Čím chtěl být malý Péťa

Jako dítko školou povinné, mladý Péťa dlouho nevěděl, čím chce být. Nikdy nechtěl být ani kominíkem, ani později pilotem, ba ani třeba slavným fotbalistou, jako většina kluků, a už vůbec ne, objevitelem neznámých světů, jako astronaut, nebo později též, coby gynekolog. Až jednou, když už konečně uzrál, oznámil rodičům, že ví, čím chce být, a sice akademickým malířem! Bylo pravdou, že ho vždy ze všeho nejvíce bavilo, malování a kreslení, ale u rodičů s tím pohořel. Malířství, je samá bída s nouzí, a že si má raději vybrat nějaké "pořádné" zaměstnání, ale v první řadě vystudovat nějakou vysokou školu. Malovat si pak může vždycky jako hobby i bez akademie

A tak Petr Linhart  si jen tak pro sebe maloval různé kočičky i kočky, ale přesto vystudoval techniku a deset let mu to trvalo, než pochopil, že se minul povoláním. Do práce chodil jenom proto, že vlastně neměl jinou volbu si nějak vydělávat na chleba a práce u prkna byla pro něj nutným zlem.
Absolutně mu nesedělo, že musí, jako konstruktér jednoúčelových strojů, mít v hlavě čísla norem všech normovaných součástek, jako jsou šrouby, matice, čepy, podložky, pružiny, ložiska, profily atd. Zatímco všichni jeho kolegové se to učili nazpaměť jako Desatero, on si to pokaždé radši vyhledával v katalogu. Jeho práce byla jenom asi ze 30 procent tvůrčí, všechno ostatní bylo už dávno znormováno jinými daleko lepšími techniky než byl on...

 Jednoho krásného dne praštil pěstí do stolu a řekl si "dost!" a odešel od prkna do výpočetní techniky k počítačům, ovšem nikoliv zase jako technik-programátor, ale jako obchodník v dovozu computerů ze zahraničí. Byla to práce s lidmi a to ho právě bavilo. Mohl si stále zdokonalovat řeči: němčinu, angličtinu i ruštinu a nakonec se stal (v 35 letech) jako výjimka, vedoucím oddělení, který nebyl v partaji (!). Najednou ho překvapilo něco až dosud nepoznaného totiž, že chodil do práce rád. Po celé firmě se rychle rozkřiklo, že jeho oddělení je "fajn" a začaly za ním přicházet různí lidé z jiných oddělení se žádostí: "Pane inženýre, prosím, vezměte mě do vašeho oddělení", takže brzy se jeho oddělení nafouklo ze dvou osob na deset:  pět žen a pět mužů ve věkovém rozpětí 19 až 59 let. Víc lidí mu jeho šéf nepovolil.

Sám pak byl překvapen, že měl takový úspěch jako vedoucí. Rozhodně to nemohlo být tím, že by byl tak skvělý, ale spíše tím, že se nechoval tak, jako ostatní straničtí šéfové: povýšeně a diktátorsky. Hned na úvod těm svým "ovečkám" řekl: "Mám rád otevřené chování a jednání, příkladně: budete-li si chtít odskočit na nákup, k holiči a tak podobně, stačí mi to říct, a ne se vymlouvat lhaním, že musíte k doktorovi, že vám je zle a podobně. Nebudeme si nic předstírat. Když budu vědět kde jste, tak si to směrem nahoru obhájím. Zrovna tak zvýšení platu a přidělování prémií nebude předmětem k licitaci, ale projednám to s každým z vás jednotlivě a vysvětlím, proč a zač. Když bude mezi námi takový přátelský vztah, předpokládám, že když někdy vznikne potřeba dělat v práci přes čas, aby se něco dokončilo v daném termínu, nebude to pro vás, jako pro mne, problémem zůstat v práci déle."

V Linhartově oddělení nevládl vlastně sám Linhart, ale všeobecná pohoda, bez osobních hádek a napadání. Když jim pak jednou oznámil, že dnes potřebuje nutně aspoň dva lidi na neplacený přesčas, hlásilo se mu jich hned pět. To byl úspěch, který mu druzí záviděli. Říkalo se: "Ten Linhart má ty lidi opravdu zmáknuté, čert ví jak to dělá?" A u Linharta prostě všechno klapalo bezvadně, takže i vrchní vedení jim dávalo větší balík peněz na prémie. 

Jenže tahle idylka vydržela bohužel jenom dva roky. Zcela logicky se našli soudruzi, kterým to nebylo jedno, že najednou "ňákej mlíčňák, navíc nestraník, dělá vedoucího dovozu a kšeftuje si s kapitalistama a buhví vo čem s nima čachruje? Dokud byl Dubček u moci, mohl se za něj jeho šéf zaručit, ale když dorazili tankoví bratři Ivani, viděl Petr, tak jako milióny jiných, že nastává nová totalita a rozhodl se bez váhání pro emigraci, kde se pokusí začít znova  –  a sice od nuly...

https://youtu.be/D5IvMFQ5Nqg