Já jsem záp. Německo zvolil jako nejlepší východisko z bolševiky zprzněné země, hlavně proto, že jsem už dost znal němčinu, a že to bylo nejlepší řešení vzhledem k rodičům. Tito, jako důchodci, nás mohli jednou ročně navštěvovat a já je mohl celoročně finančně podporovat, což jsem v Česku ze svého mini-platu 1500 Kčs (!) dělat nemohl...
Teprve v roce 1976, tedy asi o osm let později, se rodiče osmělili využít pozvání od sestry do Afriky a přijeli k nám jako obvykle vlakem do Německa, já jsem jim vyřídil visum i letenky do Afriky, takže od nás, po kratším odpočinku, odletěli do Johannesburgu.
Když se asi za čtrnáct dní vraceli do Prahy opět přes Německo, tak se tenkrát u nás, odehrála ta nikým nenarežírovaná scénka, ve které hlavní roli si zahrál, představte si - černý, krásně vyřezávaný krokodýl z ebenového dřeva...
Když se asi za čtrnáct dní vraceli do Prahy opět přes Německo, tak se tenkrát u nás, odehrála ta nikým nenarežírovaná scénka, ve které hlavní roli si zahrál, představte si - černý, krásně vyřezávaný krokodýl z ebenového dřeva...
Máti nám přivezla nějaké africké suvenýry, mezi nimiž byl i onen ebenový krokodýl pro mne. Otec nám jen vysvětlil, že on si nechtěl brát od sestry žádné peníze, byl vlastně rád, že nemusí nic kupovat, ovšem s jedinou výjimkou. Před odjezdem z Afriky prý požádal moji sestru o pět randů a zakoupil v suvenýrech právě takového krokodýla jako máti koupila pro mne. Všichni se divili, pro koho to otec kupuje a on jim vysvětlil, že to je pro paní Boučkovou, vdovu po jeho bývalém kolegovi z práce. Praktická máti se prý hned na místě do něj pustila: „Tak našim dětem jsi nekoupil nic a pro nějakou bábu Broučkovou kupuješ krokodýla? Co je to za nesmysl?“
„Jen pro tohodle jednoho, víš, já jsem byl jednou u nich doma na kafi, bylo to rok před odletem sem do Afriky a ta paní Eva Boučková, mimochodem velice jemná dáma, mě požádala, jestli bych jim nedovezl nějakou maličkost jako suvenýr z Afriky, kam se oni určitě nikdy v životě nedostanou. Tak jsem jim to slíbil, to je můj závazek, kterej přece musím splnit, i když to není nějakej socialistickej závazek!“
„Nójo, paní Broučková je holt nejdůležitější“, poznamenala matka. „a ty, coby Valentin Dobrotivý jsi nemohl koupit třeba něco jinýho, jenom tak asi za dva randy?“ Otec reagoval provinile: „Já jsem koupil o něco menšího krokodýla než je tenhle tvůj pro Mirka." Máti ihned smečovala: „To tedy ne, ten tvůj je přesně ten samej jako tenhle!“ jakoby to už sama přeměřovala.
Vložil jsem se do debaty: „Lidičky, nehádejte se, vždyť je to jedno, já jsem šťastnej jak blecha, že mám krokodýla jako ta, pro mne zcela neznámá kráska, paní Eva Boučková!“ Načež otec vybalil ze svého neceseru s holením v ubrousku pečlivě zabaleného krokodýla a postavil ho na stůl vedle toho pro mě. Byly to dvě totožné kopie až na maličkost, otcův měl ulomený kus pravé zadní nožičky...!Otec zbledl a zakoktal: „T-tak - a co teď? To přece nemohu darovat paní Boučkové! To je děsné, příšerně trapné, něco takového darovat!“ Můj svědomitý otec byl očividně zoufalý. Máti suše mínila, že ta Broučková může být ráda, že vůbec něco dostane - a čert vem nožičku! To však nepomohlo, otec byl prostě stará škola a nedovedl se vymanit z tohoto společenského faux-pas! Bylo mi ho líto a tak jsem musel zasáhnout do tohoto, směšného sporu, sám. ¨
Za matčina protestu jsem otce uklidnil tím, že si s ním ty krokodýly vyhandluju, takže dodnes mám já doma toho mrzáčka s poloviční nožkou, který má pro mne mnohem větší cenu než ten druhý. Toho intaktního krokodýla má, dodnes třeba někdo z dědiců manželů Boučkových. Takže otcův "šílený problém" se vyřešil a všichni jsme byli spokojeni a zasmáli se tomu srdečně - včetně matky...
Žádné komentáře:
Okomentovat