pondělí 9. ledna 2017

Na otázky se má odpovídat

Naše dceruška Brigita se nám narodila v Německu, kde žije dodnes. Od malička byla zvyklá na to, že na všechny otázky, které kdy měla, jí vždycky rád a ochotně odpovídal bohužel jen její táta, který tak musel suplovat matku, babičku a dědu. Přece však z ní vyrostla čestná, pracovitá a nefetující nekuřačka. Proto tady směle tvrdím, že na otázky se musí odpovídat, ale nejen dětem, nýbrž i nám, takzvaně dospělým občanům a sice pravdivě. Novináři nejsou póvl, jak kdosi tvrdí, oni jen chtějí pravdivé odpovědi od politiků, které si rádi draze platíme. Ovšem ti nás nesmí podvádět, aby se týdně nemusely řešit jejich nové a nové kauzy...

Věděl jsem už ze svého dětství, že dítě považuje své otázky za strašně důležité a když se mu rodič odmítne věnovat, je mu to líto a příště se už třeba nezeptá. Proto jsem naopak z Brigitiny otázky udělal něco jako důležitou konferenci, či poradu, sedli jsme si na gauč nebo do křesel a diskutovali o tom seriózně jako dospělí. Její otázky byly různorodé, podle toho co někde náhodně zaslechla, třeba: "Papá, co je to gravitace?" 
Jindy se mne zeptala, proč jsou chudí lidé a bohatí lidé? Držel jsem jí delší přednášku na sociální téma, začal jsem u žebráků a skončil u multimilionářů. Načež se zamyslela a pronesla tuto krásnou, památnou větu: "Papá, ale my nejsme chudí lidé, že ne, my jenom nemáme peníze."

Když se Brigitina matka se od nás odstěhovala, rozhodl jsem se, že povznesu důležitost našich rozhovorů tím, že si my sami postavíme krb u nějž budeme sedávat. Ale protože v našem bytě s ústředním topením jsme neměli žádné komíny a mimo to nad námi byla ještě čtyři patra, postavili jsme krb sice jako atrapu, ale z pravých ohnivzdorných dlaždic, aby to vypadalo opravdicky. Dovnitř jsem nainstaloval místo ohně červenou žárovku a místo paliva pálenku a lahve s vínem jako do příručního minibaru. 

Každopádně krb působil útulně a u něj se pak řešily hlavně školní problémy matematické, pro kteroužto vědu neměla moje milá dcerka moc velké nadání, spíše bych řekl, že toto bylo nulové. Později přišly otázky typu, proč si ženy kupují anti-baby tablety a tampóny. V nastálé debatě, když jsem chtěl vědět jak přišla zrovna na tyto věci, vysvětlila, že jeden drzý spolužák Hynek jí vyhrožoval, že jí nakopne do zadku tak, až jí vypadne tampón. A smysl anti-baby tablet zpochybnila protože, když žena nechce dostat baby, tak se přece nemusí mazlit s mužem a tím pádem pak žádné tablety nepotřebuje. 

Často také ode mne pochytila různé výrazy, se kterými potom zaperlila, když jsem to nejméně čekal. Třeba jsme se radili kam pojedeme na výlet v neděli a ona mi řekla: „Papá, já navrhuju jet na minigolf, co ty nato jako svazák?“ To mne rozřehtalo: „Brigit, víš ty vůbec kdo to je svazák?“ Samozřejmě, že nevěděla, ale já sám jsem to prý někdy někomu takhle řekl. Jindy zase jsem se rozčílil při telefonování s nějakým úřadem a když jsem zavěsil, řekl jsem si pro sebe: „Ten chlap je přece úplně to...“ „Blbej jak tágo!“ doplnila mě Brigita, aniž by tušila co to je. Ona měla vlastnost, že si zapamatovala mé různé výrazy a pak jindy je zcela nečekaně vypustila a já se mohl strhat smíchy.

Jednou v sobotu ráno, když jsme se chystali vyjet na nákup do Wiesbadenu koukám, že Brigita má na sobě jen šortky a lehkou blůzičku. Venku sice krásně svítilo slunce, ale na teploměru bylo pouze 8°C. "Tak to ne, Brigit, vem si džíny a bundičku, venku je ještě moc chladno." Ta se však snažila mne přehlasovat: "Ale papá, já jsem se dívala z okna a tady zrovna kolem běžel pán a ten měl taky jen triko a trenýrky." Musel jsem tedy přidat na důrazu: "Ne, ne, ty se ale oblečeš teple, podle nějakého chlapa se řídit nebudeme, třeba byl vožralej." 

Brigita se tedy oblékla jak jsem řekl a odjeli jsme do města na nákup. Já jsem na tuto episodku dávno zapomněl, když jsme spolu kráčeli pěší zónou kolem všech možných výkladů, tak najednou mi Brigit ukazuje maminku, za ruku vedoucí malého chlapečka v krátkých kalhotkách: "Podívej se, papá, ten chlapeček je asi taky vožralej!"

Zažil jsem ale také napjaté okamžiky, že mě málem trefil šlak, když mi ráno do práce telefonovala její učitelka tímto způsobem: "Herr Toms, vaše dcera Brigita dnes uklouzla na ledu ve stanici autobusu..." a já už jsem šel do kolen. Než se učitelka dostala k tomu, že si Brigita jen trochu narazila loket, viděl jsem dceru pod koly autobusu, který tam v té chvíli vůbec nebyl. Dojel jsem pak za učitelkou a řekl jí ostře, že by jako pedagožka mohla vědět, že takové zprávy po telefonu se říkají obráceně, tedy: "Vaší dceři se skoro nic nestalo, nelekejte se, uklouzla a narazila si loket ...atd..."

Od té doby byla paní učitelka k Brigitě jak máslíčko. A takhle, vcelku velice harmonicky, jsme spolu žili bez problémů. Když jí bylo šestnáct a vyrazili jsme spolu na večeři, zaslechl jsem jak si puberťáci říkají: "Vidíš to, ty starý paprikové mají vždycky ty nehezčí holky!"

Jednou když bylo takové smutné podzimní počasí a venku lilo jako z konve, vzala mě Brigita kolem krku a řekla mi: „Papá, od mojí kamarádky Sabiny se její táta odstěhoval pryč, ty mi ale nikdy neutečeš, viď?“ Bylo to až dojemné, hrdlo se mi trochu stáhlo, ale řekl jsem rádoby veselým hlasem: „Brigit, ty kecko, vždyť ty jsi moje všecko! Tady ti dávám čestný slovo, že ti nikdy neuteču!“ I když jsem v duchu věděl, že to bude jednou ona, kdo odejde - mně...

Žádné komentáře: