úterý 26. května 2015

Pololetní vysvědčení

 Stalo se v BRD v roce 1980. Jednou přišla moje desetiletá dcera Brigita domů se slzičkami v očích, řekl jsem jí: „A copak, dceruško, kdo ti to ublížil, že pláčeš, řekni mi to a já mu ihned půjdu udělat z ciferníku karbanátky!“ Tento, rádoby vtip, ji ale nerozesmál, vytáhla z aktovky pololetní vysvědčení se slovy: „Papá, já za to nemůžu, ale dostala jsem poprvé v životě pětku na vysvědčení!“

Usadili jsme se tedy do křesel u krbu, kde jsme vždycky řešili její různé životní problémky a já zíral, nechtěje věřit svým očím, že moje dcera dostala pětku a nota-bene ze zpěvu! Říkám jí: „Tedy Brigit, jak je to možný, že propadáš ze zpěvu, kdyby to byla matika tak se nedivím, ta ti nikdy moc nešla, ale zpěv, ten ušlechtilý jev, sluch i hlas přece máš výbornej. Vždyť už ve tvých třech letech jsme spolu při kytaře natočili pro babičku a dědu do Prahy audiokazetu „Ovčáci, štveláci!“ To jsi ještě šišlala, ale už jsi správně intonovala a držela rytmus a od té doby dodnes jsme toho natočili přehršli věcí! Já se picnu!“ 
„Papá, já za to nemůžu, psali jsme celá třída test a všichni jsme dostali pětku!“ 
„Co? Celá třída, že dostala samý pětky? No to je čím dál hezčí! Co to bylo za test, proboha?“ Brigita mi podala list papíru s ručně psanými otázkami: „Vona se učitelka spletla a dala nám test, co patřil pro osmou třídu a tohle jsme se ještě vůbec neučili...“ 

 Koukám do toho papíru a žasnu. To byly otázky snad pro konzervatoristy! Třeba akordy harmonické a disharmonické, stupnice durové a molové, kolik má která stupnice křížků nebo béček a podobné záludnosti. „A tady v tom příkladu“, vybuchl jsem, „jako vzor, udělala sama učitelka chybu. Místo celé pauzy tu má půlovou a tady má zase špatně spočítané trioly do taktu, prosím tě, co to je za chaotickou učitelku?“
„No, vona, Frau Kielmann, na to už sama přišla, že udělala chybu“, Brigita si utřela poslední slzičku, „a tak ten test zrušila a řekla, že nás každého vyzkouší ústně kvůli známce na vysvědčení. Jenže pak už byla jen jedna hodina zpěvu před pololetím a ten den zrovna napadlo moc sněhu, takže náš školní autobus musel čekat až se odhází silnice, no a tak my čtyři, co dojíždíme do Eppsteinu jsme přijeli do školy až když bylo po zpěvu. Ti, co tam byli včas, si tu pětku opravili, ale my čtyři tady z Bremthalu ne.“
„Co je moc, to je příliš! Jakže se jmenuje ta učitelka? Kielmann? Já si za ní dojdu!“

 Mé setkání s touto dámou byl pro mne šok. Zjevila se ve dveřích jako pod plachetkou osoba, která se právě vynořila ze sudu s olejem. Její zcela alternativní oblečení dokreslilo moji už tak velmi nelibou představu. Hned má první otázka nebyla vybíravá: „Frau Kielmann, kvůli tomu, že ten-a-ten den napadl sníh, dostala moje dcera od vás pětku ze zpěvu. Nevěděl jsem, že zpěv se u vás hodnotí podle počasí! Můžete mi říct, nemá-li moje dcera hudební sluch, nebo nezná noty, nebo neumí zpívat?“
„Já vím, že je dobrá, ale nechápu, Herr Toms, že se rozčilujete, vždyť se jedná pouze o polotetní vysvědčení na kterém nezáleží, takže Brigita nepropadá a do konce roku jí dám zase jedničku. A mimochodem, tady v Německu existuje ještě známka 6, která znamená nutnost opakování ročníku, což u ní přece nehrozí!“

„Na rozdíl od vás, Frau Kielmann, já a Brigita považujeme vysvědčení za dokument a není nám jedno, jaké známky obsahuje. Kdyby to totiž bylo jedno, tak proč by se vůbec to pololetní vysvědčení vydávalo? Ušetřil by se papír! A mimochodem, Vy sama jste v tom testu jako vzor udělala,  pokud jsem si všiml, minimálně dvě chyby, jednak v triolách a jednak v záměně celé a půlové pauzy!“
„Jo, jo, to máte pravdu, ty dvě pauzy si pletu.“ V tomto bodě jsem debatu vzdal...

Druhé pololetí jsem si ale pohlídal. Když jsem se od Brigity dozvěděl, že jim zcela odpadl zpěv, protože Frau Kielmann je v jiném stavu a tudíž nechodí do školy. To mě znovu šokovalo. Jak to, že se vůbec našel někdo, kdo ji do jiného stavu přivedl?  Zavolal jsem tedy jejich třídního učitele a zeptal se ho, co bude se známkou ze zpěvu, když se zpěv vůbec nekoná a pro mne z důvodů zcela nepochopitelných, není za Frau Kielmann žádná náhrada?
„V takovýchto případech, Herr Toms, se jako vždy, opíše tatáž známka z pololetního vysvědčení do výročního“, vysvětlil mi třídní kantor. 
„Tak to je přesně to, co nechci!“, zařval jsem. Načež jsme si vše vyříkali a vysvětlili, takže dcera dostala ihned opravu pětky na jedničku... 
Jak vždycky říkám: „Líná huba  -  holé neštěstí!“

https://youtu.be/1HRa4X07jdE


Žádné komentáře: