Kalamitní manželka

Moje ex-manželka Hana byla do jisté míry něco jako výrobna katastrof na běžícím pásu. Všecko jí samo vyskakovalo z ruky. Skleničky, křišťál, porcelán i zrcadla. Rovněž vytrvale ztrácela cokoliv, klíče, kabelky, peněženky, průkazky, doklady - ba co dím, dokonce jednou ztratila i naši malou Brigitku s kočárkem. Zapomněla ji totiž v krámě při nakupování kapusty a brambor! Ovšem největší malér, za štangli zlata, se jí povedl o dovolené na Costa Brava ve Španělsku.

Bydleli jsme tam v útulném exkluzivním hotýlku v pokoji číslo 27 s balkonem a s výhledem na moře, WC, koupelnou i telefonem. Jednoho dne ráno jsme chtěli podniknout delší výlet do Barcelony. Jelikož jsem dobře věděl, že se žena vždycky příšerně dlouho vypravuje, neboť sprchování a následující povrchová úprava jí zabírá značnou část dopoledne, šli jsme s Brigitkou už napřed dolů na snídani. Když končil čas snídaní, přisupěla Hana na poslední chvíli za námi s kousavou poznámkou, co že jsem to vybral za pitomý hotel, kde v půli sprchování náhle přestane téct voda, čímž elegantně přehrála vinu za svůj pozdní příchod ke snídani na mne.

Odpoledne, po návratu do hotelu jsme zde zaznamenali úděsný chaos a rozruch. Snad celý hotelový personál běhal po schodech nahoru, dolů a tlačil se také u našeho pokoje.

„Co se to tu děje? Vystavuje se tu snad sedmý div světa, nebo co?“, spustil jsem ostře nabroušenou němčinou. Ředitel hotelu si mě vzal stranou: „Seňor Tomes, vy zapomněli zavřít voda ve sprcha, takže jste vyplavili pokoj číslo 37! Škoda muset vy zaplatit.“

„Pozor, pane řediteli, pokud jsem správně pochopil číslování vašich pokojů v tomto hotelu, pak je pokoj číslo 37 nad námi ve třetím patře, ale my máme pokoj číslo 27, který se nachází pod tímto pokojem, ve druhém patře!“

„To správné, seňor Tomes, ale přesto jste 37 vyplavili vy a muset zaplatit!“

„Pane, řediteli“, cedil jsem skrze zuby, snaže se zůstat klidným, „pochopte, že z důvodu zemské gravitace voda teče vždy dolů, ale nikdy nahoru! To znamená, že pokoj ve třetím patře vyplavil náš pokoj ve druhém patře a nikoliv naopak! Pokud tuto triviální skutečnost nemůžete pochopit, pak je mi vás líto!“

Ředitel pokrčil rameny: „Nevím to vysvětlit, prosím seňor Tomes, pojďte podívat do vaš sprcha.“

Při pohledu na naši koupelnu jsem začal pozvolna chápat, že ředitel má pravdu a blbec jsem já. Moje žena postavila fyzikální zákony na hlavu! Když jí ráno při sprchování přestala téct voda, nechala chytře ležet rukojeť sprchy na dně vany a zapomněla zavřít oba kohoutky. Zatímco jsme se bezstarostně projížděli kočárem po Barceloně, voda v naší sprše vesele stříkala pod plným tlakem přímo na strop! Jelikož žena rovněž zapomněla vypnout rádio, poznali tak Španělé, čemu v Praze říkáme "Hrající Křižíkova fontána"...

https://youtu.be/BuFuE2EjyyI

Čím chtěl být malý Péťa

Jako dítko školou povinné, mladý Péťa dlouho nevěděl, čím chce být. Nikdy nechtěl být ani kominíkem, ani později pilotem, ba ani třeba slavným fotbalistou, jako většina kluků, a už vůbec ne, objevitelem neznámých světů, jako astronaut, nebo později též, coby gynekolog. Až jednou, když už konečně uzrál, oznámil rodičům, že ví, čím chce být, a sice akademickým malířem! Bylo pravdou, že ho vždy ze všeho nejvíce bavilo, malování a kreslení, ale u rodičů s tím pohořel. Malířství, je samá bída s nouzí, a že si má raději vybrat nějaké "pořádné" zaměstnání, ale v první řadě vystudovat nějakou vysokou školu. Malovat si pak může vždycky jako hobby i bez akademie

A tak Petr Linhart  si jen tak pro sebe maloval různé kočičky i kočky, ale přesto vystudoval techniku a deset let mu to trvalo, než pochopil, že se minul povoláním. Do práce chodil jenom proto, že vlastně neměl jinou volbu si nějak vydělávat na chleba a práce u prkna byla pro něj nutným zlem.
Absolutně mu nesedělo, že musí, jako konstruktér jednoúčelových strojů, mít v hlavě čísla norem všech normovaných součástek, jako jsou šrouby, matice, čepy, podložky, pružiny, ložiska, profily atd. Zatímco všichni jeho kolegové se to učili nazpaměť jako Desatero, on si to pokaždé radši vyhledával v katalogu. Jeho práce byla jenom asi ze 30 procent tvůrčí, všechno ostatní bylo už dávno znormováno jinými daleko lepšími techniky než byl on...

 Jednoho krásného dne praštil pěstí do stolu a řekl si "dost!" a odešel od prkna do výpočetní techniky k počítačům, ovšem nikoliv zase jako technik-programátor, ale jako obchodník v dovozu computerů ze zahraničí. Byla to práce s lidmi a to ho právě bavilo. Mohl si stále zdokonalovat řeči: němčinu, angličtinu i ruštinu a nakonec se stal (v 35 letech) jako výjimka, vedoucím oddělení, který nebyl v partaji (!). Najednou ho překvapilo něco až dosud nepoznaného totiž, že chodil do práce rád. Po celé firmě se rychle rozkřiklo, že jeho oddělení je "fajn" a začaly za ním přicházet různí lidé z jiných oddělení se žádostí: "Pane inženýre, prosím, vezměte mě do vašeho oddělení", takže brzy se jeho oddělení nafouklo ze dvou osob na deset:  pět žen a pět mužů ve věkovém rozpětí 19 až 59 let. Víc lidí mu jeho šéf nepovolil.

Sám pak byl překvapen, že měl takový úspěch jako vedoucí. Rozhodně to nemohlo být tím, že by byl tak skvělý, ale spíše tím, že se nechoval tak, jako ostatní straničtí šéfové: povýšeně a diktátorsky. Hned na úvod těm svým "ovečkám" řekl: "Mám rád otevřené chování a jednání, příkladně: budete-li si chtít odskočit na nákup, k holiči a tak podobně, stačí mi to říct, a ne se vymlouvat lhaním, že musíte k doktorovi, že vám je zle a podobně. Nebudeme si nic předstírat. Když budu vědět kde jste, tak si to směrem nahoru obhájím. Zrovna tak zvýšení platu a přidělování prémií nebude předmětem k licitaci, ale projednám to s každým z vás jednotlivě a vysvětlím, proč a zač. Když bude mezi námi takový přátelský vztah, předpokládám, že když někdy vznikne potřeba dělat v práci přes čas, aby se něco dokončilo v daném termínu, nebude to pro vás, jako pro mne, problémem zůstat v práci déle."

V Linhartově oddělení nevládl vlastně sám Linhart, ale všeobecná pohoda, bez osobních hádek a napadání. Když jim pak jednou oznámil, že dnes potřebuje nutně aspoň dva lidi na neplacený přesčas, hlásilo se mu jich hned pět. To byl úspěch, který mu druzí záviděli. Říkalo se: "Ten Linhart má ty lidi opravdu zmáknuté, čert ví jak to dělá?" A u Linharta prostě všechno klapalo bezvadně, takže i vrchní vedení jim dávalo větší balík peněz na prémie. 

Jenže tahle idylka vydržela bohužel jenom dva roky. Zcela logicky se našli soudruzi, kterým to nebylo jedno, že najednou "ňákej mlíčňák, navíc nestraník, dělá vedoucího dovozu a kšeftuje si s kapitalistama a buhví vo čem s nima čachruje? Dokud byl Dubček u moci, mohl se za něj jeho šéf zaručit, ale když dorazili tankoví bratři Ivani, viděl Petr, tak jako milióny jiných, že nastává nová totalita a rozhodl se bez váhání pro emigraci, kde se pokusí začít znova  –  a sice od nuly...

https://youtu.be/D5IvMFQ5Nqg

HIAWATA, zaniklá trampská píseň

Trampská píseň, dle mého názoru, by neměla docela zaniknout i když je už dávno "z módy". Měla vždycky krásnou melodii i vtipný text a sborový přednes s výborným kytarovým doprovodem míval rovněž nespornou kvalitu. Je škoda, že nám tyto poklady lidové a často amatérské práce  mizí pod rukama a jsou písně, jako třeba tato HIAWATA, kterou už nenajdete nikde, ani na internetu. Mně její text naštěstí uvázl kdesi v mozkových závitech a tak jsem ho uvedl zde, tak trochu jako raritu... 

HIAWATA  se  někdy též označovala jako  PROČ 'SI SI..?

1. Kdo by neznal trampa Frantu Čehonu, nazvaného Old-Black-Billy-Joe,
namluvil si na sázavském náhonu trampici, jíž  řek' hned "Ajlavjou!"
Hájek jako mlíko zrovna kvetl, když z ní svoji udělat chtěl squaw,
ona řekla: "Aby sis to nepletl, heleď koukej nebav se a plav!"
"Hiawato," řekl na to, "slova tato do srdce jsou mého tomahawk!"

Ref: Proč 'si si, proč 'si si, proč 'si si mně moje milá, ach namluvila, když jsi,
když 'si si, když 'si si, když 'si si to moje milá, zas rozmyslela, kdysi...

2. "Heleď nemluv jako fantom prérie", řekla nato krásná trampice,
"vím, že trampská láska dlouho nežije, trampská láska je jak jepice,
a neříkej mi vůbec Hiawata, neurážej moji rodinu,
jestli se hned nevodloupneš na tata, vysmejčím tu s tebou krajinu!"
"Hiawato," zařval na to, "slova tato pomstím krutě při sám Manitu!"

Ref: Proč 'si si, proč 'si si, proč 'si si mně moje milá, ach namluvila, když jsi,
když 'si si, když 'si si, když 'si si to moje milá, už rozmyslela, kdysi...

3. Pro urážku hrdé trampské nátury, do vody se vrhnul po hlavě,
v domnění, že je to řeka Missouri, utopil se v řece Vltavě...
Zaplakali nad ním kamarádi, odešel jim navždy věrný druh,
kamarád, že kamaráda nezradí, v Sázavě teď straší jeho duch!
V době duchů zpod lajntuchu letí k sluchu píseň kterou Hiawatě pěl:

Ref: Proč 'si si, proč 'si si, proč 'si si mně moje milá, ach namluvila, když jsi,
když 'si si, když 'si si, když 'si si to moje milá, už rozmyslela, kdysi...

************************************************************
A tady jsou pro změnu Rangers / Plavci:
https://youtu.be/05X7jyyYLg8

Exportní kecky už došly!

V padesátých letech minulého století to byl v ČSSR snad každému známý pojem, který bych nemusel blíže vysvětlovat. Dnes, o tři generace později, to už asi nikdo nezná. Takže tehdy se nosily v létě kecky, neboli plátěné a částečně oranžově pogumované šněrovací plátěnky. Později se jako bomba na trhu objevily takzvané exportní kecky, t.j. něco celkem podobného, ale v kvalitnějším provedení v černo-bílých efektních barvách, které ovšem nebyly k dostání pro obyčejné lidi, ale výhradně jen pro sportovní kluby a u nich registrovaných sportovců. Takže když někdo nosil exportní kecky, tak byl buď členem sportovního klubu, nebo měl na rozhodujícím místě nějakého "strejdu tlačenku".

 Dva študáci, černovlasý Marcel a blonďák Viktor chodívali občas takzvaně "trhat kusy na trafouš" (přeloženo do češtiny = seznamovat se s dívkami v živém centru města). Dnes měli hoši štěstí, před výlohami u Bati na Václaváku stály dvě značně pohledné dívky a obdivovaly tam vystavené lodičky. Obě měly na nohou zbrusu nové exportní kecky. Marcel s Viktorem na sebe souhlasně mrkli. Pro seznamovací případy měli spolu nacvičený dialog, takže bylo jen nutno se předem dohodnout na jaké téma se bude dialog odvíjet. Ku příkladu heslo třešně, když dívka jedla nějaké ovoce, zmrzlinu nebo párek, prostě hlavně, že něco jedla. Tyto dívky však nic nekonzumovaly, takže připravený scénář dialogu musel být okamžitě, za pochodu, přizpůsoben situaci, na téma exportní kecky.

"Che, to je letos exportních kecek, že jeden až žasne", poznamenal Viktor.

"A divíte se tomu, pane? Dyk se toho vyrábí v nadplánu denně kolik tun!", řekl Marcel.

"Já vím, představte si, že to frčí na běžícím pásu, co vteřinu - jedna kecka!" dodal Viktor.

"Ale víte, pane, že to je nebezpečná a zdravotně závadná věc?" zeptal se ho Marcel.

"Ne, to teda nevím...proboha!" zakroutil Viktor hlavou.

"Ano-ano, slyšel jsem to, keckový mor se to jmenuje!" vysvětlil hbitě Marcel a pokračoval, "jeden můj známej si totiž takhle koupil morový kecky a do rána byl na prkně!"
"To nic není, pane, ale tím pádem vznikly i komplikace ve výrobě! Představte si, že ta výrobní linka s tím běžícím pásem vyráběla původně jen levou kecku, dle vzoru "Kupředu levá!", ale to se lidem nelíbilo, protože mají obvykle i pravou nohu!
"Jó, jó, já jsem o tom četl, a tak vedle té linky levé postavili ještě jednu linku, aby ta vyráběla pravé kecky, takže za hodinu vychrlily obě linky 3600 párů, to máte za jednu směnu skoro 30 tisíc kecek!" řekl Marcel.
"Jenže pozor! Ta pravá linka se nějak poškodila, tím pravé kecky došly a ve skladu se prý mezitím tísní na 900 tisíc levých kecek, tedy skoro milión - a nikdo, mimo těchto dvou dívek to nekupuje!"

 Tomu se dívky rozesmály a Marcel je oslovil: "Můžete nám poradit, děvčata, kde jste si ty kecky sehnaly a máte-li obě levé?"

"To musíte hrát jako my, třeba basketbal za nějaký klub a dostanete levou i pravou!" řekla rusovláska a kecková debata byla navázána...

A pak šli všichni čtyři v družném rozhovoru procházkou přes Petřín až do Dejvic a byla z toho láska. Marcelovi se líbila bruneta Milada a Viktorovi rusalka Veronika, jelikož měla bujnější prsa. Tím vznikly dva páry M+M a V+V. Jenže taková nepatrná chybička byla v tom, že dívky si do příštího rande rozdělily sféry vlivu poněkud opačně, tedy M+V a V+M, což způsobilo trošku duchovního zmatku mužům.

Ti ale, coby gentlemani se celkem snadno nechali přehlasovat dámami a podřídili se. Happyend však nevznikl, jelikož u obou dvojic ty Véčkové půlky páru, tedy Viktor i Veronika, takzvaně vybouchly z různých intimně nedefinovatelných důvodů a rozhádali se. Zato ta zbývající  dvě M, tedy Marcel a Milada, se naprosto mimo plán do sebe najednou na druhý pohled zamilovali a brzy nato se vzali. Cesty osudu jsou prostě nevypočítatelné...

https://youtu.be/HHxgMQIzGqA

LAURA 1944: Detektivní Film USA

   Tentokrát bych chtěl, na rozdíl od svých memoárů a různých povídek,  nabídnout mým čtenářům, kteří se třeba zajímají o staré hollywoodské filmové legendy, jednu z nich a tak trochu ji převyprávět. Tehdy, po světové válce až do padesátých let minulého století, tento film proslul po celém světě, a to nejen hereckým obsazením ale i hudbou a režií. Dnes už se tento snímek prakticky v žádné televizi nenajde, a na you-tube existují pouze krátké, párminutové ukázky.

Detektivní film 1944, Twentieth Century Fox,

Režie: Otto Preminger,
Hudba: David Raksin.

Osoby a obsazení:

Laura..Hunt............(24)...reklamní návrhářka............Gene Tierney.....(1920 –1991)

Waldo.Lydecker.....(55)...spisovatel a žurnalista....,,,,Clifton Webb....(1889 – 1966)

Mark..McPherson..(35)...policejní...inspektor............Dana Andrews..(1909 – 1992)

Shelby...Carpenter..(33)...playboy a nefachčenko......Vincent..Price...(1911 – 1993)

Ann...Treadwell.....(47)...teta..od...Laury,.vydržuje...si..Shelbyho........jako milence 

Betty Anderson......služebná a kuchařka u Laury.................................(1897 – 1992)

Budu tento film líčit očima tehdy nadšeného mladíka, ale i dnes když si film pustím z videa, musím přiznat, že mě něčím fascinuje skoro tak jako tenkrát. Je tam poměrně málo typických klišé, která prozrazují stáří filmu přes 70 let, ale jinak jsou na tu dobu dobré herecké výkony i dramaturgie, vtipné dialogy, jakož i hudba, vše v souladu. Film je černobílá konverzační detektivka, neobsahující žádné lascivní ani krvavé scény, krev a střeva na plátně neuvidíte a o vraždě se jen mluví. Je to prostě detektivní příjemná povídka pro rentiéry..

OBSAH:

Inspektor Mark McPherson, vyšetřuje novou vraždu jisté managerky Laury Huntové. V pondělí ráno jí našla její služebná Betty ležet na podlaze přímo za dveřmi jejího bytu s obličejem zohyzděným dvěma střelami z brokovnice z nejbližší vzdálenosti. Inspektor McPherson, postupně vyslechl tři osoby z jejího okolí, kteří by mohli mít nějakou souvislost s touto vraždou.

Waldo Lydecker, Lauřin ctitel a ochránce, jinak zámožný a velmi známý spisovatel románů převážně detektivních. Znal ji už pět let a byl do ní svým způsobem zamilován. Jeho pomocí se dostala do vyšší společnosti, takže z původně plaché kresličky se Laura vypracovala na vedoucí návrhářku reklamní agentury. Inspektor u něj ihned viděl možný motiv ze žárlivosti.

Shelby Carpenter, vysoký mužný typ playboye, idividuum práce se štítící, peníze získával od Lauřiny tety Ann Treadwell, která si ho vydržovala, což ho ale nijak neomezovalo ve stycích s jinými ženami. Proto se také zajímal o Lauru, která mu nabídla práci v její agentuře, aby jí dokázal, jak tvrdil, že pracovat dovede a chce. On tu práci přijal, aby mohl být Lauře nablízku, ale mimo to, zde pracovaly další krásné ženy, tedy prostředí, které mu naprosto vyhovovalo. Jeho postava vzbuzovala obdiv u žen a nelibost u inspektora McPhersona.

Ann Treadwellová, zámožná stárnoucí krasavice, která se ve společnosti velice ráda ukazovala se Shelbym, aby jí ho ostatní dámy záviděly. Když si ale všimla, že se Laura stále více stýká se Shelbym a dokonce se začalo proslýchat, že se ti dva hodlají zasnoubit, mohla by, dle úsudku inspektora, vidět v Lauře nebezpečnou sokyni.

Následuje překrásná romantická scéna filmu, kdy se detektiv Mc Pherson zamiluje do Lauřina obrazu nad krbem. Je pozdě večer a inspektor v bytě Laury pročítá její deník a dopisy, ale jeho pohled se stále vrací k jejímu portrétu. V duchu si opakovaně říká: Nádherná žena, jak je to jen možné, že ji někdo mohl tak nenávidět, že ji bestiálně zastřelil sekaným olovem do jejího nádherného obličeje? Během této meditace stále upíjí whisky, až ho přemůže únava a on usne v křesle před Lauřiným obrazem.

Vtom se rozsvítí velký lustr a ve dveřích stane zmoklá, ale živá a zdravá Laura, (šok pro diváky). Ta se právě vrací domů z víkendu na své chatě a je překvapena přítomností neznámého muže ve svém bytě. Nechápajíc co se to děje, vykřikne na něj: „Kdo jste a co tu děláte?"

Inspektor vytržen ze spánku a právětak zmaten, nevěří svým očím: „Éé – vy jste – Laura Huntová?“

„Já zavolám policii!“ odvětí Laura a chce jít k telefonu.

„Nemusíte volat, já jsem policie, podívejte se“, a ukázuje jí svůj policejní odznak.

„Ale stejně pořád nevím, co děláte v mém bytě?“

„Vyšetřuji vaši vraždu, vy nevíte co se tu včera v noci stalo?“

„Ne, já nic nevím, nebyla jsem tu celý víkend.“

Načež nastane vysvětlování a Laura se mu přizná, že měla problém a chtěla být sama a ujasnit si, co vlastně chce. Shelby ji požádal o ruku a ona si nebyla jista tím, má-li ho natolik ráda, aby se vzali. Věděla, že byl vždy sukničkář, a že se ve firmě o něm říká, že má pletky s její kolegyní Mary Young, což on rozhodně popřel, jako sprostou pomluvu. Nakonec se ale rozhodla, že si Shelbyho nevezme.

Inspektor jí pak nastínil svůj plán, chtěl na ní, aby prozatím nikomu netelefonovala a počkala až na zítřek ráno, kdy on sem do jejího bytu pozve všechny tři podezřelé, Waldo Lydeckera, Ann Treadwellovou a Shelbyho Carpentera, aby viděl jak zareagují, když spatří, že Laura žije.

Zamlčel jí ovšem, že její telefon je policejně odposloucháván, a že ona sama je teď také podezřelá z vraždy. Policie mezitím ještě v noci vypátrala, že mrtvou ženou je kreslička Mary Young, kterou zděšená služebná Betty identifikovala jako Lauru, protože měla na sobě Lauřin župan i pantofle a její obličej byl k nepoznání rozstřílen. Policie dále zjistila, že Laura i přes zákaz inspektora McPhersona telefonovala v noci se Shelbym, řekla mu, že si ho nevezme, on se jí přiznal, že byl s Mary v jejím bytě, ale poprosil ji, aby zatím dělala nadále jako, že se chtějí vzít. On tak bude mimo podezření, a ona tím de facto potvrdí, že věděla o jeho naprosto „nevinné“ schůzce s Mary v jejím bytě.

Druhý den ráno McPherson zjistil, že pouze Waldo Lydecker při prvém spatření Laury zbledl a dokonce omdlel. Měl u sebe prášky na srdce, takže se brzy zase vzchopil a vysvětlil ostatním, že to bylo na jeho srdce příliš silné a bezohledné překvapení. Shelby ihned přiznal, že byl v onen osudný večer v Lauřině bytě s dívkou Mary Young, prý kvůli projednání určité služební věci, o které ale nechce a ani nemůže mluvit... 

Inspektor ho ironicky doplnil, že chápe proč Mary měla na sobě Lauřin župan a pantofle, ale nechápe proč po zazvonění, nešel dveře otevřít on sám? Prý nechtěl kompromitovat Lauru před některými jejími známými. Inspektor na to prohlásil, že už ví, kdo to udělal a k překvapení všech - zatkl Lauru.

Na policejní stanici, při výslechu pod reflektorem chtěl od ní vědět, jak to, že na chatě, kam se inspektor ještě v noci vydal objevil pušku, noviny i funkční radio, zatímco ona mu tvrdila, že o ničem nevěděla, neměla žádné noviny a radio nefungovalo. „Asi tam byl správce, který má také klíč“, řekla zamyšleně Laura, „to rádio zřejmě spravil on, a ta puška visí na zdi od nepaměti jako ozdoba.“

Mark se usmál a řekl: „Máte pravdu, ta puška je jiný model a navíc už nebyla dlouhé roky používána. To je vše, co jsem chtěl od vás slyšet, Lauro. Vrahem je definitivně Lydecker, jen bohužel nemáme zatím tu vražednou zbraň. Ale vím už aspoň jedno, že vy Lauro, jste nevinná."

Potom ji sám odvezl do jejího bytu, kde si začali tykat, načež, když se s ní loučil polibkem, vpadl tam Waldo Lydecker a když uviděl Lauru v náručí Marka, vynadal jí, že jedná jak lehká holka a lavíruje mezi pochybným playboyem a primitivním policistou. Uraženě odešel, ale na chodbě se zastavil a zkusil zadní vchod pro služebnou do kuchyně. Dveře zamknuty nebyly...

Mark se rozloučil s Laurou a řekl jí, že nechá udělat kompletní prohlídku Lydeckerova bytu, kde věří, že najdou tu vražednou zbraň. Vtom si ale všiml u vchodu Lauřiných stojanových hodin, daru od Lydeckera, a napadlo ho, že by se do jejich spodní části dala skrýt puška s uříznutou hlavní. Pokoušel se ten spodek nějak otevřít, ale to nešlo. Zkoušel to kolem dokola, až zezadu když se dotkl malého perka, se dvířka otevřela. Vrah chytře zanechal kompromitující zbraň na místě činu.

Tak jak předpokládal, byla to zkrácená dvouhlavňová puška, vzal ji do šátku, aby nesetřel otisky prstů, otevřel závěr a vytáhl prázdné nábojnice. Pak tam opět pušku uložil a řekl Lauře: „A máme veškeré důkazy proti Lydeckerovi, teď ho jdu rovnou zatknout!“ Mark seběhl po schodech k domovním dveřím, kde hlídkoval jeho strážník a zeptal se ho kterým směrem odešel Lydecker. „Dosud nevyšel z domu!“, odvětil překvapivě strážník.

Laura se zamkla, pustila si rádio a česala se před zrcadlem, když Lydecker tiše vyšel z kuchyně, otevřel stojan hodin a vyndal pušku. Zjistil, že prázdné nábojnice chybí a pochopil, že je ztracen. Doplnil kulové náboje do obou hlavní, namířil na Lauru, a blíže se k ní, řekl vzteky bez sebe: „Snad sis nemyslela, Lauro, že tě nechám spočinout ve špinavých prackách toho detektiva, ať mě zavřou, ale ty musíš zemřít!" 

Oba policisté v tom momentě tloukli na dveře, když uslyšeli výstřel. Laura, v pudu sebezáchovy stačila nataženou rukou nadzvednout hlaveň pušky, takže střela ji minula. Policisté vyrazili dveře, Lydecker se prudce otočil a druhou ránu chtěl vystřelit na policistu s revolverem, ale ten vypálil rychleji, takže střela od kácejícího se Lydeckera skončila ve stojanových hodinách. Poslední slova umírajícího Lydeckera byla: "Miloval jsem tě, moje Lauro.."

Trochu neobvyklý happyend, ale diváci stejně věděli, že se Mark a Laura milují, takže i s tímto, jakoby otevřeným koncem, to byl pro diváka krásný happyend...!

https://youtu.be/O6_KA8lKdig

Zkoušky na gymnasium 1942

Myslím, že už je moc málo pamětníků na ony příšerné protektorátní časy, kdy se dostat na gymnázium bylo pro českého kluka podobné "unikum", jako se dostat potom za komoušů na vysokou. Já měl tu pověstnou kapičku pokakaného štěstíčka a vyšlo mi obojí.
Nejprve tedy něco o tom gymplu. 

V roce 1942 po Heydrichiádě, to byla tak trochu drzost se o to pokoušet, protože režim pochopitelně neměl zájem aby česká mládež studovala, takže si kladli šílené podmínky, jako třeba potvrzení o árijském původu. K tomu bylo třeba si opatřit křestní listy tří generací nazpět: rodičů, prarodičů a praprarodičů. Moje máti se ale do toho zakousla a jezdila po matrikách obcí, kde žili naši předkové. Díky tomu, že mezi nimi nebyl nikdo Žid, mohl jsem podat žádost a přiložit k ní své poslední vysvědčení ze školy, a dvě své fotografie 6x9cm, z profilu a z ánfasu. To zase kvůli typu "nordická rasa", tvar hlavy a blond vlasy bylo důležité posudkové kritérium.

Zkouška trvala celý týden v internátu někde v Dejvicích, zde se i jedlo a spalo, a kromě učeben zde byla velká tělocvična i venkovní hřiště na lehkou atletiku. Bylo nás tam okolo 120 jedenáctiletých kluků, každý z nás dostal plechovou známku na krk s číslem, já měl č. 91 (podle abecedy). Každé ráno nás budila Hitlerjugend v půl sedmé, tím že pochodovala chodbami budovy za pištění píšťal a bubnování.

Po osobní hygieně u plechových žlabů byl nástup na snídani (chleba, marmeláda a čaj) a přesně v osm hodin začínala výuka v jednotlivých třídách po třiceti žácích a hodinu před polednem se psaly písemné testy z probírané látky. Mimo vlastní němčiny byla i německá matematika.

Divil jsem se v duchu, co to je za blbečky ta Hitlerjugend, že tady takhle šaškují a netušil jsem, že už za pět let se bude u nás podobně blbnout v obnoveném Československu. Jenom s tím rozdílem, že místo hnědé barvy nastoupí rudá. Prostě totalitní režimy si jsou podobny jak vejce vejci...

Vyučované a testované předměty byly v následujícím pořadí dle důležitosti ve smyslu německého předpisu: 1.němčina, 2.tělocvik (každý den odpoledne), načež matematika a geometrie a fyzika, potom německý zeměpis a dějepis a společenská výchova.

Nakonec jsem po tom celém humbuku u zkoušky propadl z tělocviku, byl jsem moc malý a ve skocích a bězích jsem nestačil, o hlavu větším žákům. Ale přihlásil jsem se drze znovu příští rok (1943) na právě uvolněné místo po jednom propadlém primánovi a tak jsem se dostal, tentokrát už bez internátu, pouze dvoudenní zkouškou ve škole, přímo do druhého ročníku, tj. do sekundy.

Roky plynuly, pak přišel konec války, (1945), pak Rudý Únor (1948) a při maturitě (1950) jsem měl dle předsedy komise, z kádrových důvodů, propadnout z češtiny, ale našla se dobrá duše, češtinářka "Maruška", která to neodsouhlasila.

Na vysokou jsem se tedy dostal opět se štěstím tím, že po maturitě se rozšířila po Praze fáma, že strojařina je přeplněná a dostat se tam je nemožné a většina studentů se tedy vrhla na stavařinu. Já jsem si ale řekl, že už je mi to jedno, nechám tomu volný průběh a když se tam nedostanu, budu halt nečím jiným. Jenže tehdy v roce 1950 měla technika jako směrné číslo od ministerstva, přijmout 500 uchazečů a přihlásilo se jich přesně jen 507. Čili bolševická komise brala šmahem všechny, až na ty "nejhorší" případy jako, syn kulaka, syn fabrikanta, dítě z buržoazní rodiny, které odmítla. A tak jsem se tam dostal i já, navzdory mému prach-mizernému kádrovému posudku, který sepsal můj spolužák Vladimír Šváb, syn Karla Švába, v té době úžasně papaláš, vysoké zvíře, náměstek ministra národní bezpečnosti, (posléze popraven v procesu se Slánským a dalšími deseti kumpány).

A zatím co se v Evropě válčilo a po válce popravovalo, Duke Ellington skládal nádherné melodie jako například tuto:

https://youtu.be/0CmftpbG4ig 

Na otázky dětí vždy odpověz!

Naše dceruška Brigita se nám narodila v Německu, kde žije dodnes. Od malička byla zvyklá na to, že na všechny otázky, které kdy měla, jí vždycky rád a ochotně odpovídal, jako její táta, který musel suplovat matku, babičku a dědu. Přece však z ní vyrostla čestná, pracovitá a nefetující nekuřačka. Proto tady směle tvrdím, že na otázky se musí odpovídat, ale nejen dětem, nýbrž i nám, takzvaně dospělým občanům a sice pravdivě. Novináři nejsou póvl, jak kdosi tvrdí, oni jen chtějí pravdivé odpovědi od politiků, které si sami a rádi draze platíme. Ovšem ti nás nesmí podvádět, aby se týdně nemusely řešit jejich nové a novější kauzy...

Věděl jsem už ze svého dětství, že dítě považuje své otázky za strašně důležité a když se mu rodič odmítne věnovat, je mu to líto a příště se už třeba nezeptá. Proto jsem naopak z Brigitiny otázky udělal něco jako důležitou konferenci, či poradu. Sedli jsme si do křesel a diskutovali o tom seriózně jako dospělí. Její otázky byly různorodé, podle toho co někde náhodně zaslechla, třeba: "Papá, co je gravitace?"

Jindy se mne zeptala, proč jsou chudí lidé a bohatí lidé? Držel jsem jí delší přednášku na sociální téma, začal jsem u žebráků a skončil u multimilionářů. Načež se zamyslela a pronesla tuto krásnou, památnou větu: "Papá, ale my nejsme chudí lidé, že ne, my jenom nemáme peníze."

Když se pak Brigitina matka od nás odstěhovala, rozhodl jsem se, že povznesu důležitost našich rozhovorů tím, že si my sami postavíme krb u nějž budeme sedávat. Ale protože v našem bytě s ústředním topením jsme neměli žádné komíny a mimo to nad námi byla ještě čtyři patra, postavili jsme krb sice jako atrapu, ale z opravdických pravých ohnivzdorných dlaždic, aby to vypadalo opravdově. Dovnitř jsem nainstaloval místo ohně červenou žárovku a místo paliva pálenku a lahve s vínem jako do příručního minibaru. 

Každopádně krb působil útulně a u něj se pak řešily hlavně školní problémy matematické, pro kteroužto vědu neměla moje milá dcerka moc velké nadání, spíše bych řekl, že toto bylo nulové. Později přišly otázky typu, proč si ženy kupují anti-baby tablety a tampóny. V nastalé debatě, když jsem chtěl vědět jak přišla zrovna na tyto věci, vysvětlila, že jeden drzý spolužák Hynek jí vyhrožoval, že jí nakopne do zadku tak, až jí vypadne tampón. A smysl anti-baby tablet zpochybnila protože, když žena nechce dostat baby, tak se přece nemusí mazlit s mužem a tím pádem pak žádné tablety nepotřebuje, což bylo nejen logické, ale i pravdivé...

Často také ode mne pochytila různé výrazy, se kterými potom zaperlila, když jsem to nejméně čekal. Třeba jsme se radili kam pojedeme na výlet v neděli a ona mi řekla: „Papá, já navrhuju jet na minigolf, co ty nato jako svazák?“ To mne rozřehtalo: „Brigit, víš ty vůbec kdo to byl svazák?“ Samozřejmě, že nevěděla, ale já sám jsem to prý někdy někomu takhle řekl. Jindy zase jsem se rozčílil při telefonování s nějakým úřadem a když jsem zavěsil, řekl jsem si pro sebe: „Ten chlap je přece úplně to... “ „Blbej jak tágo!“ doplnila mě Brigita, aniž by tušila co to znamená. Ona měla vlastnost, že si zapamatovala mé různé výrazy a pak jindy je zcela nečekaně vypustila a já se mohl strhat smíchem.

Jednou v sobotu ráno, když jsme se chystali vyjet na nákup do Wiesbadenu koukám, že Brigita má na sobě jen šortky a lehkou blůzičku. Venku sice krásně svítilo slunce, ale na teploměru bylo pouze 8°C.  "Tak to ne, Brigit, vezmi si džíny a bundičku, venku je ještě moc chladno." Ta se však snažila mne přehlasovat: "Ale papá, já jsem se dívala z okna a tady zrovna kolem běžel pán a ten měl taky jen triko a trenýrky." Musel jsem tedy přidat na důrazu: "Ne, ne, ty se ale oblečeš teple, podle nějakého chlapa se řídit nebudeme, třeba byl vožralej." 

Brigita se tedy oblékla jak jsem řekl a odjeli jsme do města na nákup. Já jsem na tuto episodku dávno zapomněl, když jsme spolu kráčeli pěší zónou kolem všech možných výkladů, tak najednou mi Brigit ukazuje maminku, za ruku vedoucí malého chlapečka v krátkých kalhotkách: "Podívej se, papá, ten chlapeček je asi taky vožralej!"

Zažil jsem ale také napjaté okamžiky, že mě málem trefil šlak, když mi ráno do práce telefonovala její učitelka tímto způsobem: "Herr Toms, vaše dcera Brigita dnes uklouzla na ledu ve stanici autobusu..." a já už jsem šel do kolen. Než se učitelka dostala k tomu, že si Brigita jen trochu narazila loket, viděl jsem dceru pod koly autobusu, který tam v té chvíli vůbec nebyl. Dojel jsem pak za učitelkou a řekl jí ostře, že by jako pedagožka mohla vědět, že takové zprávy po telefonu se říkají obráceně, tedy: "Vaší dceři se skoro nic nestalo, nelekejte se, uklouzla a narazila si loket ...atd..."

Od té doby byla paní učitelka k Brigitě jak máslíčko. A takhle, vcelku velice harmonicky, jsme spolu žili bez problémů. Když jí bylo šestnáct a vyrazili jsme spolu na večeři, zaslechl jsem jak si puberťáci říkají: "Vidíš to,  já to furt říkám,  že ty starý páprdové mají vždycky ty nehezčí holky!"

Jednou když bylo takové smutné podzimní počasí a venku lilo jako z konve, vzala mě Brigita kolem krku a řekla mi: „Papá, od mojí kamarádky Sabiny se její táta odstěhoval pryč, ty mi ale nikdy neutečeš, viď?“ Bylo to až dojemné, hrdlo se mi trochu stáhlo, ale řekl jsem rádoby veselým hlasem: „Brigit, ty kecko, vždyť ty jsi moje všecko!  Tady ti dávám čestné slovo, že ti nikdy neuteču!“   

I když jsem v duchu tušil, že to bude ona sama, kdo jednou odejde - mně..!

 https://youtu.be/mJDPaJEsLLo

Dva Mirkové

Každé dítě, jako takové, je človíček hloubavý. Takže, k tomuhle geniálnímu závěru jsem dospěl až po celoživotních zkušenostech, jednak z dětství vlastního, jakož i z dětství mého syna. O mé dceři jsem toho napsal už spoustu, takže teď se pro změnu budu věnovat nám-mužům...
Má úplně nejzazší vzpomínka, díky této fotce na to, jak jsem si, coby dvouletý cvrček v Turnově, kde jsme tenkrát bydleli, umazal ručičky od trhání pampelišek a ukazuji toto lepkavé neštěstí své mamce se slovy: "Lučičky maňač!"

Další moje vzpomínka je na to, jak mě, coby tříletého caparta, moje matka vzala sebou do kavárny, vlastně nádražní restaurace, na kafe. Sama si objednala moka a pro mne kakao. Byl to úžasný zážitek, který se mi hluboce vryl do paměti. Když jsem se neustále rozhlížel po lidech kolem sebe a čekal až kakao trochu vychladne, řekla mi matka: "Tak, Mirečku, vem si hezky hrníček za ouško a nabumbej se!" Protože jsem stále otálel, řekla mi po chvíli znovu: "Tak co je ti, proč si nevezmeš hrníček za ouško a nenabumbáš se?", řekla už trochu podrážděně.

"Když já si neumím dát hrníček za ouško!" Máti se rozesmála a já nevěděl proč?

Bylo mi sedm let, když mě rodiče vzali prvně sebou do kina, ovšem tenkrát se tomu říkalo biograf. Bylo to zrovna krátce po tom, co zemřel pan prezident TG Masaryk. Před filmem běžel žurnál a tam jsem najednou uviděl pana prezidenta živého a zdravého jak jede na koni. Vykřikl jsem radostně: "Mami, tati, dívejte, pan prezident přece neumřel!" Rodiče se jenom na sebe podívali a řekli mi: "PST... to ti vysvětlíme až doma!"

Když jsem přišel do druhé třídy protektorátní obecné školy, dostal každý žák zdarma školní učebnici, ta však byla svým způsobem zastaralá, neboť na titulním listě stál nadpis: Československá republika a pod ním portrét pana prezidenta T.G. Masaryka. Všichni jsme dostali za úkol zítra si donést z domova nůžky. Nejprve jsme museli tento titulní list opatrně vystřihnout a odevzdat paní učitelce a dále v textu na druhém listě pomocí redispera, namočeného do černé tuše, začernit slova Československá republika tak, aby to bylo nečitelné. Paní učitelka tam potom natiskla razítkem nový název státu: Protektorát Čechy a Morava. Tato autocenzura byla i pro nás, osmileté děti, velmi nepochopitelná a vlastně i smutná.

Můj syn Mirek

Můj syn byl už dítě z doby poválečné. Byl od tří let přímo posedlý po autech. Když jsme šli spolu na procházku, chtěl jsem raději zamířit někam do zeleně, ale syn mě táhl na parkoviště aut a neustále se mě vyptával, co je tohle za auto a co je támhleto za auto. Mimo to chtěl vědět i co znamenají dopravní značky a nejvíc se mu líbil ten červený kruh na bílém poli: "Táto, co znamená tahle kulatá značka?" 

"Víš, to je takzvaný zákaz vjezdu, tam nesmí vjíždět žádné auto."

Sotva jsme přišli domů pochlubil se mámě, že už zná všechny auta i značky. Ta jedna červená znamená, že tam nesmí jet žádný auto, jinak by na něj spadla!" Manželka Milena se na mně podívala káravě: "Prosím tě, co to vykládáš tomu dítěti za pitomosti?"

Jindy zase prohlásila moje rozčílená žena, že si všichni myslí, že náš Mireček je holčička, protože má tak dlouhý vlásky, a že s ním musí jít prvně k holiči. Asi za deset minut už byli zase zpátky a slyším, že dítě řve jako tur. Rozzuřená manželka se pustila do mne: "Musíš s ním chodit k holiči ty, mě neposlouchá a řve jak zabzučí holičův strojek, že se nechce a nechce dát ostříhat, tak jsem to okamžitě vzdala! Na to já nemám nervy..." 

Zamyslel jsem se hlavou a říkám si, to dítě se asi bojí toho bzučení a vzal jsem svůj holicí strojek a řekl synkovi: "Podívej se Mirečku, ten strojek sice bzučí ale nic nedělá, já si s ním klidně jezdím po tváři, chceš to taky zkusit, ty seš přeci mužskej, tak se nebudeš bát nějakýho bzučení." A on si to zkusil, neprve trochu ustrašeně a pak se začal smát: "Podívej se mami, já už se toho nebojím!" Načež jsme šli spolu k holiči znovu a kluk ani necekl. I holič se divil, jak prý jsem ho dokázal ho takhle přesvědčit, snad ne karabáčem?

"Ne, pane holič, nýbrž po dobrém a s příkladným vysvětlením, pomocí holícího strojku! On se totiž jenom bál toho bzučení!"

Když byl ve třetí třídě, zatelefonovala mi jeho učitelka, že se mnou potřebuje nutně mluvit. Když jsem se tam dostavil, dozvěděl jsem se od ní, že můj syn byl vždycky jedničkář, ale teď se chytil nějaké pochybné party a začal chodit tzv. za školu. Prosila mě abych tu věc nějak vyřešil, že už si s ním sama neví rady. Slíbil jsem, že ihned zasáhnu a ona dodala: "Jen prosím, ho nebijte, on je jinak hodný!" Hned příští den jsem si promluvil se synem mezi čtyřma očima, jako s dospělým.

Nejprve jsem chtěl vědět, co to je za partu a kam vlastně chodí místo do školy. Přiznal se mi, že mají s klukama sraz u Botiče v Michli a tam se čvachtají ve vodě a hledají tam na dně různé věci, co lidí vyhazují. A protože je teď velmi nízký stav vody, dá se tam hodně věcí nalézt. Hlavně různá železa, šrouby a podkovy, co se dá potom odevzdat ve sběru a dostat za to peníze. Vysvětlil jsem mu, že potok Botič je zároveň kanálem na splašky ze všech okolních záchodů, což je jednak samo o sobě odporné a jednak je vysoká pravděpodobnost, že tam člověk chytí nějakou nemoc. Pro těch pár grešlí co dostaneš za sběr, se můžeš nakazit nebezpečnou chorobou a mít z toho následky pro celý život. Schválně jsem to zveličil a přehnal a kluk když to slyšel, tak mi svatosvatě slíbil, že už tam nikdy nepůjde a to, co zanedbal ve škole si určitě doplní a dal mi na to své čestné, skautské slovo.

O čtrnáct dní později jsem přišel zase za paní učitelkou a ta mi nadšeně vyprávěla jak se hoch pronikavě změnil, už nechodí za školu, dobře se učí a je jako vyměněný, prostě nebe a dudy. Pak dodala: "Můžete mi prozradit jak jste tu změnu v jeho chování docílil?" Vypověděl jsem jí, že nepadl žádný tělesný trest, ale mluvil jsem s ním jako s dospělým a vysvětlil mu, co dělá špatně a uzavřel s ním gentlemanskou dohodu zpečetěnou podáním ruky a teď jsem moc spokojen, že on ji skutečně poctivě dodržuje... 

A zas oponou trhl čas a roky šly kolem nás. Za těch více než dvacet let, co jsme se neviděli, protože mezi námi byly ostnaté dráty a samopalníci, jsme se oba oženili, tedy já potřetí, on poprvé. Dnes, coby "muži v nejlepších letech" (to je hyperbola) si, my oba Mirkové, dobře rozumíme. A přestože on je dětským doktorem a já původně strojním inženýrem, je to on, který mi pomáhá zvládat problematiku s computerem. Oba dva máme rádi následující píseň...

https://youtu.be/dwKJKm3m8oU

Patálie se jménem Pietsch

Roland Pietsch měl už od dětství problémy, jednak se svým divným německým jménem a za druhé, s názvy příbuzenských vztahů, takže vždycky radši používal jako přímé oslovení křestní jméno, místo: má neteř či můj švagr, což věc značně zjednodušovalo. Jenom Rolandovy adoptivní rodiče zůstali jako máma a táta, vše ostatní nahradila jména křestní. Takový synovec, švagrová, nebo tchyně, zeť či snacha, o újci ani nemluvě, zůstali pro něj něco jako mlhovina Andromeda.

Problémy se jménem nastaly hlavně ve škole, když jeho německé jméno bylo po válce úřady počeštěno na Píč. Jeden zlomyslný spolužák mu namaloval tuší do učebnice češtiny, známý kosočtverec, přes celou stránku, což pak doma objevila jeho matka. Řekla pak po straně otci, aby si s jejich synkem promluvil jako muž s mužem a vysvětlil mu, že se to nemá. Otec si ho zavolal do své pracovny, ukázal mu ten výtvor a řekl bodře: "Rolande, blbečku, cos to tady namaloval, copak je to takový hranatý?"

Později v práci, jako projektant ocelových konstrukcí se mimo jiné skamarádil s kolegou Milanem Neumanem. Ten mu jednoho dne vyprávěl o své švagrové z Moravy, která je svobodná a sama a hodlá se přestěhovat k nim do baráku, kde už je jich beztak dost. Mimo jejich tří dětí s nimi žije i jeho jeho matka, tchán a tchyně a dva psi. "Moment, Milane, co to je švagrová? Je to patrně sestra tvý ženy? A ti tcháni, jsou její rodiče, ne?"

"No samozřejmě, co je na tom tak nepochopitelnýho?"

"Promiň, to je moje chiméra, ale já nejsem schopen používat tato označení, navíc jsou to pro mne slova nelibá až ošklivá. Taková tchýně je pro mně zosobněná satorie a švagrová je děvucha z Beskyd v kroji s ruličkou vzadu a sponkou nad čelem."

"Nojo, ty seš holt pražák a máš sklon k podceňování druhejch..."

"Mildo, já se omlouvám, já to tvé příbuzenstvo přece nepodceňuji, mně se jen nelíbí to označování příbuzenských vztahů, přece daleko hezčí je říct: to je sestra a rodiče mé manželky."

"No, dobrá, až půjdeš někdy okolo, ty víš kde bydlím, stav na kafe!"

Asi o týden později šel Roland skutečně okolo jejich baráku, aniž by měl v úmyslu se tam zastavit, ale Milan, který právě natíral okenní rámy, ho zmerčil a spustil: "Tak pojď, kafe už na tebe čeká!"

A tak se Roland seznámil s Milanovou krásnou manželkou Magdou a jejich příjemnými rodiči. Začali se zcela nenuceně bavit u kávy a mramorové bábovky, ale o Magdině sestře nepadlo ani slovo a Roland sám se nechtěl nějak zvědavě vyptávat, aby nevypadal jako tzv. obšourník...

Po nějakém čase  Roland zahlédl v obchodním domě Milana s půvabnou dívkou, ale jeho manželka do nebyla, a tak se nechtěl k němu ani hlásit, aby nedošlo k trapasu a až teprve později v práci mu řekl: "Teda, Milane, ty chlape špatná, takovou krásnou manželku máš a místo toho, aby ses jí věnoval, couráš po různých krámech s bižuterií s dlouhovlasou mořskou pannou v tokajícím opojení!"

"Tos mě jistě viděl včera s mojí švagrovkou Klárou u Douglase!"

"Neříkej, že to byla švagrová, žádná rulička, žádná sponka, to byl sexy KUS, pane!"

"Vidím, že zase musíš přijít k nám na kafe, abych ti tu Kláru představil."

"No, minule jste mi ji svorně zatajili, tak to se tedy moc rád přijdu podívat, už se na to těším!"

Tak se stalo, že se Roland se svou budoucí manželkou seznámil defacto později, než s celým jejím příbuzenstvem. A slovo dalo slovo a když začalo rašení jara, vyrašila i svatba Rolanda a Kláry, ovšem pod podmínkou, že ona se nebude v žádném případě jmenovat Píčová, ale naopak on přijme její jméno Bruner!

https://youtu.be/yZRwm9UEu7o