Můj nový oblek (na půlnoční mši)...

Pánský oblek byl pro mne až do 28 let něco jako nedostupný luxus. Na všech školách, kde jsem kdy působil, to jest: mateřská, obecná, měšťanka, gympl i vysoká, jsem vystačil s bundami nebo doma upletenými vestami či svetříky. Dokonce do tanečních kurzů jsem šel, coby osmnáctiletý švihák, oblečený ve starých svatebních šatech mého otce. Máti odstranila pouze odér naftalinu...

Teprve když jsem si, coby osmadvacetiletý mladý muž, dovezl z mé služební cesty do Indie, nádhernou anglickou látku čokoládové barvy, nechal jsem si u firmy "Stejskal a Pošusta" ve Vodičkově ulici, ušít svůj první oblek, takzvaně na míru. Už jenom to vzetí míry byl rituál. Krejčovský mistr mi kladl otázky, kterým jsem občas nerozuměl, zatímco dva jeho učedníci, jeden mě měřil a druhý zapisoval, mě obskakovali jako dobře situovaného pána. Pak mi dal mistr otázku zcela záhadnou: "Na které straně ponošujete?" Zeptal jsem se ho přitrouble: "Myslíte jako aktovku?" Šeptl mi tiše do ucha: "To ne, ale na které straně máte koule?" Musel jsem se zamyslet a pak jsem dodal: "Myslím, že vlevo!"

Asi za týden jsem měl zatelefonovat a zeptat se kdy mám přijít na první zkoušku. To jsem také učinil, jenže se to nějak zadrhlo. Když jsem se představil a zeptal, kdy mohu přijít na zkoušku, ozval se ženský příjemný hlas a zeptal se mne: "Ale, ale, na jakou zkoušku to chcete přijít, kocourku?"... "Madam, já nejsem váš kocourek, ale potřebuji od vás vědět termín zkoušky!"
"Vy jste asi student a máte se dostavit ke zkoušce, řekla bych z matematiky a patrně proto jste si popletl telefonní číslo..."  

"Madam, já už nejsem student a vy nejste v krejčovském salonu Stejskal a Pošusta?"

"To jste uhodl, ti sídlí o patro níže. Máme tu totiž společnou centrálu, tak to asi přeskočilo a to se prostě už tak někdy stává, lituji..."

"Aha, chápu, položíme to tedy a já zavolám znovu, díky za info..."

 Jenže na druhé mé volání se ve sluchátku ozval znovu tentýž sametový hlas: "Víte co, kocourku, to je zřejmě porucha, ale já tam dojdu osobně se zeptat, dejte mi Vaše číslo a já Vás pak zavolám zpět a budu vás informovat." Ta dáma byla neobyčejně ochotná, měla žensky hebký hlas a až na toho "kocourka" mi byla docela sympatická. Řekl jsem jí své jméno i telefon do práce, kde jsem právě seděl a čekal na její zprávu.
Asi tak za pět minut zazvonil můj telefon a od té ochotné ženy jsem se dozvěděl, že na zkoušku mohu přijít zítra ve 14 hodin. Srdečně jsem jí poděkoval a nakonec jsem se jí zeptal, jak to, že mne tak důvěrně oslovila kocourku? Začal jsem uvažovat nahlas: "Tady jsou jenom dvě možnosti, buďto je vaším zvykem oslovovat tak všechny cizí muže, nebo jenom ty, co se vám zdají býti slušní...? 

"Omlouvám se Vám, pane, promiňte, jsem dnes nějak moc na měkko, jsem sentimentální, mám spleen, víte, Vánoce jsou za dveřmi a já zase budu doma sama pod stromečkem, nezlobte se na mne, prosím..." Následoval krátký vzlyk a pak to v telefonu již méně přátelsky cvaklo...

Příští den při zkoušce obleku mi mistr krejčovský jako mimochodem řekl: "Apropos, byla u nás včera, vaše -ehm-  manželka...?" Já nato: "Ne, ne, to ne, to byla jedna moje známá...", řekl jsem, ale zároveň jsem postřehl, že mi to pan krejčí asi nějak nevěří, tak jsem se ho zeptal: "Můžete mi říct, proč si myslíte, že to nebyla ani moje známá, ani manželka?"

 "Víte, já jen, že tu dámu znám od vidění a potkávám ji zde občas v domě, tak proto mi to bylo divné." 

"Ale proč by to nemohla být také moje známá, co je vám na tom tak strašně podivného?"
"Nic mi není divné, pane, mě to opravdu nezajímá, ale když je to vaše známá, tak patrně také víte, že se představuje a vystupuje jako vaše manželka: ona sem přišla s tím, že si tady její manžel nechal šít oblek a zeptala se, kdy má přijít její muž na zkoušku. Mně to bylo opravdu takové zvláštní, protože ona je určitě mnohem starší než vy. Promiňte mi, jestli jsem se vás nebo jí nějak dotkl, nic ve zlém, to není můj zvyk a nic mi do toho není..."
"No, víte, já asi zase vypadám o dost mladší než jsem. Ještě nedávno jsem se musel legitimovat v kině, nechtěli mě tam pustit na film mládeži nepřístupný!" Oba jsme se tomu zasmáli, to víte -  každý holt nějak vypadáme a tím se to celé faux-pas vysvětluje...

Pokračoval jsem však tím, že jsem té mé údajné manželce zatelefonoval a spustil: "Milá kočičko, ani nevím jak se jmenujete, ale díky, za tu pomoc v krejčovském salonu a zároveň ovšem požaduji vaše vysvětlení, proč jste se tam představila jako moje žena? Já jsem totiž nedávno a šťastně rozvedený muž!"
"Jé, kocourku, já jsem zas šťastná, že voláte, chtěla jsem se vás totiž zeptat něco, co je pro mne důležité a co spěchá: Nešel byste se mnou zítra na půlnoční mši ke Svatému kříži? Chodím tam rok co rok sama a i když se v noci bojím chodit ven, je to ale něco skvělého. Ten kněz umí mluvit snad všem lidem do duše!"

"Teda, to je šok, to se mi ještě nikdy nestalo, aby mě neznámá žena pozvala na schůzku v kostele na půlnoční mši! Navíc ani nevím, kde to je? Jsem totiž takový skoro-pohan, ale líbí se mi moc ten váš originální nápad! Děkuji vám za něj, svatá Eliško!"
"Nejsem Eliška a svatá už vůbec ne, ale Helena, a vy jste mi sympatický. Teď, prosím, odpovězte na moji otázku: Přijdete - ANO či NE?"
"Fajn, já říkám ANO, ale jak se poznáme v tom davu, to opravdu nemám ponětí! Známe se jenom po telefonu!" dodal jsem.
"Já tam na vás budu čekat u dveří do kostela mezi 24:00 a 24:10...Pak si všechno vysvětlíme..."
"Ano, souhlas, to je rozumné, i když to zní tajemně a záhadně, ale já tam přijdu určitě, Helen!"
"Miroslave, ten kostel u Sv. Kříže je v ulici Na příkopě proti Myslbeku, tak čau!..."
"Děkuji, já vím, i když jsem tam ještě nikdy nebyl. Helen, to je zvláštní, už dnes se těším na zítřejší púlnoční randez-vous!"
"Já taky, Miroslave, bude to vlastně naše první..."

https://youtu.be/TuyroRHlcBE

Skleněné dveře u WC

Vyprávěla mi známá Lucie, co se jí stalo když jela prvně do Holandska. U dálnice na Amsterodam musela navštívit dámské toalety na motorestu. Protože měla za sebou jednu špatnou zkušenost s těmito zařízeními v Česku, kdy se zamkla v kabince tak, že to nešlo následně otevřít a musela dlouho volat o pomoc a čekat než byl přivolán zámečník, aby tento dobrý mu ji vysvobodil z jejího šámbr-separé. Od té doby se už pro jistotu nikdy nikde na veřejném WC nezamykala.

Na tomto motorestu v Holandsku ji však čekala jiná podivuhodnost: U čtyř z pěti kabinek byly čiré skleněné a tedy průhledné dveře, jenom ta první kabinka měla dveře mléčně neprůhledné, ale u té se tísnily čtyři dámy ve frontě. Lucii se nechtělo čekat, neboť nutkání bylo veliké a tak to raději riskla a bez ohledu na okolí, navštívila kabinku s čirým sklem. Bylo jí to sice trochu trapné, že je na ni vidět, proklínala v duchu slabomyslné Holanďany, kteří dělají u WC průhledné dveře. (!)  Ale více se nedalo nic dělat... 

Teprve když vyšla ven a vyprávěla svoji příhodu kamarádce, tak se tato mohla smíchy potrhat: „Ty husičko hloupá, ty ses zase určitě v kabince nezamkla, viď? Protože teprve až když zamkneš zevnitř zástrčku, tak se skleněné dveře zneprůhlední. Má to tu výhodu, že hned vidíš, kde je obsazeno a kde je volno a rovněž i pro uklízečky je to výhoda a lepší přehled. Lucie se v duchu omluvila  všem Holanďanům a vrátila se tam, aby si vyzkoušela, jak to funguje, načež poučila i další ženy, stále ještě trpělivě čekající ve frontě u mléčných dveří...

https://youtu.be/MZn_EHEbA0I

Slečna Doris v úzkých...

Jednou jsme si se sedmiletou dcerou Brigit vyjeli na výlet a tam v jedné malé osadě jsme objevili kolotoče, houpačky, střelnice a taky cirkusový stan. Samozřejmě si Brigitka vyzkoušela různé atrakce a nakonec chtěla jít do cirkusu, což jsem jí schvaloval víc než houpačky. Dostali jsme ještě dobrá místa v první řadě u manéže. Vedle mne seděli dva mladí lidé a neustále se hlasitě dohadovali, což nás rušilo, jemu se zdál ten program být slabomyslný, takže chtěl odejít. Ona ale chtěla zůstat, těšila se na koňskou drezůru, načež on vstal a zařval vztekle: „Tak, a já jedu domu a jestli nejedeš taky, teď hned se mnou, tak si trhni nohou!“

Dívka řekla tvdohlavě, že nejede, načež on vstal a naštvaně odešel. Pak nastal kýžený klid a my se mohli nerušeně věnovat programu. Asi po deseti minutách jsem zaregistroval, jak sebou dívka cukla, dala si ruku na ústa a vzdychla: „Mein Gott!“ Naše pohledy se střetly a já se zeptal šeptem: „Stalo se Vám něco?“ Dívka si přisedla blíže: „Nic, jenomže mám kabelku s peněženkou u mého přítele v autě a on odjel!“ Abych ji uklidnil, řekl jsem: „Však on se pro Vás vrátí, nebojte se, tak krásnou dívku by už jen tak nenašel...“

Jenže program skončil a mladík se neobjevil a navíc pršelo. Dívka zůstala bezradně stát pod stříškou u vchodu do stanu, zatímco ostatní návštěvníci prchali ke svým autům.

„Jestli chcete, můžete se svézt s námi, minimálně k zastávce autobusů“, nabídl jsem jí galantně. Šla ráda s námi, ale v autě si nesedla vedle mne dopředu, nýbrž dozadu vedle Brigitky v dětské sedačce. Prý aby tam ta holčička nebyla tak sama. To mi začalo vrtat v hlavě a já jsi uvědomil, že Brigitina matka Hana nikdy s ní neseděla vzadu a tahle cizí dívka se dovedla tak vžít do duše dítěte, což bylo neuvěřitelné. V duchu jsem se cítil být zahanben, že ani mne, jako otce, to nikdy nenapadlo takhle uvažovat, aby ta holčička tam nebyla tak sama...

„Můžete mi říct kde bydlíte?“, zeptal jsem se jí.

„V Essenu, Bredeney.“

„To jsme skoro sousedé, my v Essenu, Kettwig, takže to vás odvezeme až domů!“

Cestou jsem připoslouchával, jak se dívka baví s Brigitou, která se jí hned zeptala, jak se jmenuje a tak jsem se dověděl, že Doris. Dovezli jsme ji až před barák, dle její navigace a ona mi moc děkovala, že jsem ji vytáhl z prekérní situace. Řekl jsem jí jen: „Až se udobříte, nebo rozejdete s tím Vaším milým, tak Vás třeba vezmeme sebou zase někam do cirkusu“, a podal jsem jí svou vizitku. 

Ona se zasmála: „Já nejsem nějaký cirkusový fanatik, jak si asi myslíte, ale když se Vaše paní nebude zlobit, tak bych vám třeba někdy zavolala a řekla, jak to s tím mým přítelem dopadlo.“

„Dobře, zavolejte, slečno Doris, budeme se těšit, tak ciao, ciao... a mimochodem moje paní už dávno bydlí jinde." Načež jsme si zamávali o odjeli domů.

„Táto“, řekla mi Brigita cestou domů, „ta je ale hodná ta Doris, já bych jí chtěla mít docela jako kamarádku, i když je o hodně starší...“

„Já taky, Brigitko, i když je o hodně mladší...“

A jakže to dopadlo? Doris se stala kamarádkou nás obou... 

https://youtu.be/e1FSRMfNtLU

Není nad originál Švejka

Za těch skoro třicet let, co jsem žil v Německu, jsem občas zašel do malebné hospůdky „Zum Schwejk“ (U Švejka) ve Wiesbadenu. Je to takzvaná hospoda ve stoje, to znamená, že je tak malá, že většina hostů pije pivo ve stoje. Kolem podkovovitého výčepního pultu, jehož užší strana ústí do kuchyně, je pouze osm hokrů pro ty, co se hodlají zdržet déle. Uvnitř podkovy jsou dvě výčepnice a jinak žádný perzonál. V celé místnosti se pak pijí všichni ostatní hosté ve stoje. U pultu se kromě piva může konzumovat něco malého, já jsem si tam nejčastěji dával chleba namazaný tatarem, ogrilovaný a posypaný pažitkou. K tomu jednu točenou „plzeň“ a to bylo mi blaze.

Když jsem tam přišel prvně, pomyslel jsem si: „Co je tohle za blbost, pít pivo ve stoje?“ Teprve potom jsem pochopil, že tato hospůdka, jen o něco větší než trafika, má svůj nezaměnitelný půvab a přátelskou atmosféru. Publikum je zde smíšené, asi dvě třetiny mužů a třetina žen. Už jen tím, že stojíte s půllitrem piva v chumlu lidí stejně žíznivých, zjišťujete, že se daleko lépe bavíte než v jiné restauraci. Tady každý osloví každého, kdo zrovna stojí vedle něj a je úplně jedno, že se vůbec neznají. Ty dvě dívenky u píp vlastně nemohou z podkovy ven, takže si lidi všechno podávají sami přes hlavy ostatních. I placení se řeší podáváním peněz přes pomocné ruce. 

Jednou jsem měl trochu melancholickou náladu a hodlal jsem se zdržet déle, abych si ji napravil. Podařilo se mi dostat se k volnému hokru a objednal si grilovaný tataráček a pivo. Vedle mne po obou stranách se uvolnily hokry, což jsem využil k tomu, abych se snadněji protlačil na WC. Na pultu u svého hokru jsem nechal ležet cigarety a zapalovač, aby bylo vidět, že zde už někdo sedí. Když jsem se vrátil, byly mé věci, včetně piva odsunuty o jedno místo vlevo a dvě krásné dámy se mi omluvily, že mě musely odsunout, protože chtěly sedět vedle sebe.

„To je v pořádku“, řekl jsem a napil se zhluboka správně temperované „plzně“.

„Takže se na nás nezlobíte?“, ujistila se ta vedle mne.

„Ne, naopak je mi ctí sedět vedle tak atraktivních dam“, zalichotil jsem jim.

„Vy ale asi nejste odtud, že ne? Máte slovanský akcent, jste turista?“

„Jsem Čechoslovák z Prahy“, řekl jsem stručně a nehodlal se dále s ní bavit.

Načež si dámy začaly spolu něco povídat a já se ztrácel ve svých myšlenkách. Napadlo mě, jak asi musí bolševici zuřit, když mne odsoudili na 18 měsíců za to, že jsem nic neprovedl, pouze opustil republiku v době, kdy se kolem našeho bydliště na Vinohradech u rozhlasu střílelo a muniční vozy okupantů vybuchovaly jak petardy, díky odvážným a neozbrojeným lidem. S kramlí a krabičkou sirek se bojovalo proti ruským tankům, kterým se prorazily a zapálily nádrže nafty umístěné na korbě.

Co asi dělá Čechoslovák z Prahy ve Wiesbadenu?“, ozvalo se do toho vedle mne.

„Mám zde asyl, jsem tu na trvalo“, řekl jsem opět stručně a pomyslel si co budu dalekosáhle vysvětlovat této mondénní brunetě. Jenže ona si nedala pokoj, a bez ohledu na svou přítelkyni se otočila zcela ke mně s přímou otázkou: „To jste tedy zažil ruskou okupaci, a oni vás sem pustili?“

„Já jsem se jich prostě neptal a tak jsem byl v nepřítomnosti odsouzen na 18 měsíců na tvrdo, a ztráta majetku. Takže vidíte, vedle jakého vyvrhele sedíte, dejte si na mne pozor!“ Dáma se usmála, načež řekla: „Nojo, víte my Němci tady na západě nemáme ponětí, co se tam děje.“ Její dost ošperkovaná přítelkyně se předklonila ke mně a zeptala se nechápavě: „Vy jste ze Zlaté Prahy? A to jste odtamtud utekl sem do obyčejného Wiesbadenu?“

„Představte si, že ano! On totiž Wiesbaden mi tu Prahu připomíná, i když je menší, ale leží v Evropě na stejné rovnoběžce, má také hodně kostelů a věží a krásných budov a také zde teče řeka. Ovšem na rozdíl od Prahy je zde svoboda, nevládne tu partaj gaunerů a studenti se zde neupalují na ulici!“

Dámy pozitivně přijaly moji osvětu, a když odešly, napadlo mne: „Jestlipak se ještě někdy podívám ke Švejkovi v Praze, Na bojišti, kam jsem chodíval coby študák na pivo?"

O léta později, když jsme se vzali s Moravěnkou Jitkou a přijeli do Prahy, jsem měl takový nápad: „Víš Jituš, kam bychom si dnes odpoledne mohli jít sednout? K originál Švejkovi!“

„Miri, to by mne tedy zajímalo, to víš, nejsem Pražačka, a už jsem o tom tolik slyšela a četla, ale ještě nikdy v životě jsem tam nebyla!“ 

Jaké však bylo zklamání, když hned u vchodu do restaurace nás zadržel nějaký důležitý „pingl“ se slovy: „Počkat, co tu chcete? Jdete sem na večeři, nebo co?“

„Protože jsou čtyři hodiny a tudíž je na večeři brzy, tak si chceme dát jen kávu a zákusek“, řekl jsem tomu magorovi.

„Tak to teda nejde,  my už tady máme prostřené stoly pro večeře“ a vytlačil nás na ulici ze dveří ven.

A tak jsme se tam dodnes ani nepodívali, Švejk nás tímto chováním perzonálu natolik zklamal a znechutil, že už tam sotva kdy zamíříme. 

Aby číšník drze vytlačoval hosty z lokálu ven s tím, že tito nechtějí večeřet a přicházejí jenom na kávu s moučníkem - to je tedy rarita, která nemá nikde jinde ve světě obdoby! 

To je totiž originál český Švejk...

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

Teče voda teče - píseň TGM

Byla to nejenom oblíbená píseň našeho prvního pana prezidenta  T.G.Masaryka, ale i holá skutečnost doma v našem bytě. Najednou, z ničeho nic nám v kuchyni začala stříkat voda z kohoutu, ale nikoliv kolmo dolů odkud by měla, tam pouze kapala takovým morseovým způsobem, zato však tam kde nebyl žádný otvor a jenom hladká chromovaná trubice, tam z nepochopitelných důvodů vyrazila tenká fontánka vodorovně, jakoby dobře utajená injekční stříkačka v jinak normálním dřezu...!

Tento úkaz jsem neznal, v životě nezažil a tak jsem jako jedinou možnost viděl zavolat instalatéra, pana Chytráčka. Tento odborník se na věc podíval odborně a řekl, že to je vada výroby, a že to chce jinou baterii. Tím ovšem nemyslel baterii do auta, ale prostě jiný kohout. Říkat kohoutu baterie, je mi stále ještě divné, jako třeba v písni: "Na tom našem dvoře všechno to krákoře i ta baterie..."

Přestože tato naše baterie, abych to řekl odborně, je teprve rok stará, čili v záruce, tak jsme se rozhodli koupit novou, ale jiný model, aby to šlo rychle a aby byla jistota, že tento model je lepší aspoň tím, že je dražší. Během jedné hodiny bylo vše zase v pořádku, zaplatili jsme za kohout-baterii štangli zlata, panu instalatérovi od práce 400 Kč + tuzéra a naivně se těšili, že zas bude na čas klid a sucho v kuchyni.

Jenže jsme se radovali předčasně, za půl hodiny po odchodu pana Chytráčka, zjistila moje žena, že se celý kohout nebezpečně kolíbá a jak to výstižně nazvala: kohout se kinklá sem a tam! A tak jsem musel zavolat a poprosit pana Chytráčka, aby se dostavil znovu a nějak to lépe upevnil do dřezu, že se ta nová baterie nebezpečně kinklá. Za hodinku se pán opravdu dostavil, znovu se odborně podíval na svoji práci a pak to nějak zespodu utáhl a bylo to naráz hotovo, tentokrát jsem ovšem nebyl pro, dávat mu znovu bohatého tuzéra.

Moje pracovitá žena pak zahájila očistu skřínky pod dřezem a celá zoufalá mi přišla oznámit, že voda opět teče, nikoliv nahoře jako fontána, ale pro změnu dole do skřínky a věci tam uložené plavou na hladině jako nadmuté krávy při potopě světa. 

Bylo tedy nutno do třetice zavolat pana Chytráčka a ten se na to opět odborně podíval a vyměnil nějaké těsnění a teď už jenom čekáme, trneme a doufáme, že toho bylo dost. Konečně, do třetice všeho dobrého - "Teče voda teče", ale už jen v té krásné písni TGM.

https://youtu.be/3u9V_zmssh4

Quo vadis (Kam kráčíš) Země Česká?

NEJPRVE  MALÁ  POVÍDKA  "Bulíček"

Alois Bulíček byl dobrák od kosti, nikdy nic ošklivého neudělal, nikdy nic neukradnul, měl všechny lidi rád a úplně nejvíc miloval své děti, za které by položil život, ale nikoliv svoji funkci, tu by nikdy, nikdy, nikdy nepoložil! Samozřejmě, že zlé lidské hyeny, co sami neustále kradnů, mu už od dětství záviděly jeho nastřádané groše, za sbírání míčků na tenise. Měl rád motýle a přesto zlí lidé ho pronásledovali, napadali a lživě osočovali. Jeden jeho známý psychiatr mu vysvětlil, že trpí stihomamem, je schizofrenní a je možné, že tuto chorobu zdědí i jeho děti. To se také časem potvrdilo, leč chytrý Bulíček-Schizofreníček tuto neblahou skutečnost obrátil ve svůj prospěch! Jmění, které nějak pochybně získal, převáděl na své nemocné děti v podobě bezejmenných akcií, takže tím bylo právnicky zaručeno, že se Nikdo, Nikdy,  Nic, Nedoví... (!)
Když jednou omylem nechtěně ukradl v akci "Zaječí pacička" jenom padesát miliónků na dotacích z EU, což jsou pro miliardáře jen tzv. "pea-nuts", (burské oříšky), nechal to rovněž převést na své nemocné děti, což byla, podle jeho právnické skvadry podmínka, aby se mohl celý skandál v tichosti promlčet - až do totálního ztracena. Jenže ouha, EU nespala, jenom dřímala...!

Potom udělal milý Bulíček jednu osudovou chybu a to tak, že vstoupil do politiky s tím, že bude republiku řídit tak, jako svoji firmu "BAGROČERT". Už-už se zdálo, že mu jeho hnutí NE-NE přineslo tolik slávy, že se mu nemůže nic stát, vždyť i sám pan prezident si ho zamiloval, jako to míšeňské jablíčko, když vtom šťouralové, jako třeba pan Rambousek a další, ho vytočili natolik, že se podřekl ve sněmovně a prozradil to, co vlastně měl, dle svých právníků, tutlat...

Tím celý jeho dotační podvod vešel v notorickou známost a on v obavách, aby jeho 35-letý syn, povoláním pilot, přece jen něco nevykecal, tak ho chytře poslal se svým šoférem z "Bagročertu" na Rusy okupovaný Krym, údajně jako na zdravotní dovolenou. Žádný příčetný rodič by své děti na toto místo sváru dvou států určitě neposlal. Ovšem ruský šofér Protoplazmov ho tam přes úřední pasové a kontrolní překážky, jak Rusů tak i Ukrajinců, nějak podivuhodně dopravil, načež se sám vrátil do Česka a nemocného synka tam zanechal v péči jakési neznámé ruské báryšni, do které se (prý) Bulíčkův syn okamžitě zamiloval... No, řekněte, není to krásný happyend?

....................................................................«ooOoo»..................................................

