaný: „Drahá maminečko, jak jsem se díval do mapy, tak ono je to od nás z domova vzdušnou čarou do Průhonic přesně dvanáct kilometrů, připočteme-li aspoň jeden kilometr na okliky, je to tedy 13 km, čili tam a zpátky je to 26 km, plus 1 až 2 kilometry na procházku parkem a jsme na 28 km.“

„To je nějak moc, to se mi nezdá. Tak to vezmeme nějakou zkratkou“, oponovala máti.

„Ale jakákoliv zkratka nemůže být kratší než vzdušná čára“, namítl otec marně, „mimo to, Blance je teprv jedenáct. Na vojně jsme dělali pochoďáky 30 km za den a dalo mi to pořádně zabrat a to mi bylo, prosím, dvacet let. Dodnes z toho mám křečový žíly.“

„Podívej, Mirek si vezme sebou kolo a Blanku může vzít na štangli, omotané dekou, aby ji to netlačilo. Tak se prý jezdí v Číně, tam je moc lidí a málo kol. No a my dva to přece zvládneme hravě“, trvala na svém máti. A bylo rozhodnuto.

V pátek bylo u nás velké prádlo, tenkrát ještě sytém valcha-necky, a to k nám chodila pomáhat paní Vaněčková a máti jí za to dávala nějaký obolus. Jak se tak spolu u prádla bavily a padlo slovo Průhonice, požádala paní Vaněčková, jestli bychom nemohli vzít sebou na výlet i její dceru Lenku, ona je taková bledá, a paní by si tentokrát nevzala žádné peníze za praní. Máti souhlasila a tento výhodný obchod byl celkem rychle uzavřen.

V neděli ráno se tedy k nám dostavila slečna Lenka, která byla o čtyři roky starší a skoro o hlavu větší než moje sestra Blanka. A tak v této rozšířené sestavě jsme vyrazili z Podolí na směr Průhonice. Já jsem jel na kole napřed, a tak asi o kilometr dál jsem na ně počkal. Jenže po dalším kilometru už začala Blanka pofňukávat, že ji bolej nohy, tak jsem ji vzal na štangli a popojeli jsme o další dva kilometry. Krásná vyšlapaná cesta vedla mezi polem a loukou, jelo se mi fajn, Blance se to také líbilo, sluníčko nádherně svítilo a byla pohoda. Když jsem zastavil, sedli jsme si do trávy a počkali až ti „pěšáci“ nás dojdou.

 Jenže dostavily se komplikace v podobě zvrtnutého kotníku Lenky, takže od teď jsem měl povinnost vozit na štangli také ji. Naštěstí ta dívka byla štíhlá, takže se to dalo zvládnout po rovině i s kopce, do kopce jsme museli halt šlapat pěšky. Když jsem po dalších dvou kilometrech zastavil a sedli jsme si na louku plnou pampelišek, navrhla mi Lenka, že bychom mohli takhle dojet třeba až do Průhonic a tam na ně počkat. Podíval jsem se odborně na její bolavý kotníček, nic nebylo vidět, ale ona sykala bolestí. Nedá se nic dělat, Lenko, ale já se musím vrátit pro Blanku a zeptat se jí, jestli by to už došla, jinak bych měl s máti malér. Ty tady zatím počkej a odpočiň si. 

Blanka se pochopitelně nechtěla jen tak vzdát svého místa na štangli, takže jsem musel začít pendlovat. Napřed s Blankou dojet o kilometr dál než byla Lenka, vrátit se pro Lenku a počkat na rodiče. Dovézt Lenku kus dál před Blanku a vrátit se pro ni, a tak dále, a tak dále postupně dopendlovat až do Průhonic.

 Rododendrony, zámek i park jsme museli vzít šmahem, protože se začaly bouřit otcovy křečové žíly. Posedávání po lavičkách mu moc nepomáhalo, takže zpáteční cesta pěšky byla pro něj nepředstavitelná. 

Máti byla naštěstí taky ucabrtaná, takže musela změnit plán, že se pojede domů autobusem a já sám na kole. Do toho se ozvala Lenka, že by klidně jela se mnou na štangli, bude tak doma určitě rychleji, aby si mohla dát na kotník octan hlinitý, který je dobrý na výron a navíc, aby se ušetřilo za autobus. Jel jsem s Lenkou na štangli celkem rád a při jednom odpočívání na louce jsem za odměnu od ní dostal takovou dětskou pusu.

Domů jsme ovšem dorazili o hodinu později než naši...

https://youtu.be/q6J7Uuq-9a4