Má úplně nejzazší vzpomínka, díky této fotce na to, jak jsem si, coby dvouletý cvrček v Turnově, kde jsme tenkrát bydleli, umazal ručičky od trhání pampelišek a ukazuji toto lepkavé neštěstí své mamce se slovy: "Lučičky maňač!"
Další moje vzpomínka je na to, jak mě, coby tříletého caparta, moje matka vzala sebou do kavárny, vlastně nádražní restaurace, na kafe. Sama si objednala moka a pro mne kakao. Byl to úžasný zážitek, který se mi hluboce vryl do paměti. Když jsem se neustále rozhlížel po lidech kolem sebe a čekal až kakao trochu vychladne, řekla mi matka: "Tak, Mirečku, vem si hezky hrníček za ouško a nabumbej se!" Protože jsem stále otálel, řekla mi po chvíli znovu: "Tak co je ti, proč si nevezmeš hrníček za ouško a nenabumbáš se?", řekla už trochu podrážděně.
"Když já si neumím dát hrníček za ouško!" Máti se rozesmála a já nevěděl proč?
Bylo mi sedm let, když mě rodiče vzali prvně sebou do kina, ovšem tenkrát se tomu říkalo biograf. Bylo to zrovna krátce po tom, co zemřel pan prezident TG Masaryk. Před filmem běžel žurnál a tam jsem najednou uviděl pana prezidenta živého a zdravého jak jede na koni. Vykřikl jsem radostně: "Mami, tati, dívejte, pan prezident přece neumřel!" Rodiče se jenom na sebe podívali a řekli mi: "PST... to ti vysvětlíme až doma!"
Když jsem přišel do druhé třídy protektorátní obecné školy, dostal každý žák zdarma školní učebnici, ta však byla svým způsobem zastaralá, neboť na titulním listě stál nadpis: Československá republika a pod ním portrét pana prezidenta T.G. Masaryka. Všichni jsme dostali za úkol zítra si donést z domova nůžky. Nejprve jsme museli tento titulní list opatrně vystřihnout a odevzdat paní učitelce a dále v textu na druhém listě pomocí redispera, namočeného do černé tuše, začernit slova Československá republika tak, aby to bylo nečitelné. Paní učitelka tam potom natiskla razítkem nový název státu: Protektorát Čechy a Morava. Tato autocenzura byla i pro nás, osmileté děti, velmi nepochopitelná a vlastně i smutná.
Můj syn Mirek
"Víš, to je takzvaný zákaz vjezdu, tam nesmí vjíždět žádné auto."
Sotva jsme přišli domů pochlubil se mámě, že už zná všechny auta i značky. Ta jedna červená znamená, že tam nesmí jet žádný auto, jinak by na něj spadla!" Manželka Milena se na mně podívala káravě: "Prosím tě, co to vykládáš tomu dítěti za pitomosti?"
Jindy zase prohlásila moje rozčílená žena, že si všichni myslí, že náš Mireček je holčička, protože má tak dlouhý vlásky, a že s ním musí jít prvně k holiči. Asi za deset minut už byli zase zpátky a slyším, že dítě řve jako tur. Rozzuřená manželka se pustila do mne: "Musíš s ním chodit k holiči ty, mě neposlouchá a řve jak zabzučí holičův strojek, že se nechce a nechce dát ostříhat, tak jsem to okamžitě vzdala! Na to já nemám nervy..."
Zamyslel jsem se hlavou a říkám si, to dítě se asi bojí toho bzučení a vzal jsem svůj holicí strojek a řekl synkovi: "Podívej se Mirečku, ten strojek sice bzučí ale nic nedělá, já si s ním klidně jezdím po tváři, chceš to taky zkusit, ty seš přeci mužskej, tak se nebudeš bát nějakýho bzučení." A on si to zkusil, neprve trochu ustrašeně a pak se začal smát: "Podívej se mami, já už se toho nebojím!" Načež jsme šli spolu k holiči znovu a kluk ani necekl. I holič se divil, jak prý jsem ho dokázal ho takhle přesvědčit, snad ne karabáčem?
"Ne, pane holič, nýbrž po dobrém a s příkladným vysvětlením, pomocí holícího strojku! On se totiž jenom bál toho bzučení!"
Když byl ve třetí třídě, zatelefonovala mi jeho učitelka, že se mnou potřebuje nutně mluvit. Když jsem se tam dostavil, dozvěděl jsem se od ní, že můj syn byl vždycky jedničkář, ale teď se chytil nějaké pochybné party a začal chodit tzv. za školu. Prosila mě abych tu věc nějak vyřešil, že už si s ním sama neví rady. Slíbil jsem, že ihned zasáhnu a ona dodala: "Jen prosím, ho nebijte, on je jinak hodný!" Hned příští den jsem si promluvil se synem mezi čtyřma očima, jako s dospělým.
Nejprve jsem chtěl vědět, co to je za partu a kam vlastně chodí místo do školy. Přiznal se mi, že mají s klukama sraz u Botiče v Michli a tam se čvachtají ve vodě a hledají tam na dně různé věci, co lidí vyhazují. A protože je teď velmi nízký stav vody, dá se tam hodně věcí nalézt. Hlavně různá železa, šrouby a podkovy, co se dá potom odevzdat ve sběru a dostat za to peníze. Vysvětlil jsem mu, že potok Botič je zároveň kanálem na splašky ze všech okolních záchodů, což je jednak samo o sobě odporné a jednak je vysoká pravděpodobnost, že tam člověk chytí nějakou nemoc. Pro těch pár grešlí co dostaneš za sběr, se můžeš nakazit nebezpečnou chorobou a mít z toho následky pro celý život. Schválně jsem to zveličil a přehnal a kluk když to slyšel, tak mi svatosvatě slíbil, že už tam nikdy nepůjde a to, co zanedbal ve škole si určitě doplní a dal mi na to své čestné, skautské slovo.
O čtrnáct dní později jsem přišel zase za paní učitelkou a ta mi nadšeně vyprávěla jak se hoch pronikavě změnil, už nechodí za školu, dobře se učí a je jako vyměněný, prostě nebe a dudy. Pak dodala: "Můžete mi prozradit jak jste tu změnu v jeho chování docílil?" Vypověděl jsem jí, že nepadl žádný tělesný trest, ale mluvil jsem s ním jako s dospělým a vysvětlil mu, co dělá špatně a uzavřel s ním gentlemanskou dohodu zpečetěnou podáním ruky a teď jsem moc spokojen, že on ji skutečně poctivě dodržuje...
Žádné komentáře:
Okomentovat