Vzpomínka na moji matku...

Moje matka zemřela v roce 2000, bylo ji 91 let. Celý život si psala sama pro sebe takové zvláštní, většinou tklivé básně. Nikdy nám je ani nepřečetla, asi se trochu styděla a já když jsem je náhodně objevil, tak jsem je aspoň vytiskl, nechal svázat a daroval jí je k Vánocům. Dle mého soudu jsou krásné, a já, který tento kumšt vůbec neovládám, bych chtěl aspoň jednu její básničku z dubna roku 1943 touto cestou publikovat.

Marta Tomsová:  PRAVDA A LEŽ.

I řekla jednou pravda lži: „Ty pekelné jsi kvítí,
pohleď jen jak já čistá jsem, jak jméno moje svítí!
Opěvovaná jsem básníky a v knihách o mně psáno,
do hesel si mne vložili, komu je tohle dáno?"

Tu lež se drze ušklíbla a potom na to řekla:
„Mně milejší, že černá jsem, a že přicházím z pekla!
Je pravda, že tě vybrali, že jsi tak krásně bílá,
proto se právě nehodíš, bys s lidmi tady žila!

Proto tě do knih, do hesel tak pěkně uložili,
aby tě jenom svátečně pak občas zneužili.
Já denně sloužím lidem všem v životním jejich shonu
a budu sloužit stále dál až k života jich skonu!

Však jeden den ti povolím, bys za mne práci vzala,
já dnes se k spánku uložím... A nato-tata spala.
Pravda se šťastně usmála a potom řekla tiše:
„Já tebe nikdy nepustím již nazpět do své říše!"

Načež se světem rozběhla ve velké, malé domy,
však všude kde se zastaví je slyšet jenom hromy!
Křik, hádky, bití, výčitky, kletby ji doprovází
a štěstí, sladké úsměvy již nikde nenachází.

Zde manžel a tam milenec i ministr jak jeden muž,
každý řve hlasem plameným, že konečně zná pravdu už!
A krásná pravda ze všech stran se smáčí v špíně louží,
marně se snaží uniknout a po klidu jen touží.

Konečně se lži zželelo, když zřela pravdy bídu
a přispěchala na pomoc - a vrátila se k lidu...

https://youtu.be/5uzZu9HZBWA

Mejdan s falešnou pachutí...

Bylo takové pošmourné dušičkové počasí a já seděl doma, sám v celém bytě, rodiče byli u příbuzných a sestra u kamarádky na chatě. Zavolal jsem Honzovi, že bych někam vyrazil a on nato, že když mám "volnou provozovnu" sám pro sebe, tak uděláme mejdan ve čtyřech, on, že zajistí dvě krásné kámošky Hanu a Lucii a já zato pohoštění. Jako podmínku si ovšem kladl, že se budu zajímat jen o Lucii, tu Haničku si chce výhradně rezervovat sám pro sebe. 

Když se večer dostavil Honza s oběma dívkami, viděl jsem hned, že se má neblahá předtucha potvrdila. Jedna byla nápadně hezká a ta druhá, patrně určená pro mne, byla tuctovka s mastnými vlasy a ofinou nad čelem. Nasadil jsem ale příjemný obličej hostitele a oslovil tu ošklivku: „Vítám vás, velevážená slečno Lucie, v mém podkrovním doupěti!“ 

„Doupě je krásný, ale jinak jste na omylu, já jsem totiž Hanka!“, vypískla dívka a rozesmála se na celé kolo. 

„Lucie jsem já“, řekla mi ta krásná. A první, co mě napadlo bylo, že ten hlupák Honza má sice úplně zvrácený vkus, ale že to je vlastně moje výhoda. Zábava se rozjela rychle, já jsem hrál na kytaru a Honza imitoval různé známé osobnosti a všichni jsme si celkem padli do oka.

Zábava se rozjela zcela nenuceně, zpívalo se s kytarou, jedli jsme mé vlastnoručně vyrobené jedno-hubky, pilo se červené víno, kombinované s Mysliveckou a Honza imitoval všechno, co se dalo. Jenže v tom nejlepším, v jedenáct hodin, prohlásila Hana, že musí končit, měla být doma nejpozději v jedenáct. Přemlouvání nebylo nic platné. Do toho se ozvala Lucie: „Já tedy domů nespěchám, mně se to tu moc líbí, takže bych se ještě hodinku zdržela, jestli hostitel nic nenamítá.“

„No, Lucie, ty ses zbláznila, já se bojím jít sama“, kníkla Hana.

„Vždyť tě jistě Honza galantně doprovodí, že jo, Honzo“, řekla sugestivně Lucie.

„Ano, to je samozřejmý, Haničko, jsem přece galantérní gentleman“, potvrdil Honza.

A tak jsme neplánovaně zůstali s tou nádhernou Lucií sami. Sotva ti dva odešli, zatvářila se sexy jako vamp a já jsem najednou postřehl v jejích černých očích jakousi podivnou faleš a získal nepříjemný pocit, že ta dívka něco předstírá. Začal jsem být nesvůj, vypomáhal jsem si kytarou a romantickými písněmi a mezi to jsem jí vyprávěl své zážitky z vojny, jen abych získal čas, aby nedošlo na sex... 

Jakmile bylo dvanáct, navrhl jsem jí, že ji doprovodím domů, aby nepřišla moc pozdě. Snažila se mi sice vysvětlit, že až tak moc nepospíchá a vůbec, že by mohla zůstat třeba do rána a vyspat se na tom malém kanapíčku. Vymluvil jsem se na to, že se už každou chvíli se vrátí má starší sestra z chaty a to by byl trapas. Takže nakonec jsme si jen vyměnili telefony, odvedl jsem ji k tramvaji a dostal letmý polibek na rozloučenou.

Marně jsem pak dumal, proč jsem měl z té Lucie takový nepříjemný pocit až strach? Proč jsem se, já blbec, o nic ani nesnažil? Černé oči přece nemusí být falešné, to je nesmysl! Před Vánocemi mi Lucie z ničeho nic zatelefonovala, že by se mnou potřebovala nutně mluvit a tak jsme se sešli v kavárně Louvre. Slušelo jí to a já trochu litoval, že jsem tu příležitost tehdy nevyužil.

„Víš, Míro, já mám na tebe takový speciální intimní dotaz“, spustila Lucie, „ty jsi na tom mejdanu, mezi jiným něco vyprávěl o jedné tvé známé, že ta má zase známého doktora, a ten že dělá nelegální potraty za tři tisíce korun. No, a já bych to... taky potřebovala. Mohl bys mi dát spojení na tu tvoji známou? Byla bych ti opravdu moc vděčná.“

Ve mně hrklo: „A tys to už věděla a přesto jsi chtěla u mně zůstat přes noc?“

„Ne-ne, to ne, to se mi přihodilo až teď v prosinci!“, řekla jako kdyby za nic nemohla, jako by se jednalo třeba o rýmu. 

„No, tak to je dost času, jak jsem slyšel, to musí to být provedeno mezi druhým a třetím měsícem!“

„Já bych to ale radši chtěla co nejdříve, zeptej se prosím tě, jestli by to šlo už teď v lednu, to víš jsem jako na trní“, Lucie se snažila vypadat nešťastně s přitom též svůdně. Viděl jsem ji najednou v úplně jiném světle: „Tak dobře, já se zeptám té mé známé a zavolám ti.“  V hloubi duše jsem však měl těžké podezření, že Lucie to věděla už na tom mejdanu a chtěla mě do toho namočit, ale můj andělíček strážníček mě varoval a proto ten můj tenkrát nepochopitelný pocit strachu. V tom smyslu jsem také informoval mou známou Renátu a ta mi slíbila, že z té Lucie rozhodně nějakým způsobem tu pravdu vytáhne...

A skutečně, ta mazaná Lucie se Renátě, jako žena ženě svěřila, že už je ve třetím měsíci, ale ten její milej, že je ženáč a potrat rád zaplatí, jen když do té věci nebude sám nijak zapleten. Takže ji napadlo vyspat se se mnou, já jsem muž volný, rozvedený a tudíž by mě mohla beze všeho uhánět, nejen o prachy, ale i třeba o svatbu. Renáta byla také šokována a řekla mi: "Víš, že ta zmije-Lucie je sice mazaná, ale přitom hloupá, že jí to vůbec nedošlo, že já ti vše vyzvoním, protože živelně nenávidím takovou podlost a faleš...Fůj!" odplivla si Renáta. 

Když pak bylo po všem, zavolal jsem Lucii a to, co jsem jí řekl se absolutně nedá reprodukovat. Mně hlavně naštvala její nehoráznost, chtít to původně na mne nahrát a když to neklaplo, tak ještě mě požádat jako kamaráda o radu a pomoc! Uznávám, že můj kámoš Honza byl chytřejší než já, a ve mně zůstala ještě poměrně dlouhou dobu taková nepříjemná, mejdanová pachutˇ... 

https://youtu.be/6Z3QgE2p2rs

XYZ = tajný plán dvou dívek

Jednou, když jsem přišel unaven z práce domů, všiml jsem si, že v předsíni na zemi leží nějaká fotka. Byla na ní jakási žena, ležící v posteli, zvedl jsem ji a volám na svou dvanáctiletou dceru: "Brigit, prosím tě, co se to tu válí na zemi za fotku?"
Ta vyběhla ze svého pokoje: "Ajó, papá, to je Frau Johansen, máma od Lindy, podívej, tady je eště jako bruneta, teď už je sice blond, ale to je jen tak vodbarvená na blond, chápeš?"

"To sice chápu, ale co s ní má jako být?" řekl jsem tázavě.

"Ona by se tě chtěla na něco zeptat, papá, a proto se tě mám já zeptat, jestli ti může dnes večer zatelefonovat?"

"To tedy nechápu, co je to za ženskou a co mi asi tak může chtít?" divil jsem se. Brigita mi to začala svým stylem vysvětlovat detailněji. "Papá, to je přece Frau Johansen, máma od Lindy a ona má taky problém s matikou přesně tak jako já..."

"Nechápu, Brigi, jakási  Frau  Johnson, kterou já vůbec neznám, má na blond, jak říkáš, odbarvené vlasy a současně problém s matematikou? Je mi jí sice líto, ale já pro ni přece nemohu nic udělat, chápeš? Nejsem ani holič, ale ani učitel matematiky!"

"Ne, papá. Frau Jo-han-sen nemá problém, ale její dcera Linda, tu přece znáš, moje kamarádka, ta má problém s matikou!"

"Aha, Linda, pozor, to není ta hezká černovlasá Alex, ani ta ubrečená Heike, ale ta Linda, aha, to je ta, co nosí tu mašličku ve vlasech, žejo?"

"Jo, papá, a ta Linda je taky tak blbá na matiku jako já a když jsem jí říkala, že mně doučuješ, a ze čtyřky jsem se už zlepšila na trojku, tak ta její máma se tě chce zeptat, jestli bys tu Lindu neučil taky, zároveň se mnou a řekla, že by ti to zaplatila," vysypala ze sebe Brigita.

"Samozřejmě, že tu Lindu vezmeme, proč ne, ale ovšem bezplatně. Nejsme žádný vydřiduši!"

A tak vznikla úvaha, že u nás, v pondělí a ve čtvrtek večer, od 7 – 8 hod. budu držet kurzy matematiky. To jsem ale ještě netušil, že ty dvě dvanáctileté holky si spolu domluvily takzvaný "Tajný plán XYZ". V podstatě se jednalo o to, že Linda se rozhodla utéct od své rodiny pryč, protože její otec, když přišel k nim na návštěvu a matka na Lindu žalovala, že prý moc zlobila a bůhví co všecko, začal na ni otec najednou řvát a když mu odmlouvala, vrazil jí pár facek. Linda se zatvrdila vůči rodičům a Brigita byla shodou okolností u toho, když plačící Linda křičela na rodiče: "Já tady u vás nezůstanu, vy jste na mně děsně zlí!"

"A co budeš asi dělat, kam půjdeš? A kde budeš bydlet?" ptal se jízlivě táta. A Linda řekla: "Já poprosím Herr Tomse, aby si mě adoptoval a budu bydlet s Brigitou u nich. Herr Toms nikdy Brigitu nebije, on je na ni hodnej a chodí s ní hrát minigolf do Wiesbadenu a k Italovi,  k Řekovi, nebo k Číňanovi s ní chodí na večeři!"

Když mi tohle všechno na konci první hodiny matematiky obě dvě dívky svěřily, a že to je jejich tajný plán, nevěděl jsem v první chvíli, jak mám té Lindě  říct, že to je všechno neproveditelný nesmysl, i když mi to na druhou stranu docela lichotilo... 

"Tedy, to je pro mne velké uznání, Lindo, a to jsi myslela vážně, nebo to bylo jen tak řečeno ve zlosti?" zeptal jsem se.

"Ano, já to myslím moc vážně", řekla slzící Linda, "Herr Toms, prosím vás, nechte si mně adoptovat! Táta mě furt bije, skoro pokaždé když přijde k nám domu na návštěvu!"

"No, víš, papá, já bych byla taky ráda, spaly bysme s Lindou v mým pokoji..." ozvala se Brigita.

"Děvčata, uvažujte, teď jako dospělé ženy. To přece nejde. To je tak: zaprvé, s adopcí by museli souhlasit oba rodiče Lindy, o čemž velice pochybuji.  A zadruhé, by mi soud Lindu nesvěřil, to bych musel být ženatý a mít vlastní úplnou rodinu. Na to jsou celkem přísné paragrafy."

Zdálo se, že to dívky pochopily, ale netušil jsem, že si z toho vzaly jako resumé nový úkol, zařídit to tak, abych se já oženil s Lindinou matkou. Pak by bylo rázem po všech Lindiných problémech a bydlet by se mohlo u nás!

Když se příště na toto téma obě dívky znovu radily, Brigita začala pochybovat: "Ty, Lindo, já se bojím, že by papá nesouhlasil, brunety se mu sice líbí víc než blondýny, ale on se už vůbec nechce ženit."  Linda byla mazanější: "Koukni, to by se dalo nějak zaonačit, přesně jako ve filmu, co jsem viděla. Oni dva by se někde sešli sami bez nás a bylo by to v noci. Aby to bylo hodně romantický, byla by tam hudba jako k tanci, takže by u nich začaly působit hormony, aby se začali při tanci líbat. A pak už to není problém, aby byla i svatba...

Doma pak řekla Linda své mamince sladkým hlasem: „Mami, tady ve vlasech u pěšinky je vidět, že máš ve skutečnosti hnědý vlasy. Proč si je furt odbarvuješ, když ti to takhle vůbec nesluší?“

„Prosím tě, jak jsi na to přišla, každému se to takhle líbí mnohem víc“, oponovala matka. "Kdo ti tohle nakukal?"

„No, třeba táta od Brigity říkal, že tmavé vlasy by ti slušely líp!“

„To nechápu, vždyť mě skoro vůbec nezná. Když se potkáme třeba v Edece, tak kromě pozdravu ani nepípne. A že by ho zajímaly moje vlasy, to je naprostej nesmysl!“

"No, víš, ukázala jsem mu tu tvoji fotku, víš, tu jak jsi byla nemocná v posteli, ještě s tmavými vlasy a moc ses mu líbila!"

"Cože, ty jsi mu ukazovala moji fotku v posteli?  Dítě, jsi ještě k zachránění? Jak jsi na takovou pitomost přišla? To snad není pravda, jak já teď před ním vypadám, že mě nabízíš, jako na perským trhu! To se tomu pánovi musí ihned vysvětlit!" a jala se vytáčet telefon: "Haló, je to Herr Toms? Tady je Nicol Johansen.  Guten Tag..."

"A už to jede!" pomyslela si spokojená Linda, "teď ještě, aby se projevily ty hormony..."

Během našeho telefonátu bylo dohodnuto, že pozítří večer přijdou paní Nicol a Linda k nám, na tzv. improvizovaný matematicko-seznamovací večírek. Paní Nicol poslechla svou dceru a nechala si obarvit vlasy na svoji původní barvu. Brigita ještě honem donesla něco sladkého ke kafi od cukráře a jinak se grilovaly steaky na balkoně, popíjelo se Limo i víno Chateauneuf-du-Pape a zobalo se kešu a k tomu hrála v pozadí z magneťáku má favoritní hudba od Gershwina, Cole Portera a Duke Ellingtona.  Nakonec byl Brigitou koupený dortík a káva.

Dívčí "Tajný plán XYZ" byl úspěšný čtyřnásobně. Nikdo z nás o něm nechtěl mluvit, ale každý z jiného důvodu: Linda byla ráda, že se to takhle rozjíždí a nerada by to byla zakřikla, Brigita byla ráda, že se na ni nezlobím, že to zpunktovala a já jsem byl rád, protože jsem o jakékoliv svatbě nechtěl mluvit.

 Frau  Nicol byla spokojená, protože o plánu obou dívek neměla tušení...

Nakonec to skončilo správným happyendem: Obě dívky Brigita i Linda, po mých matematických kurzech zvládly matiku do konce roku na dvojku a my s paní Nikol jsme se tak nějak docela skamarádili... 

Pokrač.: Linda a Brigit zlobí

https://youtu.be/pY9rHa75UHs

Leden chladný, ta dáma nikoliv...

Byl právě takový chladný, zamrzlý a hojně zasněžený Advent, když Janova skoro třináctiletá dcera odjela se svou kamarádkou a jejími rodiči na lyže do hor, do švýcarského Davosu. Jan se nemohl uvolnit z práce a zůstal tedy najednou doma sám, což byl pro něj dosti nezvyklý pocit. Nebyl to přímo strach ze samoty, ale nebyla to taková pohoda, jako v každodenním normálu. Napadaly ho černé myšlenky, aby se tam dceři něco nestalo a zároveň to sám sobě vyvracel, že to je pitomost, ale přesto na něj doma všechno padalo. Tu uviděl na koberci v jejím pokojíčku sponu do vlasů, tady zase našel v koupelně její neuklizenou blůzku, a tak se mu několikrát denně vracel ten nepříjemný pocit všelijakých obav.

Tento večer Jan právě trochu poklimbával u "napínavé" televizní detektivky, takže i sám Herkule Poirot se divil, jak může někdo spát při jeho strhující detektivce? Vtom Jana vzbudil zvonek u dveří. Dezorientován, nevěda v první chvíli co se děje, pohlédl na hodiny a viděl, že je devět a nějaká ta minuta. Znovu ho zaplavil ten divný, nepříjemný pocit a hlavou mu projela dnešní zpráva v novinách o takzvané bandě Baader-Meinhof, která řádila v Německu děsným způsobem a měla na svědomí mnoho lidských životů.
Byla to komunistická teroristická organizace fanatiků, kteří si sami říkali, že jsou anti-imperialistickou frakcí Rudé armády. Prostě zmagorovatělí bolševičtí vrazi toho nejhrubšího zrna...

Když byli třeba na útěku před policií, přepadli a povraždili pokojné občany jen proto, aby se schovali v jejich bytě. Jan dostal opravdový strach, nenapadal ho nikdo, kdo by ho mohl v tuto dobu navštívit? 

Zvonek se opět ozval a on tiše došel až ke dveřím a opatrně odsunul víčko kukátka. To, co spatřil ho uklidnilo, ale nic neobjasnilo. Stála tam jakási jemu naprosto cizí, neznámá, ale pohledná, zasněžená dívka. V ruce držela něco jako knihu, že by to byla zbožná Svědkyně Jehovova, provozující podomní prodej svatých knih?
Pootevřel dveře a ta neznámá promluvila tichým, altovým, sametovým hlasem: „Dobrý večer, moc se vám omlouvám, že přicházím tak pozdě, ale mám poruchu na autě, musela jsem ho nechat opravit u zdejší pumpy Shell, což mě zdrželo skoro dvě hodiny a výsledek je ten, že to stejně bude hotovo až zítra dopoledne, promiňte...“

„Slečno, to vám rád věřím, jenže vůbec nechápu, proč mi to všechno vyprávíte, vy mě snad znáte?“, snažil se Jan pochopit smysl její návštěvy.

„Ano, vy jste zajisté Herr Nebesky, a já jsem to napsala Dagmaře, že dnes přijedu, na ty její narozeniny, ona to ví, zeptejte se jí, já jsem Adrien,  její kolegyně v práci Adrien Baumann...“

„Slečno Adrien, to je pro mne překvapení, Dagmar se ještě ten den hned po Mikuláši, kdy jsme se po krachu rozešli, odstěhovala ke svým rodičům do Frankfurtu a nic mi o vás neřekla, ale pojďte dál, ať zde nestojíme takhle mezi dveřmi.“ Načež ji zbavil nalepeného sněhu na kabátě i na baťůžku a čepičce, rozvěsil jí mokré věci v koupelně na sušáku, nabídl jí kávu a croissanty se šunkou a ona mu zatím vylíčila své trampoty s autem. 

Prý to začalo z ničeho nic škytat a všelijak poskakovat, načež to zhaslo a chcíplo docela. Měla ale štěstí v neštěstí, stála na dohled od benzinové pumpy. Došla tam a moc hodný pan opravář její auto odtáhl do dílny a začal tam něco kutit, což trvalo dost dlouho a nakonec jí řekl, že si musí někde opatřit nějaké náhradní kdovíco, ale zítra dopoledne to bude hotové. Zeptala jsem se ho na cestu k vaší adrese, co jsem měla od Dagmar, a on mi řekl, že vás zná, a že je to jenom pět minut chůze. A tak mě tady máte, ale já nechápu proč mi to proboha ta chaotická Dagmara neřekla, že už zde nebydlí?“

„A vy s ní pracujete v jedné kanceláři?“, divil se Jan.

„Ano, jenže ona není v práci, má ještě i tento týden dovolenou. A proč se aspoň ta husa neozvala na můj dopis, abych sem nejela zbytečně?

„To vám, Adrien, nezodpovím, vím jen to, že náš vztah skončil s Mikulášem.  Byla jste tam taky na tom mikulášském večírku vaší firmy?“

„Ano, tam jsme spolu mluvily a ona mne pozvala na tento víkend 9.prosince na své narozeniny, sem k vám do této pustiny. Říkala, že jste společenský typ, a že budete jistě rád...“

„Hmm, tak to vidíte, pár dní od Mikuláše a všechno je jinak, ovšem to, že budu rád, to uhodla. Víte, ona nemá řidičák a tak jsem ji tam na ten večírek odvezl v osm hodin večer s tím, že mi brnkne domů, v kolik mám zas pro ni přijet a když nebude volat, tak to znamená, že mohu jít spát, ona se tam ještě zdrží a vezme si taxíka. Čekal jsem do dvou hodin a ona přijela ve dvě, ale odpoledne příštího dne, to se mi kupodivu až tak moc nelíbilo.“

„A mně to bylo hned nápadné, že se nějak moc dobře baví celý večer s Detlefem!“

„Ano, ona mi to řekla, že se do sebe zamilovali s jakýmsi Detlefem, a tak jsme náš vztah, po půlročním trvání, bez dlouhých procedur a ke spokojenosti obou stran, ukončili.“

„Hmm, k tomu není co dodat“, poznamenala suše Adrien.

„Ale obraťme list, Adrien, je půl jedenácté, co říkáte tomu, že bychom šli trochu spát. Máte tři možnosti si vybrat komnatu, pojďte, provedu vás bytem. Jednak tedy, je možnost spát zde v obýváku na tomhle gauči, za druhé vám ukážu lůžko mé dcery, v jejím pokojíčku. Ona je právě někde v Davosu, takže ho nepotřebuje, a last but not least, je možnost čistě teoretická, spát se mnou v ložnici, což si vám netroufám navrhnout, rozhodněte sama...“

„To je tedy těžká volba, ale šalamounsky řečeno, toto rozhodnutí dle protokolu patří vždycky hostiteli. Host pak má dvě možnosti, buď nabízené přijmout, nebo si vyhledat jiný hotel."

"Bravo, souhlas! Tak já vám nabízím spát se mnou ve vší počestnosti v ložnici - a co vy na to, Adrien?"

"Óh, kde bych teď v této pozdní na noc chvíli, v mrazu, sněhu a nepohodě našla něco jiného?", zvolala pateticky Adrien.

"Díky nebesům, že tak intenzivně chumelí", řekl Jan, obraceje oči do stropu, načež se oba se na sebe zkoumavě podívali a on jí políbil ruku. 

"Ano, stali jsme se oba hříčkou počasí a náhodných okolností, za to přeci nikdo z nás nemůže", dodala Adrien nejprve vážně, ale pak se tomu oba rozesmáli - a při té příležitosti...

https://youtu.be/cRWrKX4r6Q0

Dvojník imbecil

„Můj milý mužíčku", uvítala mě po příchodu z práce má žena Hana v negližé, "představ si, ta šílená náhoda, že já jsem objevila, že máš dvojníka! Tedy, jestli podobou, to nevím, ale jménem určitě!"

"Pak asi máš na mysli jmenovce, nikoliv dvojníka. To je totiž tak, že pravý dvojník vůbec neexistuje, jenom ve filmu a tam ho hraje tentýž herec, coby dvojroli. Dokonce i jednovaječná dvojčata nejsou stoprocentně identická, ale je to oblíbená finta v románech a filmech, viz: Dvojník ze Sonory."

Pust mě ke slovu, abych ti to mohla konečně říct, co jsem dnes zažila. Prostě, já jsem si zajela do toho nově otevřeného obchoďáku, že si koupím nějaké letní šaty, protože nemám co na sebe..."

"No, jak koukám tak to souhlasí, ale doufám, žes nebyla takhle na lehko jako teď  i v onom krámě!"

"To néé, ale nelekej se, nic jsem si nakonec nevybrala! Ovšem, stala se mi taková zajímavá zajímavost. Když už jsem byla na odchodu, tak ještě v tom obchoďáku najednou slyším z jejich rozhlasu výzvu: "Inženýr Miroslav Toms, nechť se ihned dostaví k našemu informačnímu pultu v přízemí!" Představ si - jméno, příjmení i titul, všechno souhlasilo!"

„Neříkej, mé jméno skutečně není ani trochu tuctové jako Josef Novák", podivil jsem se. 

„To jsem si taky říkala, když jsem to uslyšela. Byla jsem děsně zvědavá, jak jen ten tvůj dvojník-jmenovec asi vypadá, a tak jsem neodolala a prostě šla jsem se tam na něj podívat."

„Hmm, no a jak vypadal, byl mi aspoň trochu podobný, nebo byl naopak fešák, jak se patří, či snad vypadal jako buran?"

„Nijak nevypadal! Ten přitroublej imbecil se ani po třetí výzvě nedostavil a já tam čekala jako blbec aspoň půl hodiny marně!", vyprskla Hana a a ťukala si na čelo.

Změnil jsem toto nudné téma: „Hani, čert ho vem, to není tak důležitě, ale řekni mi raději něco jiného: máš někde u sebe nějakou moji firemní vizitku?"

„To víš, že mám, dokonce několik, pro každej případ," ujistila mě žena.

„Potřeboval bych aspoň jednu nebo dvě, právě dnes jsem totiž vydal poslední čtyři a nové vizitky budu hotové asi až za týden." 

Načež následovalo Hanino hrabání v různých kabelkách a pak zděšený výkřik: „To snad není pravda, vždyť já jsem ztratila peněženku! Asi jsem ji nechala ležet v tom obchoďáku na sedačce v převlékací kabině! No jo, jasně! Už si vzpomínám úplně přesně kde to bylo, musím tam okamžitě zajet zpátky!", rozhodla se Hana. 

„Ty moje blbinko, nebuď labuť, ty si myslíš, že tam ta peněženka bude ještě po takové době na tebe čekat? Znáš naše lidi, ne? Ti jsou přece většinou nenechaví! Ha, ha, ha...", zasmál jsem se ironicky.

„Jak se můžeš tak zlomyslně smát mému neštěstí, víš co jsem v ní všecko měla? Peníze, platební karty, řidičák, občanku, prostě moc věcí..."

„A moje vizitky", doplnil jsem její výčet, „díky kterým mně dnes zavolali z toho obchoďáku do práce. Musel jsem přerušit důležité jednání se zahraničními hosty a dojet pro tuto tvoji peněženku. Prosím, tady je!", řekl jsem dramaticky a vhodil ji Haně do klína.

„Jéé, méďo, takže v tom rozhlase vlastně vyvolávali tebe!", zajásala překvapeně.

„Jakýpak méďo? Prve jsi mě nazvala: přitroublým imbecilem!"

„Odvolávám to - a už nikdy nic takového neprovedu", přísahala Hana.

Jenže jsem měl smůlu, hned příštího dne si přibouchla v kufru auta klíček od zapalování, takže jsem byl nucen jí dovézt z domova její klíček rezervní...

https://youtu.be/tQQY518HjRM

Tante Emma Laden (krám tety Emmy)

Tante Emma Laden, je v Německu něco jako „terminus technicus“ pro nostalgické, malé krámky, jako byly kdysi. Zdá se, že nejsou ještě docela na vymření, naopak stále přibývají. Lidé si uvědomují, že tyto obchůdky mají něco do sebe, totiž daleko lidštější atmosféru, než ony gigantické, anonymní hangáry různých Mega- Super- Hyper-marketů, kde se člověk cítí být ztracen mezi vozíky a regály s horami zboží. Ono to je v životě tak, že to, co je praktické a ekonomicky výhodné, nemusí ještě být pro kupujícího právě to nejlepší. Ta trocha nostalgie nikoho nezabije...

Když si třeba vzpomenu, jak jsem chodil, coby pětiletý s maminkou nakupovat do obchodu paní Divíškové v Kuklenách v Hradci Králové, tak to byl pro mne zážitek, který si pamatuji celý život. Ta laskavá paní mi vždycky dala něco do ruky, třeba lízátko, nebo mandlový věneček a já samozřejmě ani nevím, jestli jí za to máti něco platila, nebo byla-li to její reklama. 

Když už jsem pak byl větší a chodil do školy, bydleli jsme v Praze Podolí a máti mě občas poslala pro to, co při svém nákupu zapomněla. Paní Pečená měla malý krámek v garáži vilky, kam jsem chodil rád, protože ta dobrá paní mne vždycky chválila, že pomáhám mamince s nákupy, říkala mi „mladý pane“ a vždycky mi něco dala, tak říkajíc od cesty. Nejčastěji jsem dostal „Sisi“, což byla ovocná karamela. Jednou jsem měl koupit margarin „Sana“ a dojel jsem si do krámku na tříkolce. Sanu jsem dal do síťovky a tu pověsil na řidítka. Jenže než jsem dojel domů domlátila se ta krychle margarinu o přední vidlici tak, že se z ní udělala, napolo rozbředlá skoro koule, za což jsem dostal, místo pochvaly, mírně vynadáno. 

Jindy zas mě matka poslala do krámku k paní Jochalové. Ta mně utkvěla v paměti tím, že byla moc malá, skoro jako já a na věci ve vyšších regálech nedosáhla, ale věděla si rady. Měla takový dlouhý řeznický nůž a když se jednalo třeba o kostkový cukr v krabici, tak tou špičkou nože tu krabici jakoby trochu napíchla zespodu, povytáhla z regálu a nechala si ji spadnout do náruče. Byl to skoro ekvilibristický kousek. Když se ale jednalo o něco těžkého, jako donést ze sklepa pytel brambor, tak si zavolala na pomoc manžela, pana Jochala tak, že na něj zavolala: „Jochalé pocém!“

Do mlékárny jsem chodil nejradši. Tam to vonělo čerstvým nalévaným mlékem a tvarohem. Paní Hájková se mi líbila, byla podobná české herečce Heleně Bušové. Skončila však chudinka špatně, byla jednou z prvních obětí v pražské revoluci v květnu 1945, když vyběhla před krám, aby rychle stáhla roletu, dostala zásah ručním granátem do břicha. Byla na místě mrtvá.

Za komoušů začaly soukromé krámky postupně mizet a nahrazovaly je prodejny s uměle vytvářenými zprzněnými jmény, po vzoru "Chazrazčot", jako například: „NARPA“, bylo papírnictví, „Chemodroga“ drogerie, „MASNA“ bylo řeznictví, „Hygie“ byl holič, "Čepkodruž" bylo družstvo výrobců čepic, "Mototechna" auto-moto servis atd...

Teprve v emigraci jsem si mohl znovu zajít nakoupit do soukromých obchůdků a pokud to nebylo nevyhnutelně nutné, stranil jsem se obchodním řetězcům. Samozřejmě chápu, že když má někdo početnou rodinu, že vezme auto a jede na veliký nákup. Já jsem toho tenkrát až tak moc nevařil a byli jsme s dcerkou jen dva, tak jsem si mohl dovolit ten luxus nakupovat v malém krámku Tante Emmy. Tam si člověk mohl popovídat o jejím zboží, co by mi doporučila a co bych měl vyzkoušet.

V Německu jsem si zvykl, že si lidi v pátek vzájemně popřejí hezký víkend, takže když jsem se pak vrátil do Česka a řekl kasírce v Hypernově, že jí přeji příjemný víkend, zatvářila se ještě víc opuchle než byla a řekla: „Jakejpak, hezkej víkend, já tady budu smrdět celou neděli jako blbá...“
Pomyslel jsem si jen tak pro sebe: "Jó, lidi jsou zde hlavně praktičtí a nějaké mezilidské konvence se tu už dávno nenosí..." Uvědomil jsem si, že jsem sice "doma", ale, že jsem zde něco jako exot.

To jsem ještě ani netušil, že přijde odněkud z hor zbojník Babinský a malé krámky totálně zlikviduje pomocí EET. To je pro maloobchod špatný systém, kterým se ničí to, co je pro nakupujícího krásné i zábavné. Kvůli automatickému odvádění daní státu, do posledního halíře, se děje to, že Elektronická Evidence Tržeb podporuje degeneraci mezilidských vztahů. A to zde nemluvím vůbec o drobných řemeslnících, pro které je EET úplná idiotie...
Je to jako kdybyste místo toho, jít si na koncert nebo do divadla,  na fotbal či do hospody, nutili  lidi dřepět doma a pustit si televizi. Je to ubohá náhražka, chybí tomu ta krev života a tedy i to hlavní -  životní pohoda... Ale vykládejte to indolentům...

https://youtu.be/dLGbQpj0PZI

J.S. Machar : Romance o třech rytířích

Dvůr Ferrarského vévody

nenajde rovných okolo,
jím změnili by Olymp svůj
Mars, Venuše i Apollo.

Však pýchou dvora celého
a skvostem v slávě knížete,
tři rytíři jsou přátelé,
jímž rovných sotva najdete.

Jako tři lístky jetele,
jinak je nikdo nespatří,
ne jeden z nich, ne nikdy dva,
než spolu vždycky všichni tři.

Lavičku dali udělat,
kde panstvo nejvíc chodilo,
lavičku, na níž vedle nich
už více místa nebylo.

A v smíchu, žertech, hovoru
tam sedávali všichni tři,
jako tři lístky jetele,
což jinde člověk nespatří.

I vévoda by přised' rád,
i dámám se tak zlíbilo -
však dali hlavy v hromadu -
a místa víc tam nebylo.

I přišel čas, že jednoho
smrt odvedla si bezcitná,
tu odřízli kus lavičky
a sedávali teď jen dva.

I přišel čas, smrt přišla zas
a druhého si vedla k tmám,
poslední rytíř lávky kus
odřízl zas a sedal sám.

Tak seděl až zas přišla smrt
a odvedla jej, kam ty dva
a opuštěná zůstala
lavička malá dřevěná.

A máš-li v žití přátele
buďte jak lístek jetele
a buďte pokud žijete,
jak rytíři na lávce té...

https://youtu.be/JGYHWQjczBo

LENKA se jen tak nevzdává...

 Jan Robin byl svým založením extrovert, člověk který se celkem snadno a rychle seznamoval s kdekým, měl rád lidi a viděl na nich hlavně jen to dobré. Dokud ho dotyčný jedinec nezklamal, považoval ho za přítele a nenapadlo ho onoho člověka podezírat z něčeho nekalého.
Tato jeho dobrá, ale nepraktická vlastnost, mu v jeho životě občas způsobovala problémy a zklamání, třeba když někomu půjčil peníze a ten mu je už nikdy nevrátil. Se svojí otevřeností se však nemohl a ani nechtěl nikdy rozloučit. Život uprostřed kádrování a vzájemného podezírání, tak jak to tady bylo zaseto za socializmu, mu šel na nervy a proto emigroval do světa svobody, kde se cítil dobře. Když šel komunizmus od válu, věřil, že s ním odejde i zasetá třídní nenávist. V tom se kardinálně zmýlil. Postupem doby, tak jak nadále klesala mezilidská morálka, se Jan v očích takzvaně "moderních" lidí stával buďto Hloupým Honzou, nebo jakýmsi podivným filantropem...

„Dobrý den" řekl Jan k ženě sedící za stolem, když vešel do osobního oddělení: "Slečno, my se sice neznáme, ale tomu se dá velmi lehce odpomoci,  já jsem Jan Robin, obyčejný člověk a rád bych mluvil s vaším panem šéfem.“
Žena s pronikavě hlubokým pohledem se na něj usmála: „já jsem Lenka Landová, také obyčejný člověk a zde jsem teprve od prvního, takže není divu, že mě neznáte, vzhledem k tomu, že je dnes teprve třetího. Ale pan šéf tady není a nevím jestli byste chtěl váš problém řešit třeba se mnou.“
„Vážená slečno, chtěl...“ Opravila ho: „Mimochodem jsem paní."
„Pardon, vážená paní Landová, všechny mé problémy bych rád řešil jen s vámi, ale tady jde o to, že bych chtěl dostat přidáno a to asi nespadá do vaší kompetence, nemýlím-li se“, řekl Jan.
„Máte pravdu, pane Robine, nechte mně tady vaší linku a já vám sjednám termín u šéfa a zavolám vám - jak to bude možné, patrně zítra.“

„Fajn, to jste moc hodná." Janovi neušlo, že ta žena je velice atraktivní a jak on rád říkával hotová pastva pro oči, takže dodal: "máte úžasný vkus kombinovat barvy tak, aby vznikl oslňující efekt." Ona se podivila, jak to myslí? "Vaše lila frizura, černý rolák a ta brčálově zelená zeď za vámi, to je opravdu dominantní řešení!"
"Ten rolák mám kvůli bolení v krku a tu malbu navrhoval někdo už dávno přede mnou!" oponovala ona se zvednutýma rukama nad hlavu, jako když se vzdává.
„Právě mne napadá, madam, v kolik hodin chodíte na oběd?“ změnil Jan téma hovoru.
„Ještě jsem tady ve zdejší kantýně vlastně nebyla.“
„A šla byste tam se mnou, kdybych se tu pro vás stavil, řekněme v půl jedné?“
„Ano, děkuji, půjdu ráda, aspoň budu vědět co a jak tady funguje...“

Při obědě se Jan s paní Lenkou bavili docela uvolněně jako staří známí a Jan jí mezi jiným řekl, že se mu ona jako žena neobyčejně líbí a že je to pro něj věčná škoda, že je vdaná: "Nemáte svobodnou sestru-dvojče, která vypadá přesně tak jako vy?“
„A víte, že mám! Sice to není dvojče, ale je o dva roky mladší.“
„A je skutečně tak krásná jako vy?“, vyzvídal Jan.
„Renáta je mnohem hezčí!“, usmála se Lenka, „je o kousek vyšší než já a má dolíček na bradě. Byla v naší rodině vždycky mazánkem! Ale tady je teď problém, o němž nechci mluvit." Jan změnil téma hovoru i když byl nadmíru zvědavý, co to asi je za problém.

Druhý den po rozhovoru s personálním šéfem vyšel Jan z jeho dveří do předpokoje paní Lenky a dohodli se jít opět společně na oběd. V kantýně si sedli ke stolu, který byl trochu stranou od ostatních lidí, aby mohli nerušeně debatovat. Jan zahájil rozhovor nekonvenčně:
„Lenko, říkejte mi jen Honzo nebo Jane a nebudeme se titulovat tak strašně formálně.“
„Ano, souhlasím Jane, mně je to tak také milejší.“
„Fajn! Jinak jsem u šéfa docela uspěl a on mi slíbil zvýšit plat, ještě před Vánocemi o deset procent! Ale ještě víc mě zajímá ta vaše sestra, mohu to vědět, jak to s ní je?“
„Víte Jane, já bych vás s ní zatím nerada seznámila. Je tady jeden velký problém o kterém sice nerada mluvím, ale vám to řeknu. Ona je nešťastná a pokusila se o sebevraždu. Potřebovala by nad sebou pevnou ruku, ji musí někdo hlídat, má totiž problémy s alkoholem a momentálně se léčí v sanatoriu.

Když se Jan o tom později bavil se svým nejlepším kámošem Pavlem, chtěje vědět co má dělat, tak ten ho také varoval před vztahem s takto závislou osobou. Nakonec to ale převedl do žertu: „Člověče, ty chlape špatná, nejdřív pořád nic, říkáš o fajn ženskou jsem už dlouho ani nezavadil, a teď najednou máš dvě nádherné baby, jednu krásnější než druhou a nemůžeš si vybrat!“
„Až na to“, řekl otráveně Jan, „že jedna je volná, ale je alkoholička a ta druhá je zdravá, ale není volná a nemá zájem. Takže výsledek je opět roven nule“.

Jan se pozítří rozhodl zavolat Lence večer domů. Chtěl by se totiž zatím seznámit s jejím manželem, aby v něm apriorně nemohlo vzniknout nějaké podezření či žárlivost. Bylo půl sedmé večer, tedy naprosto doba civilní, vhodná i podle Guta-Jarkovského k takovémuto přátelskému telefonátu. Naštěstí pro něj nastala varianta první, telefon zvedla Lenka, ale její hlas zněl podivně, nějak jinak, jakoby zlomeně smutně nebo uplakaně.
„Leni, tady je Honza, můžete mluvit? Co je vám, mohu vědět co se stalo?“
„Jste hodný, že voláte“, řekla přemáhajíc pláč, „já jsem si totiž netroufala vám zavolat a zatěžovat vás svými problémy.“
„Tak za prvé, Lenko, mně se můžete se vším svěřit, považuji vás za svoji spřízněnou duši a naopak budu rád když se mi se všemi vašimi problémy vždycky svěříte.“

„Ach, Honzo, je to moc špatné a já už z toho začínám doslova cvokovat. Představte si, že se Renáta tam v té ozdravovně sčuchla s nějakým jiným narkomanem, ten ji dal drogy a navíc se spolu opili, to se pochopitelně dozvěděl celý personál a protože tu léčbu hradí z valné části zdravotní pojišťovna, následoval jejich okamžitý vyhazov ze sanatoria a patrně negativní zpráva na pojišťovnu a na jejího ošetřujícího lékaře.“
„Tak teď si to Renáta zavařila tak říkajíc dokonale“, dodal Jan.
"Stalo se to předevčírem a ona do dneška není doma, já vůbec nevím kde je? Prý odjela s tím svým feťákem. Už jsem to ohlásila na policii... a dál teď nevím co - co mám dělat...?“

„Lenko, já mám nápad...“ Přerušila ho: „A to jsem vám ještě neřekla, že Roman, ne, to nejde do telefonu... Jediné štěstí je, že to o Renátě mamka neví... Já jí musím lhát, když zavolá a ptá se na ni, říkám, že je všechno OK, aby to s ní třeba nepraštilo.“
"Leni, poslouchejte mě, musíme se někde sejít a všechno v klidu prodiskutovat.“
„Ano, prosím, přijeďte k nám jestli můžete, já musím zůstat na telefonu, kdyby volala policie nebo ta moje povedená sestřička Renáta.“
„Fajn, tak řekněte vašemu manželovi, že jsem za čtvrt hodiny u vás doma, aby se moc nedivil a vymyslíme společně plán co dělat, ano, souhlasíte?“
„Ano, jsem ráda, jste moc hodný, Honzo, díky.“

Když Jan dorazil k jejich domu, přečetl si jména na třech vizitkách a zmáčkl ten prostřední se jménem Lenka a Roman Landovi.
Lenka mu přišla otevřít, měla slzy v očích, padla mu kolem krku, dala mu pusu na tvář a řekla tiše: „Jsem moc ráda, že jste přijel, je mi hned líp!“ Jan se opatrně rozhlížel, nevidí-li je v tomto důvěrném okamžiku její manžel a zeptal se opatrně: „Je váš muž doma?“
„Ne, není, to vám ještě vysvětlím, pojďte nahoru, k nám do bytu, tady to dole je byt mamky, která je momentálně u své sestry v Benešově“, a uvedla ho do bytu v prvním patře, kde ukázala prstem vzhůru: „Nahoře nade mnou má byt Renata.“ Pak mu nalila již uvařenou kávu a nabídla bábovku. Posadila se proti němu a bez dlouhého úvodu se mu začala svěřovat se svými problémy.
„Jane, je mi to hrozně trapné, jste jediný, komu to říkám, ale říct vám to musím, to by jinak nebylo fair. Před dvěma měsíci, to datum vím přesně, jsem přistihla svou opilou sestru s mým mužíčkem Romanem v naší manželské posteli. O čem se bavili nevím, ale od té chvíle pro mne přestalo mé manželství existovat a zažádala jsem o rozvod.“
„Hm, tak to bylo hezké nadělení“, řekl zadumaně Jan, „a myslíte, že si Renáta ve svém opojení byla vůbec vědoma toho, jak moc vám ublížila? A vy se přesto k ní, teď po tom všem, chováte tak hezky? To je od vás velkorysé, prostě neuvěřitelné. A ví to též vaše matka?“

„Neřekla jsem vám vše, jako proč je mamka u tety v Benešově. Abyste se v tom vyznal, řeknu vám všechno po pořádku. Renáta od svého rozvodu vloni začala odpovídat na inzeráty a dávala si vždycky rande v restauraci Romantic a tam se také občas zlinkovala. Jednou, někdy v dubnu, se tam prý náhodně setkala s Romanem, což jsem pochopitelně nevěděla a tak začala, jak to já nazývám: "Romance s Romanem v Romanticu". A protože takové pití něco stojí, tak jí kolikrát stačily jenom dvě deci vína, kombinovaného s nějakými tabletkami a byla zase opilá na mol.“

„A ona nepracuje, nebo jak to je? Vy ji živíte?“ otázal se Jan.
„Ona bere podporu v nezaměstnanosti, něco jí přidávala mamka a něco já, což by jí normálně stačilo, ovšem na pití to nevycházelo a tak si hledala různé oběti z inzerátů. Využívala toho, že je krásná a byla ráda, když za ní někdo zaplatil. A potom, když to prasklo s Romanem tím, že jsem je najednou překvapila svým dřívějším návratem z nemocnice, tak vyšlo během rodinného kraválu mimochodem najevo, že ti dva to spolu pekli už od dubna. Mamka odjela k tetě, protože se prý nebude dívat na tuto Sodomu a Gomoru u nás doma. Je totiž velmi nábožensky cítící a tohle ji úplně sebralo. Já jsem okamžitě vyhodila naší manželskou postel a Renáta si ji klidně vzala k sobě nahoru. Řekla jsem ji, ať si tam beze všeho zároveň vezme i Romana a postavila jsem mu kufr s jeho svršky před dveře...“

„To jste udělala hezky energicky, bravo, to bych do vás nikdy neřekl, ale měla jste recht!“
"Víte, s tou postelí mi pomohl pan Koláček, to bych sama nezvládla... Pan Koláček je zedníkem, který nám dělal opravy i přestavbu baráku – to jako na vysvětlení, abyste si nemyslel buhví co."
Jan zamyšleně pokyvoval hlavou: "Lenko, obdivuju vás, to by člověka porazilo!"
„Nejhorší na tom bylo to, že oni dva tam spolu skutečně asi čtrnáct dní žili, a já jsem v noci byla nucena poslouchat jejich hlasité, zdi pronikající orgasmy. Naštěstí ho Renáta brzy vyhodila, ale jemu to nevadilo, on měl v zásobě ještě nějakou jinou vedlovku u které je možná dodnes. Pár dní po tomhle rodinném běsnění, se Renátka dostala do depresivní fáze a pokusila se o sebevraždu plynem. A pak dál už to znáte. Tak je ta historie podle pravdy, chápete, že to je věc se kterou jsem se vám nechtěla pochlubit, vrhá to špatné světlo na naši rodinu.“ Lenka si utřela slzičku.

„A teď máte zase plnou hlavu starostí, kde se ta vaše povedená sestřička flinká“, dodal Jan.
"Víte, kdybych nevěděla jaká byla dřív, než si vzala toho gaunera Vláďu, tak bych ji taky už nevěřila a úplně ji odepsala, ale ten její původně zdravý základ mi dával chabou naději, že se snad ještě chytí. Ona byla velmi nadaná grafička a najednou se celá její inteligentní osobnost zhroutila do alkoholem prosáklé opilé trosky. Je to přece jen moje sestra a mojí povinností je jí pomoct, i když ta naděje je dnes už prakticky nulová.“
„Leni, teď začínám mít o vás strach. Jste sama v celém baráku a co kdyby se tu najednou objevil některý z těch gaunerských ex-manželů, zavolala byste mě ihned?“
„Zavolala, ale nebojte se, to nepřichází v úvahu, Vláďa, ten je ve vězení, dostal osm let za výrobu a distribuci drog a Roman je spíš slabošský sukničkář než gauner.“

„Kocajdank, aspoň tak“, oddechl si Jan a dodal, „podívejte se, co jsem vám donesl“, a vytáhl z kapsy cédéčko se skladbami Duke Ellingtona.
„Jé, děkuju moc, to si hned pustím, abych konečně přišla na jiné myšlenky.“ Vtom zadrnčel telefon. Byla to Renáta a oznámila Lence, aby o ni neměla starost, že je u Luboše, což je její nový přítel ze sanatoria a mají se moc rádi. To, že je odtud vyhodili jim nevadí, budou se teď hlídat sami a pokusí se najít smysl života ve vzájemné lásce. Kde právě bydlí jí zatím neřekne, chtějí být sami.
„Reno!“, zvolala Lenka, „mně to přeci můžeš říct, kde jsi!“
„Ne, radši ne! Čau Lenko, brzy se ti zase ozvu...“ a ve sluchátku to cvaklo.
„Čau Renátko“, šeptla Lenka smutně a oddychla si, „aspoň, že tak...“

Začlo se stmívat a padal sníh, když Lenka spustila darované cédéčko. Jako první zaznělo v té chvíli skoro příznačně "Mood indigo" a Lenka se zeptala: „Nemusím rozsvěcet, Jene? Chtěla bych držet černou hodinku.“
"Jsem pro, tedy už kvůli šetření proudem", usmál se Jan a přisedl si k Lence na gauč...

https://youtu.be/sVls2p79FJQ

Sláva! ONA stanula ve dveřích....

Už před třiceti lety se pro mne a moji dceru Brigit pootočil svět. Většinou je to v rodinách tak, že se tyto rozrůstají o nové členy pomocí miminek, nebo zužují o ty kteří odešli, buď navždy, nebo rozvodem, což byl náš případ. V té době jsme už devět let žili s dcerou bez její matky, která se od nás odstěhovala za hlasem svého srdce... (?)

 
U nás jinak všechno klapalo harmonicky dál, dokonce mi jednou dcerka řekla, že její kamarádky jí závidí, že má jenom tátu. Žasl jsem, jak to?  Brigita mi vysvětlila, že prý ona si se mnou chodí do italských, čínských a buhví jakých restaurací na obědy a ony musí jíst jenom furt doma! U nás doma zato občas docházelo k drobným kolizím a sice na poli stravovacím. To znamená, že jsem někdy opomněl dokoupit různé potraviny. Když se to stalo o víkendu, tak to nevadilo, zajeli jsme si na oběd či na večeři do nějaké restaurace.

Horší to však bylo, když jsem k večeři zapomněl koupit chleba, zatímco ostatní věci jako máslo, sýr, salám, vejce a různé konzervy doma byly. Vzpomněl jsem si na text jedné poučné socialistické písně, že bez chleba nelze jíst a bez vody nelze pít, kdo by to řek'? A tak jsem dceru poslal k sousedům si vypůjčit kus chleba nebo toasty, ale když se nám to stalo za pár dní znovu, tak to už mi bylo trapné půjčovat si zase chleba, aby si sousedé nemysleli, že třeba otec prochlastal peníze a dítě, chudák, nemá doma ani suchej chleba!!!

Byl večer, tma a obchody byly už dávno zavřené a mě napadlo dojet si 12 km na nádraží do Wiesbadenu, zde byl vždy otevřený kiosk a dalo se tam leccos koupit. Takže jsme si tam s dcerkou vyjeli, dali si příkladně "Hamburgra", nebo tzv. Curry-Wurst, což je opečený buřt s kečupem a karí plus hranolky, nebo croissant plněný sýrem či čokoládou a podobné pochutiny. Chápal jsem, že to není zrovna ta nejzdravější výživa, zvláště ne pro dítě a proto jsem se marně snažil nezapomínat na takzvané potraviny zdravé a mít, probůh doma, hlavně chleba!

Teprve když vstoupila do našeho života ONA, tj. Jitka, která k nám z ničeho nic  přibyla, stanula prostě ve dveřích a já jí vyprávěl s jakými problémy neustále bojuji.  Vše se jako zázrakem změnilo. Jednou týdně, nejlépe ve čtvrtek jsme si vyjeli na velký nákup a pak bylo po celý týden doma všechno, až na několik zapomenutých maličkostí a ty žena dokoupila cestou z práce domů.
Od té doby máme doma čisto jako ze škatulky, všeho dostatek až přebytek, ale nejen co se potravin týče, nýbrž i kosmetické a hygienické potřeby, pasty na zuby, kartáčky, jakož i ubrousky, mýdla, žárovky různých Wattů, i baterií různých velikostí do všemožných ovládačů. Jen hřebíky, šroubky, vrtáky a vůbec věci technické si musím hlídat sám, což zůstalo taky až dodnes tak trochu problémem...

Má žena mi to vysvětlila vědecky, takzvanou druhou nervovou signální soustavou, která mužům často chybí. Já prý zjistím, že musíme něco koupit teprve v  tom momentě, když to nenajdu v lednici, zatímco žena vždycky počítá s tím, že občas nečekaně něco dojde, třeba praskne žárovka a proto ji má chytře doma v zásobě, jakož i všechno ostatní. Takže když nečekaně vypnou proud, nevadí, máme zásobu svíček, když neteče voda, máme v zásobě minerálky, když nám dojde chleba, máme housky, rohlíky a toasty a jedině když nám bouchne televize, musím náš večerní program zachraňovat svými historkami z mého dřívějšího, takřka už diluviálního, života...

https://youtu.be/GRWdDeC7lCg

Virgo intacta? Gravidita!

Paní Vyhnálková, sousedka zubaře Jana Racka, přišla tentokrát bez dcery k němu do zubní ordinace, když už končil: „Pane doktor, nezlobte se, že vás takhle večer votravuju, ale chtěla jsem se vás jenom něco zeptat. Měl byste chvilinku času?" 

„Samozřejmě, nebolí zoubek, paní Vyhnálková, pojďte, posaďte se!", řekl uctivě zubař. 

Paní Vyhnálková se zhluboka nadechla a spustila: „To ne, ale ta naše nezdárná holka Adéla, je jí teprve patnáct a už je asi v jiným stavu, ta můra! Já vím, že tohle není váš vobor, ale jste taky doktor, i když jen zubní, tak si myslím, že byste mi moh' nějak poradit."

„To pochybuji, paní Vyhnálková, proč s ní raději nejdete rovnou ke gynekologovi?", podivil se zubař, "to víte, děvče je to nádherné!"

„Dyk já sem s ní už byla u doktorky, hned když poprvý nedostala měsíčky a já si myslela, že buhví co, ale doktorka mi potvrdila, že je „vergl kontakta", víte co to znamená...?"

„Ano, virgo intacta, je neposkvrněné panenství", řekl, aby vypadal v jejích očích jako expert, „takže v čem je tady problém, paní Vyhnálková?"

„Jo, problém je ten, že teď už nedostala měsíčky podruhý a když jsem s ní doma sama udělala zkoušku s takovým tím papírkem, tak to ukázalo, že je přece těhotná! Hned dostala pár facek, aby se přiznala s kým to má a vona furt brečí a přisahá mi, při smrti naší babičky Antonie, že vůbec nic s nikym neměla! Ale to přece není možný, leda že by do ní vstoupil duch svatý?"

„To ne, ale máte pravdu, virgo intacta se s těhotenstvím logicky vylučuje, ale abychom té vaší dcerce nekřivdili, zeptám se příležitostně ještě mého kolegy gynekologa, jestli se už někdy v životě nesetkal s podobným záhadným případem."

Zubař pak ze zvědavosti hned příští den zavolal svého bývalého spolužáka z gymnázia, gynekologa Miloše Pacovského do jeho ordinace a zeptal se ho, může-li ho tam ještě dnes na moment navštívit.

„Když ti to nebude vadit, že usedneš v čekárně mezi samé baby, tak klidně přijď, já doufám, že netrpíš mimoděložním těhotenstvím", zašprýmoval si Miloš.

V čekárně vzbudil příchod Jana Racka pozornost, asi jako kdyby tam vešel velbloud minimálně pětihrbý, i když si sedl až do koutku u okna. Všechny dámy, které tam seděly, zvedly své různobarevné hlavy jako na povel a s tázavým pohledem zůstaly na něho konsternovaně zírat. 

„Prosím, můžete mi říct, kdo je poslední?", zeptal se Jan hlasem, jako by se omlouval.

„Poslední jste vy, pane", řekla kyprá bělovlasá bábrlinka a dodala, „takže já jsem před vámi teď předposlední."

„Pane, upozorňuji vás", vložila se do debaty kysličníková blondýna, „že toto zde je oddělení gynekologie."

„Ano, děkuji vám, já vím", přitakal rychle Jan.

„Pánské oddělení je v té chodbě nalevo", doplnila černovlasá Esmeralda.

„Ano, děkuji, já vím", opakoval.

Poměrně pestře pomalovaná bruneta a hezká zrzka se na sebe podívaly, něco si šeptly a začaly se chichotat. Zubař to nevydržel, aby se nezeptal, jaký to byl asi dobrý vtip, co si právě řekly: „Víte, dámy, my bychom se taky chtěli zasmát, čekání je nudné, řekněte to nahlas, prosím."

„Ne, to nejde", řekla ta rusá a znovu vyprskla.

„Ale jo, já to řeknu", odporovala jí bruneta, „napadlo nás, jestli nejste přeoperovanej..."

To Janovi vnuklo myšlenku, tuto možnost rozehrát a začal ochotně líčit své přeoperování téměř do detailu a všechny ženy mu pozorně naslouchaly. Teprve když si chámovody spletl s Eustachovou trubicí, pochopila ta nejbystřejší zrzka, že si z nich utahuje: „Ten pán nás tahá za nos!", a znovu se rozchichotala.

Do toho se otevřely dveře ordinace a MUDr. Pacovský, když spatřil Jana, řekl omluvně: „Promiňte dámy, tady můj kolega doktor Racek mi přinesl nějaké podklady" a vzal Jana přednostně do ordinace. „Tak povídej, co se děje, máš něco akutního", zeptal se Miloš. Jan mu v kostce vylíčil případ Adély a chtěl vědět, jak dalece to je vůbec pravděpodobné.

„No, abych ti řekl pravdu, moc pravděpodobné to není, spíše bych řekl, že ta dívenka lže, ale znám jeden skutečný případ, kdy šestnáctiletá panna otěhotněla tak, že se vykoupala ve vaně s vodou, v níž se před ní vykoupala její matka po sexu. Ta nevinná dívka se tak tímto způsobem dostala do jiného stavu se svým vlastním otcem. V teplé vodě totiž mohou spermie přežít i třeba celou hodinu." 

„Takže přece by to mohlo být, byť i jen teoreticky, ale možné", řekl zamyšleně Jan, načež poděkoval Milošovi a vrátil se do své ordinace.

Večer si pak pozval obě dvě, matku i dceru, k sobě na pohovor. Nabídl jim kávu a sušenky a začal svůj plaidoyer ve prospěch Adély, která byla očividně zakřiknutá: „Chtěl bych vyjít z toho předpokladu, Adélko, že mluvíte pravdu, a že jste dosud, jak tvrdíte panna. Nejprve bych se chtěl zeptat vás obou, jestli u vás někdy nastala situace, že jste se z nějakého, třeba šetrnostního důvodu, obě dvě vykoupaly ve vaně v téže vodě?"

Paní Vyhnálková se podivila: „No, nevim proč se ptáte, my jsme sice chudá rodina, ale čistotný sme. Tak moc zase u nás s vodou nešetříme. Jó, akorát tenkrát na mý narozeniny, to zrovna jako naschvál netekla teplá voda a já jsem ji musela vohřejvat na sporáku, tak to jsem se vykoupala ve vodě po Ádě."

„Né, mami, já jsem se koupala až po tobě, když jsem přišla ze Sokola", řekla Adélka.

„No, to je snad jedno, né?", vyhrkla Vyhnálková.

„Tak docela jedno to není, paní Vyhnálková, kdy jste měla narozeniny?"

„Druhýho července, to bylo zrovna takový vedro." 

„To by časově souhlasilo, teď máme konec srpna", zauvažoval Jan a pokračoval, „od mého kolegy gynekologa jsem se dozvěděl, že takový případ on sám jednou řešil, totiž, že se dcera vykoupala s matkou, která měla krátce před tím sex se svým mužem, takže dcera otěhotněla nevědomky spermiemi svého otce! Jak vidíte i takové neobyčejné náhody se mohou stát..."

„Jenže v naší rodině to není možný", ozvala se Adélka a kroutila hlavou, „vždyť náš táta je už od května zavřenej v base!"

Načež paní Vyhnálková uraženě vstala, mávla odmítavě rukou a řekla: „No, právě, to je ta blbost, to tady nevyřešíme, pojď Adélko,  deme dom...!"

https://www.youtube.com/watch?v=WNm5cmSB1hY

Co je to Oostende se dvěma Oo ?

Dnes už je to otázka vcelku triviální, skoro každý ví, že to je v Belgii u moře, jenže "za komoušů" to bylo něco moc vzdáleného a mně to připadalo jako noblesní ráj pro celebrity, co si nechají namalovat plavky přímo na tělo. O hodně později, když už to bylo možné, aniž bychom museli riskovat zastřelení na hranicích, jsme se s manželkou rozhodli toto město navštívit. To už jsem věděl proč se nejzápadnější město Belgie jmenuje nelogicky Oostende, tedy „Východní konec". Vzniklo to tak, že toto městečko původně leželo na východním konci podlouhlého pobřežního ostrova Testerep, odděleného od pevniny jen úzkým přírodním kanálem. Právě tak i západní konec tohoto asi 15 km dlouhého ostrova byl pojmenován Westende. Kanál byl však později zasypán, takže se tím ztratil i ostrov Testerep, Oostende pochopitelně zůstalo tam kde bylo, ale  z hlediska celé Belgie leží směrem k západní hranici s Francií.

Tohle město má svůj zvláštní půvab, který zde nebudu popisovat, to si může každý kdo má zájem nalistovat třeba v turistických příručkách. Zmíním se jen o maličkostech. Moji ženu tam zaujaly květinové hodiny, které jsou velmi přesné a kde všechno mimo ručiček, tedy i datum, je sestaveno z květin. Žena chtěla vědět, jak to dělají, že každý den je tam správné datum. A oni skutečně vždy o půlnoci přinesou jiné bedýnky s květinovými číslicemi a vymění datum. Nevím, šlo by něco takového nainstalovat v Praze? Pochybuji, protože tento veřejně přístupný (hodinový) trávník by tady nevydržel. Tam ho nikdo neničí ani nezaneřádí odpadky, ani ty hodinové ručičky a květiny si neukradne! Co to je za divné lidi? To my jsme jiní kabrňáci, nám se všechno hodí a tak jsme NENECHAVÍ...

Mne naproti tomu tam ze všeho nejvíce zaujala pobřežní promenáda, lemovaná jak jsem pracně napočítal asi čtyřiceti restauracemi, jedna vedle druhé tak těsně, že jen rozdílností barev ubrusů se pozná, kde končí jedna hospoda a kde začíná druhá. Objevili jsme tam jednu pro nás favoritní nóbl rybářskou knajpu, kde jsme si dávali ty nejlepší grilované Seezungen (mořské jazyky) neboli kambaly, jaké jsme kdy jedli. Jenom kvůli této rybě bych tam rád jel ještě jednou...

A něco na konec, takový hezký zvyk: Když jsme se procházeli nočními ulicemi Oostende, všiml jsem si v jedné ulici, že se v různých bytech najednou krátce rozvěcejí okna a v nich nahé ženy. Kdykoliv jsem však upozornil manželku: „Otoč se a podívej se támhle v druhém patře!", tak než se ona stačila otočit, okno zhaslo, takže nic neviděla. Ty dámy se taktně ukazovaly jen pánům! Asi se před ženami, nevím proč, styděly...

https://youtu.be/L_phcZBKYOY

Petticoat

Dámská móda sukní v době o které mluvím, to jest, na počátku šedesátých let, byla podle mého vkusu velmi líbivá. Pod volnou sukní byla ukrytá, avšak dobře viditelná, bohatě nadýchaná spodnička mnohovrstvá, zvaná petticoat. Bylo to "eldorádo" hlavně pro mladá děvčata s hezkýma nohama, ale ani obstarší semestry nechtěly zůstávat pozadu, móda je móda, ale hlavně proto, aby se všichni pánové měli na co koukat.

Můj studentský pokojík, který přesně takhle vypadal jak jsem ho tu nakreslil se mezitím stal pokojem staro-mládeneckým, bylo mi už 30, ale stále jsem si ho ve volných chvilkách nějak vylepšoval.

Právě jsem dokončoval jeden kubistický obraz, když zazvonil telefon. Ve sluchátku se ozval ženský hlas s poměrně přímočarým oslovením: „Ahoj, Mirku, to jsem já, Dáša. Asi se divíš, že ti volám, tak se nediv, já mám dnes na tebe chuť, co tomu říkáš?“  Byl jsem opravdu překvapen, protože jsem ji neviděl už asi dva roky, od té doby co povila malou Petrušku. Dáša se mi sice vždycky líbila, ale byla vdaná s mým kámošem Vláďou a tudíž pro mne TABU. Pak byla v jiném stavu a přestala chodit do našeho pěveckého souboru, načež tam pak přestal chodit i Vláďa, čímž se po nich takzvaně země slehla a teď najednou ji mám na drátě! To mě tedy překvapilo!

„Ahoj, Dášo, co se to děje, ty ještě žiješ? Vláďu jsem jednou potkal před časem na Kampě, ale o tobě vím, pokud to není jenom drb, že se snad doopravdy rozvádíte?“

„No, právě proto si chci s tebou popovídat, je toho moc a já mám dneska volno, Petruška je u mámy, tak bychom se mohli sejít, co ty nato jako svazák?“ Souhlasil jsem bezvýhradně a dali jsme si sraz před jejich barákem na Smíchově, že pro ni dojedu na mé mašině a ona, že určitě nesmí mít úzkou sukni, aby mohla sedět rozkročmo na motocyklovém dvojsedle.

Když se objevila v plné své kráse v temných dveřích jejich domu, polkl jsem naprázdno nad jejím neodolatelným půvabem v lila petticoat-šatičkách a s košíčkem místo kabelky. Na matku dvouleté dcerušky vypadala nádherně a já s vědomím, že má na mne chuť, jsem si okamžitě připadal jako pán tvorstva. Odvezl jsem ji nejkratší možnou cestou k sobě domů na kafe. Zatímco jsem tu kávu vařil, Dáša se rozložila na mém sickanapi a spustila svoji dojímavou story o svém zatraceně nemožném manželovi Vláďovi. O nepřítomných jen špatné...

V podstatě se jednalo o tuctový, banální příběh manželské nevěry. Vláďa si prý namluvil strašnou škebli Magdu a chce si ji vzít, což nevinná Dáša, za žádných okolností nechce připustit kvůli jejich dítěti. Její vyprávění však nebralo konce a Vláďa v něm měl tu nejzápornější roli. Já jsem jí ovšem odporoval, že když jsem jednou potkal Vláďu na Kampě, šla s ním docela půvabná blondýnka, což má být asi ta příšerná škeble Magda. Jenže Vláďova rozvodová verze, tedy jako vysvětlení pro mne, zněla v kostce zhruba takto: „Dáša se zblbla do toho svýho votylýho gynekologa a chodí k němu i dvakrát tejdně na prohlídky, se vším všudy rozumí se, a to já nechci a nebudu tolerovat.“

„To je naprostý nesmysl“, skočila mi do řeči Dáša, „já a ten doktor spolu vůbec nic nemáme, je to lež a Vláďova chorobná fantazie. Já tam chodím skutečně jen ze zdravotních důvodů!“

Pochopil jsem, že mám být Dáše jakousi vrbou, ale zároveň jsem nechtěl mezi nimi dělat soudce: „Podívej se, Dášo, vaše dvě verze téhož případu, se od sebe diametrálně liší, ale to je asi jako vždycky u rozvodu, takže já bych se z toho chtěl vyreklamovat, abych nefandil ani jednomu, ani druhému, jste mi stejně sympatičtí oba dva.“

„Jenže v tom je ten zásadní rozdíl, že má verze je pravdivá a on lže!“, vykřikla, „a když mi nevěříš, tak mě hned odvez zase domů, to nemá cenu se o tom bavit“, řekla rezolutně.

„Počkej ještě chvilku, právě sprchlo a to já nerad sedám na motorku, na dlažbě to pak klouže, jak po mejdle.“ Abych ji nějak zabavil a přivedl na jiné myšlenky začal jsem jí vyprávět příběh mého rozvodu. Když se setmělo, začala být Dáša jak na trní, a tak jsme se zvedli k odjezdu. Já jsem měl sice o dnešním večeru docela jinou představu, leč s mojí snahou změnit téma hovoru jsem vyzněl dokonale naprázdno.

Když jsme pak dojeli na stále ještě vlhkou dlažbu na vyšehradském nábřeží, řekl jsem Dáše přes rameno: „Drž se mě pevně oběma rukama!“

„Nemůžu, musím držet ten můj košíček, co je mezi náma“, odtušila ona.

Mezi železničním a Palackého mostem asi uprostřed, bylo tehdy jakési ministerstvo, kde obvykle stávaly dvě-tři šestsettrojky a já se jim vždycky musel vyhýbat přes tramvajové koleje, jenže dnes tam bylo prázdno a tak jsem zůstal na své straně ulice, ovšem zapomněl jsem, že od těch aut je tam dlažba promaštěná nakapaným olejem, což na vlhké vozovce a ve tmě nebylo vůbec vidět.

Následek byl děsivý, motorka šla do smyku a košík mezi námi podpořil špatnou balanc. Dáša se vykývla na opačnou stranu než já a už jsme leželi oba na dlažbě a motorka si to prdlala dál, ležíc kus od nás vedle chodníku.

Vyskočil jsem jak zajíček z jamky a vidím, Dáša leží na břiše rozplácnutá, jak široká, tak dlouhá a nehýbe se. Štěstí, že zrovna nic nejelo. Sehnu se k ní a říkám: „Dášo, Dášo, slyšíš mě? Co je ti?“ Kámen mi spadl ze srdce když se pomalu otočila na bok a řekla nepřítomným hlasem: „Kde je můj košíček?“ Napřed jsem jí pomohl vstát a dovedl na chodník, kus dál ležel ten zatracenej košíček, pak jsem vypnul motorku, měla rozbitý reflektor, jinak nic a zaparkoval ji za rohem budovy.

Oba jsme se shodli, že ten zbytek cesty radši dojdeme pěšky. Teď jsem si teprve všiml, jakou drastickou změnu prodělal Dášin vzhled. Byla od toho oleje umazaná jak brzdař na dráze a zcela zákonitě právě na těch nejvíce exponovaných místech. Začal jsem se jí omlouvat za ten karambol, jenže ona se zachovala jako lady a přešla to ležérní větou: „To nic, to se vypere, hlavně že máme kosti v pořádku  -  a bylo to aspoň ňáký dobrodružství, když už ne milostný“. 

Při loučení před jejím domem, mi zamávala stejným způsobem, jako když jsem pro ni odpoledne přijel, jenom ten její úsměv byl tak trochu nucený. Od té doby jsme se už nikdy nepotkali ani neviděli...

https://youtu.be/WWq_6tZpJMI?list=RDWWq_6tZpJMI