neděle 24. května 2015

Krokodýl pana Boučka

Tímto příběhem bych chtěl sám pro sebe oživit vzpomínku na mé tak skvělé rodiče. Zatímco já jsem v roce 1968, hned po ruské okupaci, emigroval do Německa, má sestra se švagrem, pro mě z nepochopitelných důvodů, emigrovali do Jižní Afriky.
Já jsem Německo zvolil jako nejlepší východisko z bolševiky zprzněné země, hlavně proto, že jsem už dost znal němčinu, a že to bylo nejblíže vzhledem k rodičům. Tito, jako penzisté, nás mohli jedenkrát do roka navštěvovat a já jsem je mohl měsíčně finančně podporovat, na což jsem v socializmu nikdy peníze neměl...

Teprve v roce 1976, tedy o osm let později, se rodiče osmělili využít pozvání od sestry do Afriky a přijeli k nám jako obvykle vlakem do Německa a odtud, po odpočinku, letadlem do Johannesburgu. Když se asi za čtrnáct dní vraceli do Prahy opět přes nás, odehrála se tato nikým nenarežírovaná story, ve které hlavní roli hrál, považte, vyřezaný krokodýl!

Máti nám přivezla nějaké africké suvenýry, mezi nimiž byl i krásně vyřezávaný ebenový krokodýl. Otec nám jen vysvětlil, že on nechtěl od sestry žádné peníze, byl vlastně rád, že nemusí nic kupovat, ovšem s jedinou výjimkou. Před odjezdem z Afriky požádal sestru o pět randů a zakoupil v suvenýrech právě takového krokodýla jako máti koupila pro nás. Všichni se divili, pro koho to otec kupuje a on jim vysvětlil, že pro pana Boučka, bývalého kolegu z práce. Praktická máti se prý ještě na místě do něj pustila: „Tak dětem jsi nekoupil nic a pro nějakýho Broučka kupuješ krokodýla?“

„Ale mamčo, to není Brouček, ale Bouček, chápej, je to můj bývalý kolega z práce.“
„No, a co jako? Pro kolik kolegů a kolegyň bys chtěl kupovat suvenýry v Africe?“
„Jen pro tohodle jednoho, víš, já jsem byl jednou u nich doma na kafi, bylo to před odletem sem do Afriky a paní Eva Boučková, mimochodem velice jemná dáma, mě požádala, jestli bych jim nedovezl nějakou maličkost jako suvenýr z Afriky, kam se určitě nikdy v životě nedostanou. Tak jsem jim to slíbil, to je závazek, který musím splnit.“
„Nójo, paní Broučková je holt nejdůležitější“, poznamenala matka. „ale tos nemoh‘ koupit něco jinýho, třeba za dva randy?“
„Já jsem koupil o něco menšího krokodýla než je tenhle tvůj pro Mirka“, řekl otec provinile.
„To tedy ne, ten tvůj je přesně ten samej jako tenhle!“

Vložil jsem se do debaty: „Lidičky, nehádejte se, vždyť je to jedno, já jsem šťastnej jak blecha, že mám krokodýla jako ta, pro mne zcela neznámá kráska, paní Eva Broučková!“ 

Načež otec vybalil ze svého neceseru s holením v ubrousku pečlivě zabaleného krokodýla a postavil ho na stůl vedle mého. Byly to dvě totožné kopie až na maličkost, ta otcova měla ulomenou zadní pravou nožičku. Otec zbledl a zakoktal: „Ta-ak - a co teď? To přece nemohu darovat Boučkovům! To je děsně, příšerně trapné, něco takového darovat!“ Můj svědomitý otec byl očividně zoufalý. Máti suše mínila, že ti Broučkovi můžou být rádi, že vůbec něco dostanou - a čert vem nožičku!

Nakonec jsem musel zasáhnout já. Za matčina protestu jsem otce uklidnil tím, že jsem si s ním ty krokodýly vyhandloval, takže dodnes mám doma toho mrzáčka s poloviční nožičkou, který má pro mne tím větší cenu než ten druhý.
Onoho intaktního krokodýla má patrně někdo z dědiců manželů Boučkových. Takže otcův šílený problém byl vyřešen a všichni byli nakonec spokojeni...


Žádné komentáře: