Jedlíci knedlíků, nikoliv brambor

 Jednou nás naši staří známí, Dáša s Vildou, pozvali k nim na oběd na opulentní, tvarohové, meruňkové knedlíky, prostě takové, jaké neumí nikdo na světě, ani na žádné jiné planetě – aspoň jak tvrdí Vilda. Byl jsem trošku skeptický, protože ovocné knedlíky sice jím, ale nikdy jsem se po nich nějak zvláště neutloukl. Ze všeho ovoce mám nejraději buřty. 

Proto, když jsme posléze usedli ke stolu, jako „Jedlíci brambor“ od malíře Vincenta Van Gogha, prosil jsem Dášu, aby mi dala knedlíků jen velice málo. Jsem totiž ten typ smolaře, já kdykoliv kousnu do jakéhokoliv ovocného knedlíku, tak mi vždycky křupne v puse nějaká pitomá a zákeřná  pecka. 

Dáša se usmála a ujistila mne, že se mi to u ní stát nemůže, protože ona dává zásadně do knedlíků i do koláčů ovoce bez pecek.

Dáša s Vildou jsou zvláštní dvojice. Mezi nimi vládne takové, něco jako anglické chování, takže by mně nepřišlo vůbec divné, kdyby si vzájemně vykali. Dovedou si sice vjet do vlasů a porafat se, ale všechno to má určitou noblesu. Zlí jazykové tvrdí, že když se seznámili vypadala jejich první hádka asi takto:
ONA: (rozčíleně): Kdybyste byl mým manželem, dala bych Vám do kafe jed!
ON: (klidně): Vy, být mojí ženou, tak bych ten jed rád vypil!

Ale abych pokračoval v příběhu s obědem. Pak to totiž přišlo. První knedlík, první sousto a v puse mi to udělalo „KŘUP!“. Vytáhl jsem z úst třešňovou pecku! Chudák Dáša se vyděsila víc než já: „Proboha, ta děsná náhoda! Lidi, já jsem neměla na ten poslední knedlík meruňku, tak jsem do něj dala jako náhražku třešni, ale pak jsem na to zapomněla dát ho stranou.“

„To chápu, Dášo, ten mazaný knedlík se Ti prostě ztratil v davu“, začal jsem ji utěšovat, když jsem viděl jak zrudla až se jí zapotilo čelo, „aspoň vidíš, že nekecám. Já mám, nevím proč, pro všechny pecky světa neodolatelnou přitažlivost, což bohužel neplatí o ženách!“
Přesně o čtrnáct dní později, mi opět zavolala Dáša a zvala nás znovu na ovocné knedlíky s tím, že si chce u mne spravit reputaci a udělá tentokrát knedlíky jahodové. Ty prý jsou, podle Vildy, ještě lepší než meruňkové a pecky tentokrát určitě nehrozí! Jak známo, jahody vůbec žádné pecky nikdy nemají...

Když jsme u nich opět zasedli ke stolu jedlíků knedlíků a Dáša mi naservírovala ty nejhezčí a nejkulatější knedlíčky s jahůdkami, já kousnu do prvního sousta a „KŘUP!“

Nastalo všeobecné zděšení. Výkřiky jako: „Jak je to možný?“, „To se mi snad zdá!“, „Já se picnu!“ Jenom já jsem zůstal ležérně klidný a plivaje z úst třešňovou pecku jsem řekl k Dáše: „Opakovaný vtip není vtipem!“ Ta se začala vehementně dušovat, že to je snad prokletí, nebo paranormální jev! Vilda mínil, to je asi černá magie.

Uklidnil jsem všechny, když jsem z kapsy vytáhl krásnou červenou třešničku se slovy: „Těsně před obědem jsem si na zahradě z vašeho stromu utrhl na ochutnání dvě třešinky, jako mají komunisti ve znaku. Chtěl jsem si je původně dát na klopu nebo za ucho, ale jak vidíte, teď už mám jen jednu – a tím se vysvětluje záhada třešňové pecky v jahodovém knedlíku...