Jako občan této země se bohužel nemohu spokojit s dosavadním vysvětlením pana Babiše, coby jediného premiéra na celé zeměkouli, který tvrdí, že nikdy, nikdy, neodstoupí!   Mám k němu 5 otázek:

1) Je faktem, že jste poslal svého nemocného syna s ruským šoférem na Krym, abyste si mohl být na  100% jistý, že ho česká policie nikdy nevypátrá, protože se na Krym vůbec nedostane?
2) Je faktem, že Vašeho syna označila jako vyšetřování neschopného, právě jenom jediná osoba a tou je čistě náhodou manželka onoho ruského šoféra i opatrovníka, paní Dr. Protoplazmová?
3) Je faktem, že Protoplazmov, dal syna do péče neznámé ruské ženě a sám se vrátil do Česka?
4) Je faktem, že Vaše dcera o níž se vůbec nikdy nikde nemluví, je také nemocná podobně jako Váš syn  a proto také nemůže být vyšetřována policií v kauze Čapí Hnízdo?
5) Je faktem, že bratr Vaší manželky, o němž se také nemluví je rovněž zapleten do této kauzy? Je snad také schizofrenní?

https://youtu.be/tGloNIXBG8U

MINSK

Byl duben roku 1966 a já jel služebně do Minsku, hlavního to města Běloruské republiky. U nás bylo už krásné jarní počasí, takže jsem si na sebe vzal lehký jarní svrchník, leč když jsem vystoupil z vlaku v Minsku, byl mráz, vichřice a chumelilo. „To jsem teda blbec“, řekl jsem nahlas, a ohrnul si zimomřivě límec u kabátu. Hotel jménem „Minsk“, jak jinak, určený výhradně jen pro cizince, vypadal sice z venku jako moderní desetipatrová budova, ale jinak byl pro mne noční můrou. Můj pokoj měl vlastní koupelnu, takzvaný luxus, ale veškeré rozvody proudu, vody i odpadu vedly povrchem po zdích. Horší bylo to, že na WC byla tabulka: „Jest zakázáno vhazovat použitý papír do záchodu, potrubí by se ucpalo! Používejte pro odpad výhradně jen železný koš vedle mísy!“

Moje postel byla jako „Záhořovo lože“, 175 x 70 cm, po celé délce s válcovitě vypouklou matrací, takže člověk v leže musel neustále balancovat jakoby spal na rouře. Miniaturní polštářek pod hlavu 30x30 cm byl vycpán do takřka kulovitého tvaru, a udržet na něm hlavu se mi nedařilo. Stěžoval jsem si u lepé dívky v kanceláři, že ta postel je mi krátká, na povrchu válcovité matrace neudržím balanc a místo polštáře mám něco jako dětský kopací balon. Dívka byla dosti nemile překvapena a šla se se mnou podívat, na co že si stěžuji, protože normované postele jsou v celém hotelu stejně veliké a všichni jsou spokojeni. Polštář je proto tak kulatý, neboť si jeden host stěžoval, že má málo pod hlavou a proto byla všude zdvojena vycpávka, Takže tím bylo vše vysvětleno a dívka vznešeně odkráčela. Poznal jsem, že jsem v jejích očích vyložený potížista a zastyděl jsem se. Načež jsem rozepnul povlak polštářku, vyndal jednu vycpávku a pak už se mi dařilo udržet hlavu na polštáři celou noc. Matrace se změnit nedala, pomohl jsem si tím, že jsem se raději kulil ke zdi, což bylo výhodnější než padat na podlahu. Příští den jsem se na chodbě potkal s hostem bydlícím vedle mne. Byl to Polák o hlavu větší než já a tak jsem se ho ihned zeptal jak mu vyhovuje ta malá postel. "Pojďte se podívat, jak jsem to vyřešil", řekl s úsměvem a ukázal mi svoji postel prodlouženou o přistavenou židli pro nohy.
Ale abych stále jenom nekritizoval, v tomto hotelu, na rozdíl od všech ostatních, nebyly štěnice!

Nevím jak je to dnes, ale město Minsk tehdy, bylo takzvanou běloruskou Cambridge, prostě městem universit a studentů, kteří byli jako posedlí po bílých košilích. Tenkrát byly velkým hitem křečovitě bílé košile, takzvané nylonky, umělohmotné pánské košile, které se vyznačovaly tím, že se nemusely žehlit a praní bylo jednoduché. Ale protože nesály pot, byly nepříjemné na tělo a hlavně, se v nich od límce tvořily na krku různé ekzémové obrazce. Nylonové košile (USA) byly, jako vše ze západu, kvalitnější a u nás k dostání jen v Tuzexu za devizy. Silonky (ČSR) či dederonky (NDR) byly k dostání běžně za 70,- Kčs. Já jsem si je bral vlastně jen na služební cesty, abych je nemusel žehlit, ale doma jsem je kvůli ekzémovým mapám na krku, absolutně odmítal nosit. 

Tady, jakmile jsem vyšel před hotel, se na mne hned sesypali zde číhající studenti s prosbou, jestli bych jim neprodal košili. Oni nerozlišovali nylon nebo silon, hlavně musí svítit jak u Karla Gotta. Ty ani nezajímalo číslo límce okolo krku, oni byli posedlí po této módní novince a nabízeli mi až 250 rublů za jednu. Já jsem začal počítat, u nás stojí rubl 10 Kčs, to je tedy 2500 korun za košili, která mně stojí v Praze 70 Kčs! Tomu se říká kšeft! Oni chtěli, abych si ji hned sundal tady na ulici, což jsem odmítl a slíbil jim, že dojdu do hotelu pro jinou a přinesu ji sem. Chtěli abych jich přinesl víc, jenže já jsem měl sebou na cestu jen tři, takže jsem jim prodal dvě a sám musel vystačit s jednou. Ještě, že stačilo ji večer vyprat, pověsit na ramínko a do rána byla zase jako nová.

Jako největší turistickou zajímavostí Minsku byla pro mne skutečnost, že tam nebyly skoro vůbec žádné obchody, žádná zaparkovaná auta v ulicích a žádné restaurace. To jsem zjistil, jednou v poledne, když jsem odmítl jíst k obědu opětovně kuře v bistru. Chtěl jsem normální, dobrý oběd v restauraci s polévkou a v sedě. Bloudil jsem celkem dvě hodiny po městě a nikde žádná hospoda. Najednou jsem se octl v nekonečně dlouhé, fádní, šedé ulici, která svojí geometrií dokazovala, že rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Oba chodníky i budovy s okny po obou stranách se perspektivně sbíhaly do jednoho bodu, který však díky zakřivení kulového tvaru zeměkoule, byl ukryt pod obzorem. Už, už jsem si myslel, že v dálce vidím nápis hospody, když jsem však přišel blíže, byl to fotoateliér. To se mi stalo dvakrát. Pak jsem potkal jakéhosi plakátového dělníka v montérkách, ale bez kladiva v ruce.

  Na můj dotaz ohledně restaurace mi podrobně vysvětlil, (byl jsem pro něj zřejmě exotickým inostráncem), abych šel tímto směrem dál a asi po 400 metrech abych zahnul do ulice vpravo, kde je zastávka autobusu číslo 212. Pátou stanici potom vystoupím na náměstí Michaila Lomonosova a tam konečně je ta kýžená restaurace, nesoucí jméno Komsomolskaja.
Šel jsem tedy odhodlaně dál a když už mě bolely nohy zeptal jsem se na tu hospodu jedné báryšni, vypadající jako z kolchozu, ale bez srpu a nesoucí prapor patrně někam na aktiv. Doufal jsem, že se třeba dozvím o nějaké bližší hospodě, jenže ona mi řekla přesně totéž: Abych šel tam doprava na autobus č. 212 a jel 5 stanic na plóščaď Lomonosova a tam je restaurace Komsomolskaja. Takže už jen ze zvědavosti jsem se vydal za touto fata morganou...

Dodnes jsem přesvědčen, že tehdy byla v celém Minsku je jen jedna restaurace. Můj hlad stoupal a kručení v žaludku bylo neutišitelné. Počkal jsem si na autobus 212 a konečně dorazil do té vytoužené restaurace. Vlezl jsem dovnitř, tam byla předsíň se šatnou, ale já chtěl jít dál do lokálu, jenže šatnář mně zatarasil vstup, že si nejprve musím u něj odložit kabát a klobouk, jinak se do restaurace nesmí. Už jsem se ničemu nedivil. Ve vlastním sále se mne ujala číšnice, která mi určila, kam si mám sednout, na stůl mi postavila karafu s vodkou a donesla jídelní lístek. Vybral jsem si bujón s vejcem, a jakousi kubánskou kotletu, jedno pivo a jako dezert zmrzlinu. Pak jsem jen dlouho, předlouho, asi 40 minut čekal a pozvolna ucucával vodku. Konečně mi ta dobrá duše donesla oběd, ale všechno najednou. Bujón byl kostkou do hněda obarvená horká voda v níž plavalo jedno celé vejce natvrdo. Než jsem tuto vařící krmi snědl, vystydla mi kotleta, zteplalo pivo a roztála zmrzlina. 

Pak už jsem se nikdy nesnažil hledat v Minsku hospodu jako špendlík v kupě sena, ale radši až do odjezdu, jsem chodil denně na obligátní kuře do bistra...

https://youtu.be/z9WGnCjpBGM

DOKTOR GUMA - soudruh vedoucí

Dne 1.dubna 1960, tedy právě na apríla jsem nastoupil do jedné pražské firmy, řekněme ALSET n.p., abych se nedotkl pravého jména firmy dosud existující a od prvního dne jsem se nepostačil divit. Projekční oddělení, kam jsem byl zařazen bylo před několika týdny pro nedostatek místa v hlavním závodě detašováno do jakési ratejny v prvním patře nad hospodou IV. cenové skupiny. 

V místnosti bylo asi deset rýsovacích prken a všude vládla pevná a neochvějná ruka plešatého soudruha Gustava Proseckého, kterému se tajně říkalo Dr. Guma. Na můj dotaz proč, mi bylo vysvětleno, že mu jednou přišel dopis z ministerstva na jméno soudruh Dr. G.Prasecký a jelikož se tomu všichni chechtali, snažil se to "a" vygumovat a nahradit ho písmenem "o", což bylo ještě víc do očí bijící. Načež každý dostal jím určené místo a nový stůl, na který jsme si nesměli dávat lahve s pitím ani hrnky s kávou, protože by to mohlo zanechat kruhové otisky na stolní desce. 

Již za měsíc mi bylo jasné, že v tomto podniku dlouho nevydržím, protože doktor Guma práci znormoval tak, že na každý výkres přiděloval svým rajbovníkům počet hodin, do kdy to muselo být nakresleno, a sice podle formátu výkresu. To znamenalo, že na formát A0, kde byla sestava, byl určen jeho odhadem nějaký počet hodin, bez ohledu na komplikovanost, na formát A1 byl tím pádem poloviční čas, na A2 čtvrtina času, na A3 osmina a na nejmenší detailní výkresy A4 byla jen jedna šestnáctina času. To logicky vedlo k tomu, že i malá součástka se kreslila ve zvětšeném měřítku na co možná velký formát, aby se tak získalo více času. Ti, kteří přesto zůstali pozadu za plánem, odpíchli si na konci pracovní doby jakoby odchod domů, načež se vrátili zpět k prknu a dodělávali tajně svůj úkol, aby nesplněním svého termínu neohrozili výplatu prémií celému oddělení.

„Tady je to jako u blbejch!", komentoval jsem tento způsob, ale to jsem ještě netušil co si Dr. Guma vymyslí v červnu. Toho dne bylo vedro 28°C a já jsem přišel do práce až ve 12 hodin, byl jsem předem omluven, dělal jsem zkoušku na řidičák. Když jsem vešel do kanceláře, měl jsem dojem, že se mi to jen zdá, že mám snad z toho vedra halucinace. Všecha 4 okna byla hermeticky uzavřena, ve vysokých nasypných kamnech se topilo o stošest, takže byla rozžhavená do červena, v místnosti bylo aspoň 40°C, kolegové i kresličky byli spaření jak špenát a lilo z nich tak, že se lepili na na své výkresy jak na mucholapky. Starším kolegům se už dělalo špatně, kresličky se odvážně odstrojily a střikaly na sebe vodu a tři nejotrlejší prý už seděli dole v hospodě u piva.

„Co se to tu proboha děje?", zařval jsem a chtěl jsem otevřít okna. Dívali se na mně s divným výrazem v orosených obličejích a jeden disciplinovaný soudruh mi řekl: „Teď se nesmí větrat, soudruh Prosecký měří o kolik se dá zvýšit teplota v této místnosti oproti venkovnímu okolí!"

„A k čemu potřebuje tohleto debilní zjištění?", nechápal jsem.

„No, přece, aby mohl vypočítat, jestli se to tady pak dá v zimě vůbec vytopit!"

„Tak tedy na této slabomyslnosti já nejsem ochoten spolupracovat!", a začal jsem otvírat okna.

Do toho vešel sám velký Dr.Guma, který musel zaslechnout moje poslední slova a nejdříve se trochu zarazil, načež řekl: „Dobrý to stačí, otevřte okna a dveře a přestaňte topit. Zjistil jsem, že se to tu vytopit nedá a na podzim, že se stejně budeme stěhovat do jiných prostorů."

„Ale to už já tady nebudu!" dodal jsem důrazně.

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

Archa Noemova

Snad je to tím, že jsme na naší poslední štaci v Německu, bydleli šestnáct let v blízkosti města Wiesbadenu, a já si tak zvykl na atmosféru města, které mi vždycky trochu připomínalo Prahu, takže se tam dodnes rád vracím, i když teď bydlíme už stejnou dobu v Praze. Tam jsme měli s mojí dcerou Brigitou svá stálá zamilovaná místa, kam jsme jezdili průměrně jednou týdně, ať už kvůli nákupům, nebo prostě na oběd, když se mi nechtělo vařit, nebo za zábavou do kina či na minigolf. Naším občasným cílem byla rybářská restaurace v hausbotu Arche Noah  ( Noemova Archa)

Na tu jsme prvně narazili někdy v roce 1980, když jsme si vyšli na procházku do „Háfnu“, což je malebný záliv v řece Rýnu, kde jsou zaparkovány různé lodě a jachty, nikterak chudých lidí. Mimo lodí tam byla taky zaparkována spousta kačenek a labutí, které jsme při té příležitosti krmili suchým chlebem a houskami. Tyto jsme proto nikdy nevyhazovali do kontejneru, ale sušili je na ústředním topení v papírovém pytlíku. Nic to nestálo a kačenky i labutě si medily.

Jednou, když jsme tam zase přišli krmit kačenky a dcerka si hrdě nesla pytlík s houskami, zjistil jsem, že je pytlík, až na půlku žemle, prázdný. Brigitka to cestou v autě schroupala sama. Usoudil jsem, že dítě má asi velký hlad, a tak jsem se trochu dále porozhlédl po hospodě a objevil onu Noemovu archu. A jak tak léta plynula, chodili jsme tam čím dál raději. Od určitého věku Brigity, kdy se ona začala fintit a dbát na svůj vzhled i oblečení, já upadl v nemilost u pubertálních mladíků. Náhodně jsem zaslechl, jak si o nás říkají: „Koukni, se ty starý páprdové mají vždycky ty nejhezčí holky! No, je todlencto vůbec možný?“

Později, to je když jsem se pak znovu oženil, jsme s mojí ženou i s dcerkou dále navštěvovali  tatáž oblíbená místa v městě. Někdy ve třech i s dcerou, někdy už jen ve dvou. To potom, co už byla dcera plnoletá a nechtěla  nadále chodit  s rodičovským sdružením za ruku. Tak to fungovalo až do roku 1995, kdy jsme se  přesunuli do Prahy. Ale i pak jsme tam aspoň jednou za rok zajeli. Mimo této Archy jsme měli ve Wiesbadenu i další význačné body, jako přírodní park s bublajícím potůčkem v Nerotalu, Kurpark s kasinem, minigolfové hřiště, a celou škálu našich oblíbených restaurací, jako: anglický Pub: „Winston Churchill“, argentinskou „Churasco“, česko-rakouskou „Alt Prag“, řeckou „Lukullus“, iItalskou „Rialto“, německo-českou „Zum Schwejk“ a čínskou „Lotos“. 

Později, když zaniklo DDR a začalo se solidárně doplácet na východní Němce, (nárůst daně z platu o 7,5%), začal se ztrácet blahobyt a začaly se postupně ztrácet i námi preferované jednotlivé nostalgické body. Každým rokem ubyla nějaká „naše“ restaurace, zhruba v tom pořadí, jak jsem je vyjmenoval, potom zmizelo i minigolfové hřiště a nakonec i archa Noemova. Už jsem začal vyhrožovat tím, že jezdit do Wiesbadenu jen kvůli kasinu nehodlám a hledat si nové hospody nebudu.

Až teprve vloni, když jsme si, právě tak jako ze zvyku, zajeli na procházku k Rýnu do Háfnu i s manželčinou sestrou a její dcerou Karlou a já jsem jim vyprávěl, jak jsme zde před 34 roky s Brigitkou objevili archu Noemovu, která už zmizela z povrchu zemského, zvolala náhle Karla: „Vždyť ta Noemova archa tady je, podívejte se, já ji vidím, tamhle kotví!“ Ihned bylo rozhodnuto: Jde se tam na oběd!

Od perzonálu jsme se dozvěděli, že ta původní archa se při povodních utopila a toto je fungl nová, ovšem naprosto věrně kráčející ve šlépějích té staré Archy, ze které zde zůstal na střeše vzadu i původní štít! Repertoár našich nostalgických bodů se sice značně zúžil, ale zůstal Kurpark s kasinem, Nerotal s potůčkem bublavým a nově vybudovaná Arche Noah. Takže se nám návštěva Wiesbadenu opět vydařila...

https://youtu.be/19hRpiKsTPE                                          ZPĚT DO HOVORY

Karikatury a test IQ

Od dětství mě bavilo kreslení, později malování vodovkami a nakonec olejem. Byl jsem už vždycky obdivovatelem karikaturistů, jak vykouzlili i z krásného filmového hrdiny udělat obludu a přitom každý hned poznal o koho se jedná. Proto jsem občas taky zabrousil do karikatur, což je ovšem malování vcelku nevděčné. Kdekdo chce mít svoji karikaturu, ale když mu ji uděláš tak, aby se mu to líbilo, tak ho v tom nikdo nepozná a naopak, když ho každý pozná, tak se to nelíbí jemu. Asi dvacet procent mužů to dokonce považuje za urážku a nakrkne se. V případě žen se naštve skoro každá.

Hned v první firmě, kde jsem pracoval, jsem nejprve namaloval sám sebe, někdo to pověsil na zeď a pak chodili za mnou kolegové, abych je namaloval taky. Já jsem si musel vždycky v duchu umět odhadnout, kdo to jak přijme. U obzvláště nadutých osob, jsem to apriorně odmítal s výmluvou, že nejsem profesionál, takže nedovedu karikovat každého, ale jen určité typy lidí, kteří mají nějakou drobnou nepravidelnost v obličeji. Totéž jsem tvrdil takzvaně „krásným ženám“ a žádnou jsem radši nechtěl malovat. Až teprve Alice Baštová, z jiného oddělení, mě k nakreslení ukecala svojí úžasnou vyřídilkou: „Pane inženýre, sám jste říkal, že se vám dobře malují lidi s nepravidelností v ksichtě a to jsem přeci já!“

Pomyslel jsem si: „Ona má pravdu, má tvar hlavy jako hruška, skoro žádnou bradu, široká ústa, takže nemít uši, tak se řehtá dokola celé hlavy a zuby má jak šafářova kobyla.“ A tak jsem přislíbil, že ji namaluji, ale musela mě ujistit, že se neurazí.

Když to bylo hotové a slavnostně vyvěšené na zdi mezi ostatními sedmi karikaturami, přišla se na to paní Alice podíval i se svými kolegy. Nejprve se trochu nuceně zasmála, pak nastalo trapné ticho a do toho řekla: „Teda, pane inženýre, takovou hubu ale nemám!“ Její kolega se jí hned zastal: „Teda, pane inženýre, opravdu, takovou hubu naše Ala nemá, ta ji má přece daleko větší!“ Alice na něj zařvala: „Nééé, ty blbče, menší!“ Nastal frenetický řehot, přecházející až ve skandované ovace, jen smích Alice Baštové postrádal srdečnost.

Teprve o řádku let později jsem si troufl namalovat karikaturu a to své německé přítelkyně. Doris, která si o to dlouho koledovala, kdykoliv jsem zasedl k malování. Zase jsem se nechal ukecat a pustil se do toho, i když jsem věděl, že to bude opravdu náročné. Doris totiž neměla žádnou vadu na kráse, vyjma takzvaného „Silberblicku“, to znamená, že když si nedala pozor, ujelo ji jedno oko trochu směrem k nosu, ale i to jí slušelo. Když jsem jí předvedl svůj hotový obraz, tak jen vyprskla vztekle: „Tady vypadám jako Gartenzwerg“, (zahradní sádrový trpaslík) a zatvářila se "na povidly"...
Potom si to ale rozmyslela a nechala si dokonce moji karikaturu zarámovat a má ji dodnes doma...

A na tomto místě bych chtěl podrobit své čtenáře testu IQ, ovšem pouze hollywoodské inteligence:

Nahoře vidíte celkem pět karikatur dávno známých hollywoodských herců, které jsem si vypůjčil z internetu a ptám se, kdo v tomto testu inteligence, uhodne o koho se jedná? Hodnocení je obrácené než jak jsou známky ve škole: 5 správných = výborná, 4 správné = chvalitebná, 3 správné = dobrá, 2 správné = dostatečná, 1 nebo 0 správných = nedostatečná!  Prosím o vaše komentáře.

Nápověda: Jejich iniciály jsou:   H.B. /  J.P.B. / R.M. /  CH.B. /  G.P.  Jedničkáře odměním!

https://youtu.be/IZEO_VqfC7o

Divadlo dávno odepsané, stále žije...

Divadlu Na Fidlovačce v Nuslích je letos 97 let a má za sebou velice zajímavou historii. Jen těch jmen co dostávalo, takže když to vezmu chronologicky:

1921 Divadlo J,K.Tyla, 1930 Divadlo pod Vyšehradem, v roce 1944 měla divadla zákaz činnosti, 1945 bylo obnoveno jako "Tyláček", 1948 jako Divadlo na Fidlovačce, potom 1963 Hudební divadlo v Nuslích, a v roce 1975 bylo divadlo kulturními barbary uzavřeno a ponecháno 20 let socialistické devastaci a rozpadu hnilobou. 

V roce 1995, když už budova divadla měla "na kahánku" a divný strom, který si v ní uvnitř klidně rostl už vykukoval střechou ven, přišla záchrana v podobě Nadace Fidovačka, založená dvěma herci: Eliškou Balzerovou a Tomášem Töpferem. Tisíce lidí, včetně naší rodiny, tam přispívali dobrovolnými obnosy a divadlo po těžké rekonstrukci se podařilo zachránit. A tak už zase existuje oživlé Divadlo na Fidlovačce, otázkou je: Jak dlouho?

Za války, kdy se divadlu říkalo všeobecně "Tyláček" a hrály
se v něm operety, nás děti, brával otec občas v neděli na dopolední dětská představení. Zatímco naše máti doma připravovala nedělní oběd, táta s dětmi si vyšel za kulturou. Sestra měla ještě vstup zdarma a seděla zadarmo otci na klíně.

Moc jsme se na to vždycky těšili, protože na programu nebyly nějaké pohádky, ale zábavné komické příhody rodinky, v níž hlavní roli otce hrál komik Fanda Mrázek, coby Brambor, jeho manželka byla Vánočka, děti Buchtička a Dortík a dědeček s boulí na pleši byl Bábovka. A vždycky když přicházeli na jeviště zpívali svoji znělku: "Kdo každého rozveselí..."

Mezi jednotlivými obrazy vyšel Fanda Mrázek před oponu na „Forbínu“ a dával dětským divákům hádanky. Mně utkvěla v paměti jenom jediná, kdy moje tříletá sestra ohromila celý sál tak, že i Fanda Mrázek byl na moment vyveden z konceptu. 

Blanuška totiž ještě nechápala smysl této hry, ale viděla, že ten pán na jevišti vždycky se na něco zeptá a všechny děti začnou křičet jméno nějakého zvířátka. Moje nadaná sestřička měla neobyčejně silný a zvučný hlas, proto se také později dostala do Kühnova dětského sboru, se kterým už v osmi letech zpívala ve sboru na Národním divadle. Tady se jí nečekaně najednou naskytla příležitost si také od plic zakřičet.

Fanda Mrázek se zeptal: „Děti, dávejte dobrý pozor, co to je? Má to čtyři rohy a mluví to?“

V sále na moment zavládl přemýšlivý klid a moje sestřička, toho využila a zařvala do ticha na plný pecky: „KUŘE!“ Fanda se zarazil, načež řekl: „Kuře přece nemá čtyři rohy ani nemluví!“, a protože asi uznal, že to je pro děti moc těžká hádanka dodal: „Víte, děti, to je přece rádio! To má taky čtyři rohy a mluví to.“

Ovšem to, co potom následovalo u nás doma, byl zase pro mne překvapivý šok. Otec, jinak velký dobrák a kliďas vyprávěl rozčíleně naší mamině, že zažil strašnou ostudu v divadle, a že už tam s námi nikdy nepůjde. Máti se lekla, jestli se Blanuška nepočůrala. "To kocajdank ne", řekl otec a vylíčil, jak se všechno sběhlo a jak Blanka, sedíc na jeho klíně zařvala do ticha v sále to osudné „KUŘE“, a všichni lidé se prý se smíchem na něj otáčeli a mysleli si, že to byl zřejmě on, kdo poradil dítěti takovouto pitomost: "Prostě, byl jsem tam za blbce a styděl jsem se!“ Máti se tomu rozesmála taky, což otce ještě více rozčílilo.

Nakonec ale musím popravdě dodat, že náš introvertní, dobrý otec tam s námi příště zase šel... 

https://youtu.be/qh5s-feTX48

Jak jsem dělal díru do světa

Děti mívají překvapivé, někdy až nepochopitelné nápady. I já jsem patřil k takovým podivným „vynálezcům“, či „zlepšovatelům“, nebo aspoň „novátorům“. Začalo to tím, že jsem si v útlém věku pěti let u babičky na venkově usmyslel, že naučím její malé, sotva vylíhnuté králíčky, plavat. K tomu účelu jsem použil necky do půli naplněné vodou, patřičně ohřátou na sluníčku na dvorku, aby jim nebyla zima. Z tohoto zlepšováku jsem vytěžil jedno poučení: Králíček je notorický neplavec a na rozdíl ode mne, nemá vodu rád a stačí, že si k ní jen přičuchne - a je po něm.

Další mé vynálezy radši přeskočím, končily vesměs katastrofálně a zaměřím se na ten hlavní, na němž jsem začal pracovat v osmi letech. Vzniklo to tak, že jsem dostal od rodičů jako ořezávátko na tužky a pastelky takový malý plechový globus, u něhož se do jižního pólu zastrčila tužka a uvnitř bylo ono ořezávátko. Na rovníku byl závit, takže se ta zeměkoule dala rozšroubovat na dvě polokoule a dřevěný odpad z tužky se mohl vysypat. To mi zavdalo látku k přemýšlení, co by se stalo, kdyby se ta zeměkoule provrtala skrze střed na druhou stranu. Slýchával jsem od dospělých, že prý jednou udělám díru do světa a to mě inspirovalo. 

Co je asi na druhé straně světa naproti Praze? Na tom malém glóbusku to vypadalo, že tam je Nový Zéland. Vzal jsem tedy kramli, vybral si vhodné místo na louce před naším barákem a začal kopat. Moje malá sestřička Blanka mi ráda pomáhala tak, že nakopanou hlínu vybírala z díry svojí lopatkou na bábovičky. Když už byla díra větší, šel okolo nás nějaký pán s fotoaparátem a vyfotil nás bez ptaní, díky čemuž máme tuto naši průkopnickou práci zdokumentovanou.

Jenže potom ten pán donesl hotové fotky k nám domů a máti mu je musela nerada zaplatit, ovšem chtěla ode mne vědět, proč se tam stále tak prasíme v té hlíně. Chtě-nechtě jsem ji musel zasvětit do mého projektu. Od ní jsem se pak dozvěděl, že to je pitomost, v zemi je prý oheň a žhavá láva, a že to prostě nejde. Zastavil jsem tedy rozdělanou práci a chtěl jsem z té jámy udělat aspoň jakýsi pokojíček, jenže dva kluci z jiné ulice náš budoucí byteček použili místo záchodu, takže tím bylo pro nás i vymalováno.

O léta později, jsem se k problematice provrtané země vrátil, abych si aspoň teoreticky představil, co by se stalo, kdyby se takovou díru do světa podařilo udělat. Neodolal bych a skočil bych do ní, ovšem z bezpečnostních důvodů nohama napřed, tedy nikoliv po hlavě jako do bazénu. Tím bych začal padat volným pádem až do středu země, ale setrvačností bych letěl ještě dál, ovšem určitě bych nevyletěl dírou ven v Austrálii, nohama napřed, jak jsem si původně myslel, nýbrž bych byl zbrzděn gravitační sílou zpět do středu a tak bych tam ještě chvíli pendloval jak na gumě bungee-jumping se stále menší amplitudou, až bych se definitivně ustálil ve středu zeměkoule, odkud není návratu. A tak jsem to raději vzdal a projekt díry do světa definitivně hodil do koše...

https://youtu.be/rle0-mSL4gQ

Dávej cukr za okno...

Když mi bylo šest let pryč, a já působil v prvním ročníku obecné školy na Vinohradech, náměstí Krále Jiřího, tak někdy v té době se mě matka zeptala, jestli bych si přál mít raději bratříčka a nebo sestřičku. Otázka to byla sugestivní, protože nezahrnovala třetí možnost nechtít ani to, ani to, takže jsem řekl, že nejvíc bych si přál mít staršího bratříčka, asi o dva roky, aby zmlátil každého, kdo by mi ubližoval. Máti mi pohotově vysvětlila, že to nejde, protože čáp zásadně nosí jen docela malá miminka, patrně by větší neunesl...

Takže má druhá volba byla hezká sestřička, asi jako je sousedovic Bohunka. Dostal jsem tedy za domácí úkol dávat čápovi za okno cukr a protože se mi zdálo, že to nějak dlouho trvá a furt nic, chtěl jsem to urychlit a začal čápa podmazávat čokoládou a různými bonbony. On pak skutečně donesl holčičku, ale rodinná rada se usnesla, že to nebude Bohunka, nýbrž Blanuška. Jenže teprve pak jsem začal objevovat stinné stránky, takového miminka. Ono je totiž skoro pořád počůrané, nebo dokonce i pokakané, což se mi, jako estétovi, eklovalo a mimo to bejby, nevím proč, zásadně nerado spí a z nepochopitelných důvodů řve jako tur a sice převážně v noci.

Když pak sestřička počala rozum bráti a nebývala už pokakaná, dostal jsem za povinnost vyprávět jí celkem slabomyslné pohádky, aby odpoledne rychle usnula, tedy v době, kdy už na mne pod oknem pískali kluci, abych šel ven hrát fotbal. Blanuška byla pro mne železnou koulí přikovanou k noze, což mě značně hendykepovalo při všech klukovských hrách. 

Když byla ještě větší, musel jsem ji brávat sebou ven a dávat na ni pozor, nebo si s ní dokonce plácat bábovičky, takže jsem ji raději zaměstnával hlídáním, jestli někdo nejde, když jsme s kamarády lezli přes plot natrhat si ovoce v cizí zahradě. 

Naštěstí ale, čím byla sestra starší, tím jsem to měl jednodušší. Místo pohádek Boženy Němcové jsem jí začal vyprávět různé kovbojky z Rodokapsů, za což ona byla ochotna mne poslouchat na slovo a třeba za mne i umývat nádobí, uklízet nebo zametat. Když jsem dostal od matky úkol po obědě uspat Blanušku, při čemž už venku na mne čekali kluci, byl jsem nucen její usínání urychlit tím, že jsem v nejnapínavějším bodě příběhu řekl: "Pokračování příště!" Dítě začalo běsnit, že chce vědět jak to dopadlo a já blahosklonně řekl: "Dobrá, povím ti to, ale potom musíš ihned spát." Slíbila mi všechno a usnula do tří minut!

Naopak jistou nevýhodou bylo, že ona do sebe nasávala naše klukovské výrazy, jak piják inkoust a pak je zcela nevhodně používala doma. Naši rodičové byli abnormálně až přehnaně slušní lidé a už jen takové slůvko jako „blbost“ bylo sprosté. Takže nastal vždy jistý poprask, když malá Blanuška použila nějaké klukovské slovo, třeba, že ten čaj s mlíkem a škraloupem, co dostala u Fraňků, byl k zblití. Samozřejmě jsem si ihned vyslechl kázání, že mám působit na své kamarády, aby takovéhle ošklivé výrazy před Blanuškou nepoužívali. Máti nechápala, že mezi kluky takový výraz není přece vůbec sprostý...

Jindy zas, sestra pozorujíc otce jak si myje obličej v kuchyňském umývadle a prská vodu, která se mu dostala do úst, prohlásila tuto památnou větu: „Tatina fluše do lavóru tuberácký huňary!“ Já jsem se začal kuckat smíchy, otec se divil, kde to dítě bere takovéto strašné výrazy a matka reagovala přísným pohledem na mne: „To je jasný odkud to má, že ano, Mirečku?!“

Ve válečných letech jsme poznali i opravdický hlad. Vzpomínám si, jakou vzácností bylo máslo nebo sádlo. Jednou večer když rodiče odcházeli do kina, po velice hubené večeři a já měl za úkol hlídat sestřičku a v osm hodin ji dát spát do postýlky a eventuálně jí říct nějakou pohádku, všiml jsem si, že v troubě zbyl zcela prázdný kastrol od nedělního oběda s postranní obroučkou připečeného tuku z vepřového. Ukrojil jsem si kus chleba, že tu připečeninu vytřu a Blanuška to chtěla dělat taky. Dal jsem jí půlku krajíce a pak jsme rukou společnou a nerozdílnou vytírali ten prázdný kastrol. Do toho se ještě vrátila naše mamina pro baterku, že je už venku moc veliká tma a malá Blanuška jí na vysvětlenou co děláme řekla: "Mamino, my si tady vymastíváme..." Máti prý pak tu cestu do kina proplakala lítostí nad tou naší bídou, když si její děti musí vymastívat prázdný kastrol...

Jakmile sestřičce bylo čtrnáct bylo vyhráno, začali jsme si docela dobře rozumět, ona pochopila, že se s rodiči musí mluvit trochu jinou řečí než venku a na víc mě potřebovala jako domácího kutila. Fyzika byla pro ni neřešitelná záležitost a elektrický proud, něco jako černá magie. Obracela se na mne se vším, co jí nějak nefungovalo, jako třeba budíček či radio, nebo prostě přišla s dotazem: „Hele, brácho, mně se v mým pokoji nějak vysvítila žárovka, takže je tam skoro tma a já nevím jestli to není tím, že jsem vyndala ze zásuvky šňůru od rádia.“

„Tak zaprvé, Blánš, žárovka se nemůže vysvítit, ta může akorát prasknout a proč by to mělo souviset se šňůrou od rádia, to jsem nepochopil“, a ťukal jsem si na čelo.

„No, víš ty, co dělá ten elektrickej proud, když doteče až do tý zásuvky a pak nemůže dál, protože jsem mu vytáhla šňůru. To tam musí čekat, nebo se někam vrací?“

„Sestřičko, mysli si třeba, že tam spí, ale to rozhodně nemá vliv na tu žárovku v lustru.“

Zašel jsem se přesvědčit do jejího pokojíku a zjistil, že skutečně ten její lustr svítí jak za dušičky a protože jsem věděl, že jsem jí tam dával stowattovku, podíval jsem se na žárovku a byla tam pětadvacítka. Záhadu vysvětlila máti, která si tu stovku vypůjčila do kuchyně a dala jí tam prozatím tuto rezervní. U sestry jsem tím stoupl v ceně a jak se ukázalo, její bezbřehá důvěra v mé opravářské schopnosti vzrostla nebetyčně. 

Když jsem pak jednou přišel domů po půlnoci z jakéhosi mejdanu, našel jsem na svém stole překvapení v podobě sestřina zcela zdemolovaného plnícího pera, které jí patrně spadlo, zabodlo se do podlahy a možná, že na něj ještě někdo šlápl. Vedle ležel malý lístek: „Brácho, prosím, sprav mi to do rána! Zítra píšeme diktát.“ Tenkrát jsem ji ovšem zklamal...
A jako historický dodatek k této mé vzpomínce konstatuji, že sestřin syn Jiříček, kterému je mezitím už asi 30 let, zdědil po své matce Blance tu vlastnost, že strejda dovede   všechno spravit. Naštěstí už teď ne, ale když byl malý a já k nim přišel na návštěvu, přitáhl odněkud svoji dřevěnou, totálně zdemolovanou, patrně rozšlápnutou hračku: kačenku. Podíval se na mne a prosebně a řekl: "Téja padí!"  (strejda spraví!)

https://youtu.be/fIe1MhTD-Cg

NUDA

Zjišťuji, že jsem se snad ještě nikdy v životě nenudil, takže si ani nedovedu dost dobře představit, co to ta nuda vlastně je? A když o něčem člověk neví vůbec nic, tak je v našem státě přímo předurčen k tomu, býti v tomto oboru odborníkem, nebo i vysokým úředníkem. Škoda, že nemáme ministerstvo nudy, možná, že bych se tam stal ministrem.

Přesně před padesáti roky jsem přestal kouřit, protože jsem se nad tím zamyslel a zjistil, že to není společenská nutnost, ale společenská pitomost a navíc jsem vyhrál sázku. Naproti tomu moje sestra hulila až do své smrti, i když jí to doktoři zakazovali, pochopitelně k ní nebyli tak benevolentní, jako k panu prezidentovi Zemanovi.

Ptal jsem se jí kdysi, může-li mi vysvětlit proč vůbec kouří? Její odpověď byla pro mne ohromující, prý kouří z nudy! Takže z nudy se lidé otravují, opíjejí, přejídají, za což vůbec nemohou. Nuda je něco jako zvláštní osud aneb životní úděl, dosud neprobádaný. Lidé se nudí v zaměstnání, na schůzích, v dopravních prostředcích, v čekárnách, v divadlech i na koncertech, prostě lidé se dokáží nudit všude. Dokonce i děti se nudí ve škole, doma a snad už i na pískovištích při plácání báboviček. 

 Nedávno, když jsme oslavovali manželčiny narozeniny na večeři v lesní restauraci, jsem měl možnost pozorovat zvláštní úkaz dětské nudy. Přišly tam dvě maminky se dvěma dětmi a jedním psem. Všichni byli otřesně hluční, až na psa, který ležel tiše pod stolem. Děti se nejprve očividně nudily, což u nich vyvolalo hyperaktivitu v podobě běhání a lezení po schodech a židlích. To vše bylo doprovázeno hurónským křikem a brekem dětí, jakož i řvaním jejich napomínajících matek. Abychom se vůbec mohli se ženou bavit a nemuseli na sebe také řvát, přestěhovali jsme se na druhý konec sálu, kde ten celý kravál byl přece jen snesitelnější. Vychoval jsem v životě dvě děti a moje manželka aspoň dvacetkrát tolik, byla učitelkou mateřských škol, ale takhle řádící děti jsme nikdy nezažili...

P.S.: Zvláštní odrůdou znuděných lidiček jsou takzvaní nudisté, (lat. nudus = nahý), ti se nudí masově na nudistických plážích. Vysvětlivku jsem uvedl pro onoho čtenáře, který mi vysvětlil, že nudisté jsou latiníci, kteří se nenudí, ale milují nahotu. Napadlo mě, že lidstvo si, ve strachu z přelidnění zeměkoule, už kdysi v dávnověku vymyslelo šatstvo, protože tušilo, že s nahotou přichází jistá otupělost k sexu, končící až impotencí. 

Já se, kocajdank, asi proto nikdy nenudím, protože vždycky zavčas vypnu televizi...

https://youtu.be/6K1LFIQ3LFM

Ženě vyskakovaly věci z rukou

Moje ex-manželka Hana, jinak zarputilá odpůrkyně vaření, trpěla též ojedinělou bezejmennou anomálií, která se projevovala tím, že jí věci SAMY vyskakovaly z rukou. Stávalo se to pravidelně, když umývala nádobí. To se ozvalo vždycky řinčení skla a do toho její zvýšený hlas: „Vono mi to zase vyskočilo z ruky!“ Zpočátku jsem to kvitoval s úsměvem a říkal: „Já to věděl, to bude zas peněz!"  Ale pak jsem si začal uvědomovat, že chci-li uchovat náš krásný božíhodový rodinný servis, budu muset mýt nádobí jedině sám.

Hromadící se střepy se staly hlavní ingrediencí našeho rodinného odpadu a proto jsem raději začal používat skleničky od hořčice. Na jarmarku v Kotcích jsem usmlouval a nakoupil ty nejlevnější jenom bílé talíře do zásoby. Tím se snížila ztrátovost na přijatelnější míru, a krásné nádobí se používalo jen při vzácných příležitostech  nevšedních návštěv, kdy nádobí jsem pak radši umyl sám...

Jednou se ozvala strašná rána, nikoliv z kuchyně, ale z koupelny. Těžký popelník z litého skla ženě vyskočil z rukou přímo do porcelánového umývadla a prošel až na zem. Popelník to vydržel, nic se mu nestalo, zato v umývadle zůstala díra jako po šrapnelu. Jenže, shánějte v socializmu nové umývadlo, trvalo mi to shánění celkem skoro čtvrt roku. Mýt jsme se však museli v nepohodlné pozici – shyb spatný, stojmo nad koupací vanou.

Asi za rok po svatbě jsem chtěl markantně vylepšit vzhled našeho obýváku a koupil krásný tmavomodrý koberec „kovral“. Vzal jsem si na to týden dovolené, třímetrovou roli jsem táhl přes rameno z Můstku až k nám na Vinohrady a tam ještě do třetího patra s mezaninem. Teprve druhý den, když jsem se z toho trochu zmátořil, jsem vystěhoval nábytek z obýváku, položil koberec a zase všechno vrátil na své místo. Pak jsem usedl do křesla a kochal se zálibným pohledem na nové, krásně vylepšené, hnízdečko domova. Žena mi patrně chtěla za to udělat radost a jako odměnu mi připravila k večeři otevřenou krabičku olejovek, což mi servírovala do pokoje. Jistě si každý dovede představit, co následovalo. Ano, olejovky jí vyskočily z rukou a přímo na ten nový koberec. Málem mě klepla Pepka, ale přežil jsem to.

Pak nato přišla ruská okupace a my jsme emigrovali, takže už mi ten mastný flek na modrém koberci přestal vadit. V Německu se mi podařilo získat od firmy menší jednopokojový byt s kompletním zařízením, mimo rádia a televize, ale zato včetně záclon, utěrek a veškerého nádobí. Začali jsme zuřivě šetřit, abychom jim měsíčně uhradili činži a ženou rozbité nádobí. Za dva roky jsme se už natolik zmohli, že jsme se přestěhovali do většího bytu s vlastním nábytkem i vlastním nádobím.


Když už asi tak čtrnáct dní žena nic nerozbila, propadl jsem euforii, že už se to lepší a odvážil se dokonce zakoupit sice drahý, ale zato krásně měkký a vysoký koberec. Ihned den nato jsem byl vyveden z omylu. Ženě vyskočila z ruky sklenička, tentokrát však s křiklavě rudým lakem na nehty. Trefila se, s neuvěřitelnou přesností, do kanárkově žlutého středu perského vzoru. Čím víc jsem to čistil, tím víc to bylo vidět, až jsem se rozhodl přestavět celý nábytek pokoje tak, aby se ten rudý, rozmazaný flek dostal pod konferenční stůl a stal se tak jen obtížně viditelným. Dík mé svaté trpělivosti jsme se rozvedli až po deseti letech manželství, přičemž však náš důvod k rozvodu na této její vyskakovací deviaci vůbec nebazíroval...

https://youtu.be/GzVv7zEZ-x8